Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Toto heslo už v průběhu lidských dějin vytvořilo řadu paradoxních a překvapivých spojení a koalic. V době druhé světové války tak po boku nacistických vojáků bojovali někteří ukrajinští nacionalisté – společným nepřítelem byl Sovětský svaz. A nacisty podporovali i mnozí muslimové (nechvalně proslulý je v tomto kontextu Mohamed Amín al-Husejní /1895–1974/, velký muftí Palestiny) – zde byli společnými nepřáteli Židé a Britové. Boj proti britskému impériu přivedl ke spojenectví s hitlerovským Německem a fašistickým Japonskem také pozoruhodnou a velmi významnou osobnost indických dějin – Subháščandru Boseho (1897–1945). Českému čtenáři jej nyní přibližuje první monografie: Subháščandra Bose: hledání cest ke svobodě Indie. Podle autorů knihy, Jana Bečky a Stanislavy Vavrouškové (*1949), šlo přitom o „jednoho z nejvýznamnějších indických politiků moderní doby“. Na základě studia pramenů a literatury a s neskrývaným obdivem představují Boseho osobnost a „jeho celoživotní boj za nezávislost Indie z nadvlády Britů, jeho dramatickou politickou dráhu, která tohoto národního vůdce dovedla během 2. světové války až k hledání pomoci mocností Osy. I za těchto okolností zůstal Bose především indickým vlastencem a radikálním nacionalistou, jehož prioritou byla vždy svoboda jeho vlasti“, jíž se však v důsledku tragické nehody v srpnu 1945 sám nedožil, zahynul totiž při havárii japonského letadla na dnešním Tchaj-wanu. Význam publikace podtrhuje to, že u nás rozhodně nejde o známou osobu, naopak. Například i v obsáhlých, více než tisícistránkových Dějinách Indie (NLN – Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2013) jsou mu věnovány jen tři nepříliš rozsáhlé zmínky.

Ale vraťme se na začátek Boseho životní pouti. Pocházel z rodiny bengálského právníka a byl příslušníkem jedné ze tří nevyšších místních kast. Subháščandra byl hluboce nábožensky založený, jeho mladistvá pouť za nalezením duchovního učitele ale skončila tím, že dostal tyfus. Hluboce ovlivněn byl dílem Svámího Vívékánandy, takže ani jako vysokoškolský student nezanedbával dobročinnou a sociální činnost: o prázdninách prý ošetřoval nemocné. Byl výborným studentem Kalkatské univerzity, ale po konfliktu s arogantním anglickým profesorem byl vyloučen. Studium dokončil na jiné škole, načež následně složil náročné zkoušky do Indické civilní služby, a to jako čtvrtý nejlepší z velkého množství uchazečů. Na lukrativní místo ale vůbec nenastoupil, protože slibnou kariéru – jako vůbec první z Indů, kteří byli přijati – odmítl. Britský byrokratický aparát v Indi pak označil za „mašinérii přeživší dobu, kdy snad mohla být užitečná, avšak nyní je zdrojem konzervatismu, sobecké moci, bezcitnosti a snobství“. Nadále se pak věnoval už jen svým snům o nezávislé Indii. Po vypuknutí války uprchl přes Kábul a Moskvu do Berlína.

Autoři si všímají i Boseho soukromého života, například jeho jediné životní lásky, Rakušanky Emílie, se kterou mimo jiné pobýval také v Karlových Varech – mezi jeho „dvěma láskami“ ale nakonec „převážila láska k Indii“. Vykreslují Boseho politický vývoj a kariéru (dvakrát byl zvolen předsedou Indického národního kongresu), popisují i jeho vztahy k autoritativnímu Gándhímu i jeho plány na politické uspořádání budoucí samostatné Indie: „Za nejvhodnější systém považoval demokracii. Byl si však vědom, že britský model by v indických podmínkách nebyl dostatečnou zárukou odstranění bídy a nerovnosti. Proto se klonil k názoru, že zejména v počátcích nezávislého vývoje by bylo vhodnější uplatnit autoritativnější způsob řízení. Svým přesvědčením byl, podobně jako D. Néhrú, socialista. Ve svých teoriích se inspiroval i moderními směry evropského socialismu, včetně některých zkušeností socialistické výstavby v SSSR a dalších autoritativních režimů. Nikdy však nepřijal za své ideologie nacismu, fašismu ani marxistického socialismu“ (s. 207). Přesto hledal pomoc v boji proti Britům v hitlerovském Německu a fašistickém Japonsku. Autoři přitom zdůrazňují, že „ke spojenectví s mocnostmi Osy byl veden výhradně pragmatickou snahou zajistit si jejich podporu v boji za nezávislost své země, nikoli sympatiemi k jejich režimům, ideologiím a politické praxi“.

