Bulharská literatura se českým čtenářům představuje pohříchu spíše sporadicky. Nedlouhou řadu překladů bulharských autorů, které se na pultech knihkupectví v posledních letech objevily, rozšířila nedávno antologie bulharského diabolismu s názvem Půlnoční historky.

Jakkoli to může podtitul knihy implikovat, bulharský diabolismus nelze bez výhrad označit za plnohodnotný literární směr. Do jisté míry se jedná spíše o literárněhistorickou anomálii, která byla výsledkem vlivů zahraničních vzorů a dobově módních tendencí na mladou, překotně se rozvíjející národní literaturu. Bulharské diabolisty nespojoval žádný formální program a postrádali i vědomí tvůrčí sounáležitosti, kterým se literární skupiny a jejich členové obvykle vyznačují. Termín „diabolismus“ tak ve skutečnosti zavedla dobová literární kritika, od níž jej později natrvalo převzal bulharský literárněhistorický diskurz.

Podobně jako jiné avantgardní přístupy k literatuře je i diabolismus reakcí na tradiční realistické literární vzorce. Vychází z expresionistických základů a synkreticky kombinuje individualistické modernistické tendence s romanticky pojatými prvky hrůzy a fantaskna. Důraz je kladen na psychiku jednotlivce, na patologické duševní stavy a narušené mezilidské vztahy. Diabolisty pojí pesimismus, pramenící ze ztráty identity člověka v zlověstném mechanismu lidské společnosti. Existenciální úzkost je u diabolistů často vyjádřena jako strach ze smrti a nezadržitelného uplývání času, jenž je jednotlivci vyměřen. V tomto smyslu si v prózách bulharských diabolistů nelze nepovšimnout vlivů E. A. Poea a E. T. A. Hoffmanna, ale i Gustava Meyrinka nebo Stanislawa Przybyszewského.

Samotná antologie představuje čtenářům tvorbu čtyř autorů Svetoslava Minkova, Čavdara Mutafova, Vladimira Poljanova a Georgiho Rajčeva a uzavírá jí groteskní román vytvořený společnými silami Minkovem a Konstantinem Konstantinovem. Prostor věnovaný jednotlivým autorům je značně odlišný – nejvíce je ho věnováno Svetoslavu Minkovovi, který je považován za zakladatele bulharské fantastické tvorby. Jeho autorský rukopis se vyznačuje překotným vývojem děje a až filmovými střihy, které zrychlují spád vyprávění a jsou čtenářsky velmi vděčné. Autorským záměrem je u Minkova i zdánlivá neumělost, a místy dokonce naivita jeho povídek. Jedná se však o klamný první dojem. Hororové prvky v jeho textech ve skutečnosti dokonale fungují a z náhlých a nečekaných rozuzlení čtenáře v některých okamžicích až mrazí (povídky Modrá chryzantéma, Malvína). Pochmurnou atmosféru Minkovových povídek podtrhuje absentující katarze, která prozrazuje inspiraci E. A. Poem. Jedním z Minkovových ústředních témat je čas, s jehož plynutím se vše pozemské, pomíjivé a povrchní propadá do nicoty. V povídce Hodiny autor zdařile kombinuje motiv kyvadla neodbytně vyměřujícího v nenávratnu mizející čas s prvky sci-fi, které se v samotném závěru náhle rozplynou s procitnutím vypravěče ze sna. Se sny, nevědomím, telepatií a halucinacemi pracuje Minkov často (např. delirické blouznění vypravěče v povídce Pantomima) a poukazuje tak na dobovou fascinaci okultismem a psychoanalýzou, vyvěrající z vnímání světa jako racionálně neuchopitelného místa k životu. V duchu diabolistického přístupu se však nebrání ani ironizaci okultismu. V povídce Proč jsem zůstal bez dvojníka ukazuje astrální dvojník vypravěče, že i jemu jsou hluboce vlastní věci zcela lidské tím, že jednoduše odchází „za lepším“. Satirický rozměr a odstup od vlastní tvorby hraničící s ostrou sebeironií využívá Minkov v povídce Ve spárech Lucifera. Podobně ironicky vyznívá i povídka Hrůza, kde venkovany uvyklé neměnné rutinně nemile překvapí koše vajec, které se bezdůvodně a nevysvětlitelně objevují na prahu jejich domů. Pro diabolisty obvyklá fascinace smrtí je mimo jiné tématem povídky Sanatorium, která je lyrickým podobenstvím života a umírání. Minkov ji však poněkud atypicky ozvláštňuje až impresionistickými prvky. Důkazem toho, že diabolismus částečně čerpá ze středověké a folklorní tradice bulharské literatury, jsou povídky Ikony jsou dílem ďáblovým, kde již samotný název naznačuje inspiraci bogomilskou herezí, a Ustrel, kde Minkov využívá prvků nadpřirozena vycházejících z lidové slovesnosti. Z vedlejších motivů Minkovových povídek se českému čtenáři mohou zdát povědomé některé nerudovsky působící postavy (Božidar Makr v povídce Vůně kadidla) a také odkazy na život ve Vídni (Sérénade Melancolique), která svou atmosférou v Minkovově podání místy silně připomíná Urzidilovu a Meyrinkovu Prahu.

