Od 29. července do 8. srpna 2015 se v belgickém přímořském letovisku Oostende koná každoroční divadelní festival Theater aan Zee. Letošním hlavním hostem festivalu je osobitý vlámský soubor Theater Zuidpool z Antverp, který mj. s oblibou inscenuje české literární předlohy. A tak tentokrát festival nabídne bohatý program o Bohumilu Hrabalovi a jeho díle, protože jednou ze stěžejních současných inscenací souboru je Hrabalova Příliš hlučná samota, ale na pořadu je také velmi úspěšné starší představení OPUS XX, dramatizace knihy Europeana Patrika Ouředníka.

Theater Zuidpool už deset let tvoří trojice Jorgen Cassier, Sofie Decleir a Koen van Kaam. Při tvorbě inscenací však spolupracují s celou škálou dalších lidí: nejen divadelníků, ale i tanečníků, výtvarníků, hudebníků atd. Současně poskytují prostory svého antverpského divadla pro projekty jiných divadelních tvůrců. Důležitou součástí jejich činnosti je totiž objíždění různých vlámských divadel a sálů (a zajíždějí obvykle i do Nizozemska) – na domovské scéně se inscenace hraje jen zpočátku a později se tam občas připomene. Tříčlenné jádro neznamená, že by se soubor zaměřoval na divadlo jednoho herce (i když obě „české“ inscenace shodou okolností do této kategorie spadají) – například Shakespearova Macbetha uvedli v angličtině jako skupinové hudební představení, kde i obecenstvo celou dobu stojí a žije rytmem jeviště.

OPUS XX se v letech 2009–2011 s velkým úspěchem hrál na vlámských a nizozemských scénách (a také třeba v Antverpách na náměstí, na bedýnce uprostřed víkendového korzujícího davu). Dcera ze slavné vlámské herecké rodiny Sofie Decleir vystoupila s touto inscenací na divadelním festivalu v Oostende před čtyřmi roky, na závěr dvouleté šňůry představení v nizozemštině, ale bylo jasné, že se s touto svou hereckou exhibicí ještě nechce rozloučit nadobro: uvažovala o zahraničních vystoupeních v němčině či v angličtině. Stejně jako letos byla tehdy obě představení týdny předem vyprodaná.

OPUS XX na mě tenkrát udělal velký dojem. Z European tvůrci použili asi třetinu, ale podařilo se jim vystihnout tresť i tón literární předlohy. Je to divadelní monolog osekaný na kost. Sto minut stojí na scéně stvoření ve žlutém nepromokavém obleku, s kapucí staženou těsně kolem obličeje, v galoších, na hlavu mu dopadá z jakési sprchy rosa (může připomínat i kouř nebo plyn), vedle sebe má kus kmene s chorošem, o který se asi dvakrát za celou dobu opře rukou a na konci si na něj unaveně položí hlavu. Jinak je tam ještě vykotlané pianino, které v polovině a na závěr „hraje“ jednu pomalou Bachovu Goldbergovskou variaci, a to je všechno. Není to žádný Dario Fo plný verbální i fyzické akce – herečka se prakticky nehne z místa, vidíme jen ten obličej s kapucí po obočí, s obrovskýma, udivenýma očima, minimální, trochu neohrabanou motoriku (ale už jen to bezradné opření rukou o kmen zapůsobí v zklidněném kontextu jako výrazné gesto). A chvílemi přeskakující hlas žáčka před tabulí, který užasle přednáší Ouředníkův text, jen ke konci začne zrychlovat a zajíkat se přívalem informací. K silnému dojmu přispěla i atmosféra představení: sál naplněný do posledního místečka, kam se těsně před začátkem ještě navalil dav mladých lidí a obsadil schody. Nečekanou zvukovou kulisu chvíli tvořilo bubnování deště na střechu a v odmlkách pokřikování racků zvenku. Diváci sedí těch sto minut jako u vytržení, sledují každý záchvěv intonace, každou minimální změnu v minice, Sofie Decleir smýká po libosti obecenstvem od zasmání k vyjeknutí hrůzou a zpátky. Po skončení se nejméně dva diváci přišli zeptat, zda je k mání text hry; nenapadlo je, že právě slyšeli prakticky doslovný úryvek z knížky.