Do vnitřních záležitostí diktátorských režimů se Bose snažil nevměšovat, tvrdil, že: „Vnitřní politická situace Německa, Itálie či Japonska není naší věcí, je věcí pouze lidu těchto zemí.“ Nicméně autoři neskrývají rozhořčení, které u Boseho vyvolala italská agrese v Etiopii (tehdejší Habeši), od níž si sliboval, že v důsledku „lidé tmavší pleti procitnou“ a že „dědictví koloniálních výdobytků bude zpochybněno“. A píší také o odporu, kterým reagoval na otevřený rasismus nacistů. Pro ty byli Indové sice formálně árijci, ale i tak nižší rasa. Sám Hitler prý Bosemu osobně řekl, že „Indie si nebude schopna sama vládnout dalších sto padesát let“. Po tomto neúspěchu byl ponorkou převezen do Japonska, aby boj za samostatnost organizoval z Asie.

Za války Bose v exilu založil Indickou ligu nezávislosti, jejímž byl předsedou, a zasadil se o vytvoření Indické národní armády, sestávající z válečných zajatců i některých Indů žijících na územích okupovaných Japonci, kteří se ovšem k Japoncům coby osvoboditelům místy přidávali i sami bez Boseho přičinění a agitace. Tato armáda, které velel, pak dokonce na krátkou dobu obsadila malou část indického území, ale přes jisté počáteční úspěchy byly tyto jednotky poraženy a musely ustoupit na území dnešní Myanmy (Barmy). Pozoruhodné jsou nicméně osudy 11 tisíců vojáků Indické národní armády po konci války. Z hlediska Britů se jednalo o vlastizrádce a jako takoví byli uvězněni. U Indů ale tito vězni vzbuzovali „nadšení a obdiv“ a vnímáni byli většinově jako hrdinové, takže nakonec byli nejenže propuštěni, ale dokonce jim byl – vyplacen žold! Autoři poznamenávají, že osvobozenecké hnutí, které Bose vedl, „významně přispělo k tomu, že Velká Británie se v roce 1947 vzdala vlády nad Indií“. I když britská vláda nad Indií obecně jistě měla přemnoho velmi temných stránek, je zde nutno vyzdvihnout velkorysost Britů v této konkrétní kauze – v kontrastu s tím, jak například Moskva naložila s vlasovci, i když Britové byli samozřejmě v Indii v jiné pozici než moskevský diktátor ve vztahu k Ukrajině.

Je zřejmé, že se Bose ocitl v těžké životní situaci, kdy měl volit mezi dvěma zly, a z našeho dnešního hlediska si asi nezvolil nejlépe. Autoři knihy jsou k němu velmi vstřícní a snaží se vysvětlit motivaci, která jej ke spolupráci s Hitlerem přivedla. Přísněji jeho činnost hodnotil například Petr Beránek ve studii Indičtí radikální nacionalisté a hitlerovské Německo. Jestliže je Bose pro Bečku a Vavrouškovou ušlechtilý hrdina indického boje za národní osvobození, který nejenže slovně hlásal potřebu sebeobětování, ale sám podle této maximy žil a zemřel, Beránek jej vidí jinak. Otevřeně píše o jeho „kolaboraci s říší“, i když podle něj měla „velice omezený charakter“. První český Boseho životopis je v tomto kontextu možná trochu jednostranný a snad příliš oslavný, ale pro seznámení s pozoruhodným životem a dílem tohoto člověka jistě poskytuje nemálo materiálu. K tomu, aby si o jeho nejednoznačném odkazu čtenář vytvořil svůj vlastní názor, by ale asi bylo lepší pro doplnění nahlédnout i do jiných pramenů.