V porovnání s Minkovem věnuje antologie nejméně prostoru Čavdaru Mutafovovi, jehož tvorba je zastoupena jediným textem. Po čtenářsky atraktivním Minkovovi se jedná o poměrně „ostrý“ přelom, neboť výrazně expresionistická a experimentální Mutafovova povídka Smrtící sen je z perspektivy čtenářské percepce dílo mnohem náročnější. Mutafov v ní využívá prolínání snů a reality, aby na krátkém prostoru popsal svět jako neurotické panoptikum, kde se stírá hranice mezi skutečností a halucinací, kde jedinec ztrácí všechny jistoty a v ubíjející rutině každodenního života nakonec i sebe sama.

V povídkách Vladimira Poljanova se vedle klasických poeovských klišé (tmavá noc, černá mračna a zuřící bouře v povídce Koráb smrti) a motivů typických pro diabolisty, jako je fascinace smrtí (přívětivá, avšak stále mrazivá podoba umírání v povídce Smrt), dvojníků nebo až kafkovských postav bez tváře, jejichž chování je navýsost podivné, častěji objevují také erotické prvky. Mnohdy mají podobu zvrácené lásky hraničící s bezbřehou adorací bezejmenných krásek, které někdy zosobňují smrt (Smrt v čínské čtvrti), jindy jsou obětí hrubého násilí ze strany mužů (Černý dům), které však není samoúčelné, ale slouží k navození pocitu hrůzy. Poljanov se podobně jako Minkov uchyluje i k využití tragicky groteskních prvků (postava přejeté dívky v povídce Nehoda). Ústředním tématem jeho tvorby však zůstává nepochopitelnost světa a nemožnost popsat realitu, jejíž hranice jsou zcela závislé na lidském vnímání a úhlu pohledu. V tomto smyslu lze v jeho dílech vysledovat dílčí vlivy fenomenologické filozofie, od které se však Poljanov svým agnosticismem v konečném důsledku příkře odklání.

V textech Georgiho Rajčeva vybraných pro antologii bulharského diabolismu zaslouží zvláštní pozornost některé ženské postavy, které jsou příčinou z dnešního pohledu poněkud naivního vyznění některých jeho povídek. Rajčevovým femme fatale podléhají jeho mužští hrdinové zcela bez odporu a zaplétají se do jejich tenat, jako by nad nimi ženy měly magickou moc, kterou nelze překonat (Maškarní ples). Žena je zde tajemná bytost, vábící neznámá, s níž je konfrontace nevyhnutelná, podobně jako se smrtí. V povídce Neznámý se Rajčev zaměřuje na odosobnění života ve městě, kde je ve vztazích mezi neznámými lidmi nemožné svobodně vyjádřit vlastní myšlenky, aniž by došlo k porušení svazujících společenských konvencí.

Měšťácké mravy a pokrytectví jsou tématem i poslední části antologie – groteskního románu v sedmi dějstvích, nazvaného Srdce v kartonové krabici. Román je výsledkem experimentální spolupráce Svetoslava Minkova a Konstantina Konstantinova. Jednoduchá dějová linie zde slouží k ironizaci dobových poměrů v literárních kruzích a zároveň k satirizaci klasických diabolistických klišé. Kromě čtenářského zážitku je tak román cenným svědectvím o vztazích v jistě nevelké bulharské literární komunitě 20. a 30. let minulého století. Terčem uštěpačných poznámek se vedle literárních kritiků, jejichž pokrytectví je v závěru románu dokonale obnaženo, stávají také jejich současníci tvořící v duchu zásad proletářské poezie. To vše svědčí o nelehkém postavení diabolistů na dobové bulharské literární scéně, kde byli nuceni vymezit se umělecky vůči svým kolegům a současně bojovali s rozporuplným přijetím ze strany literárních kritiků, které do určité míry ovlivňuje chápání jejich tvorby dodnes. Bez ohledu na problematickou percepci jejich díla se však filozofická koncepce diabolistů svým důrazem na nepoznatelnost okolního světa, jeho nelogičnost a absurditu ukazuje být překvapivě aktuální i dnes. Blízkost českému prostředí, kterou bulharskému diabolismu zprostředkovávají paralely s tvorbou Jakuba Arbese, Karla Čapka, Franze Kafky nebo Josefa Váchala, by mohla být dobrým předpokladem toho, že Půlnoční historky osloví i českého čtenáře. Tomu může výrazně napomoci i skutečnost, že vedle vynikajícího překladu Mutafovovy povídky Smrtící sen, jehož autorem je Vladimír Kříž, jsou překlady jednotlivých povídek i v případě nejmladší generace bulharistů až na nepočetná drobná zaváhání provedeny téměř bezchybně, a také fakt, že kniha je opatřena informativně vyčerpávající ediční poznámkou a doslovem z pera Marcela Černého a Zlatiny Jeřábkové. Jedinou, takřka zanedbatelnou výtku tak zaslouží zvolený „orientální“ typ písma, kterým je kniha vysázena a který poněkud znesnadňuje její čtení. Jelikož se však jedná o antologii bulharského diabolismu, patří se závěrem říci, že písmo „vzal čert“.