Morten se již v mládí dopouštěl násilného jednání, své třinácté narozeniny oslavil pokusem o ozbrojenou loupež. Po konverzi k islámu propadl jeho radikálnímu výkladu a odešel do Jemenu účastnit se ozbrojeného džihádu. V Jemenu strávil desítku let ve výcvikových táborech al-Káidy po boku nejhledanějších teroristů a postupně se stal jednou z předních postav mezi islamisty. Později však islámskou víru opustil a stal se dvojitým agentem pro americkou, britskou a dánskou tajnou službu. Nakonec ale opustil i ty a rozhodl se svůj příběh zveřejnit. To je stručný obsah knihy Agent Storm: Můj život v al-Káidě a CIA. Její hlavní hrdina, Dán Morten Storm (*1976), ji sepsal s pomocí specialisty na terorismus stanice CNN Paula Cruikshanka a reportéra specializujícího se na Blízký východ Tima Listera.

Publikace dává poněkud nahlédnout do myšlení evropského muslima, který svoje životní zmatky řeší příklonem k jednoduché víře, nekomplikované například spekulacemi o Boží trojjedinosti. Líčí i jeho pozdější pochybnosti týkající se rozporů v Koránu, rozchod s militantní islamistickou ideologií i závěrečnou roztržku s tajnými službami, které obviňuje ze lhaní, a dokonce z možných pokusů jej zlikvidovat. Rozhodně přitom nejde o nějakou objektivní zprávu o současném islámu, ale o deziluzivní text člověka, který během svého bouřlivého života mnoho ztratil a stihl se skoro se všemi svými bývalými přáteli či „bratry“ rozejít – ve zlém.

Publikace mimo jiné ukazuje, jaká je skrytá tvář některých významných islamistických vůdců, v jejichž osobním životě nescházejí prostitutky a televize, i když to je na veřejnosti například al-Káidou zavrhováno. (Což ovšem není natolik překvapivé: víme, jaké videokazety se našly u Usámy bin Ládina.) A dále kniha názorně předvádí, jak velká propast někdy zeje mezi umírněnými názory, které v Evropě některé muslimské osobnosti veřejně hlásají, a extremismem, jejž tajně šíří mezi svými oddanými žáky. Extravagantní je ovšem i život západních tajných agentů, kteří jsou svými nadřízenými motivováni drahými výlety a kurzy přežití. Schůzky si přitom často záměrně plánují (v rámci svých pracovních úkolů) s luxusních lokalitách, kde rovněž nechybí krásné a ke všemu svolné ženy a alkohol – u nich ale alespoň chybí ono pokrytectví předchozí skupiny.

Každodenní Stormův osobní život je přitom líčen jako hektický, ale často i velmi smutný, stresující a neuspokojivý. V normálním fungování jeho rodinnému životu nejprve překáželo jeho zapálení pro věc boje proti nepřátelům islámu: například první den manželství se vzbudil ve čtyři ráno, aby se šel modlit do mešity, po návratu pak muslimské novomanželce pouštěl „krvavá džihádistická videa“. Později bylo na závadu to, že musel tutéž horlivost (i před rodinnými příslušníky) předstírat, a posléze, že se musel skrývat před bývalými souvěrci a jejich hněvem. Je přitom pochopitelné, že se různými způsoby snažil ujišťovat se o své reálné identitě: například tak, že si jako agent vydávající se horlivého muslima a potenciálního džihádistu nechává na ruku vytetovat Thórovo kladivo – pak ale musí pomocí vylhaného vysvětlení uklidňovat jistého zneklidněného emíra al-Káidy, který si ho všiml.

Neradostné je rovněž vyústění celého příběhu, přičemž běžný čtenář (i recenzent) může jen těžko posoudit, nakolik jsou autorova obvinění vznášená zvláště proti CIA subjektivně zabarvená. Každopádně to, že život žádného agenta není nic lehkého a čest či pravdomluvnost přitom leckdy musí jít stranou, obecně přiznává i sám Storm: „Při zachování fair play nikdo nedosáhne dobrých výsledků.“ Ať je ale skutečnost Stormových rozepří s tajnými službami jakákoli, jedno je jisté. Pokud západní tajné služby – kromě toho, že Američané ve svých věznicích sami výrazně napomohli k vzájemnému kontaktování budoucích bojovníků Islámského státu – takovýmto způsobem od sebe vyhánějí bývalé platné spolupracovníky, máme se v budoucnosti čeho obávat.