Literární předloha vyšla v nizozemštině o osm let dřív (a Sofie Decleir útlou knížku prý dostala jako dárek od svého tehdejšího přítele), ale malé nakladatelství Fagel mezitím zkrachovalo, takže v srpnu 2011, kdy se OPUS XX v Oostende hrál, Ouředníkova Europeana v nizozemském překladu nebyla k dostání. V roce 2012 je v reedici vydalo jiné malé nakladatelství (IJzer z Utrechtu), a tak součástí letošního festivalu TAZ v Oostende bude i literární pořad věnovaný této knize, kde jako „zvláštní hosté“ k přilákání publika vystoupí vlámský spisovatel David Van Reybrouck (mj. autor mezinárodně úspěšné beletrizované historie belgického kolonialismu s názvem Kongo) a bývalý amsterodamský primátor Job Cohen, právník a politik s kulturním zázemím, který načítá audioknihy nizozemských a vlámských klasiků (mj. Thijssen, Elsschot) a předsedá porotě významné nizozemské literární ceny AKO.

Jestliže OPUS XX a Europeana jsou jen oprášením staršího představení, Hrabalova Příliš hlučná samota je v repertoáru souboru žhavá aktualita. Inscenaci plánoval Koen van Kaam už v srpnu 2011, jak vyplynulo z rozhovoru s ním a se Sophie Decleir po představení OPUSU XX. Letos v březnu jsme v sále kulturního střediska STUK v Lovani viděli výsledek: jeho Haňťa je hodně ušmudlaný a nevábný proletář, skutečně „proti své vůli vzdělán“. Není od přírody výřečný, má v sobě ostych i úžas, ze začátku zadrhává, proudu slov nestačí, a tak se občas zajíkne rozpačitým a bezmocným kníknutím – v souladu s klavírním doprovodem Jorgena Cassiera, který také kolísá mezi melodickými pasážemi a kakofonií zvuků. Ale postupně se ten olezlý, strupovitý sanktusák rozehřeje a nejenže se vyprávěním nechá unést, ale strhne i obecenstvo. Stejně jako u OPUSU XX po skončení pár vteřin trvá, než se spustí potlesk. Vlámské publikum se zdá v porovnání se suverénními Holanďany rezervovanější, ale také serióznější. Diváci tu seděli skoro dvě hodiny bez přestávky jako pěna, na závěr tleskali silně, ale vsedě a bez halekání. V amsterodamském Městském divadle se stává, že soused každých pět minut upíjí vodu z plastové láhve nebo průběžně kontroluje chytrý telefon. Není výjimka, že si někdo neodloží kabát v šatně, a když divák zvedne půlku řady, aby se dostal na své prostřední sedadlo, nesmíme se divit, když se prodírá zády k nám a za povstání nepoděkuje. Na závěr sice všichni hned vyskočí a tleskají vestoje (což musí být pro hostující umělce neznalé místních zvyklostí úplná lázeň), jenže Holanďani to dělají standardně – je to zcela devalvovaný projev nadšení. Chodit do divadla s Vlámy je tedy mnohem příjemnější.

Porovnáme-li van Kaamovo pojetí s tím, jak si Haňťu představují jiní zahraniční tvůrci, vychází z toho vlámský Haňťa velmi příznivě: vždyť koprodukční filmová verze s Philippem Noiretem víceméně propadla pro nepříliš vhodnou volbu představitele a jeho neschopnost postihnout Haňťu ve vší jeho barvitosti. Francouzská komiksová verze Lionela Trana a Ambre z roku 2003/2009 (č. 2005) zase stylizuje Haňťu do podoby Václava Havla, kdežto loutka z americké animované verze z roku 2007 připomíná Hrabala, avšak v jeho hluboce zvrásněné a utrápené podobě. Jsou to vizáže vhodné ke smrtelně vážnému filozofování, těžko si však představit, jak můžou takoví Haňťové přesvědčivě vyprávět fekální historky své první lásky Mančinky, přezdívané Posraná Manča, nebo popisovat (aniž se z toho stane nechutná záležitost), jak Haňťův strýc, bratr jeho matky, pohnojil kedlubny sestřiným popelem (v překladu Keese Merckse se ostatně kedlubny, nizozemsky „koolrabi“, domestikovaly na „meirapen“, což je brukev vodnice, v nizozemských krajích mnohem běžnější zelenina než málo známá kedlubna; podobně si vlámský Haňťa nenosí pivo ve džbánu, protože to se v těchto končinách nedělá, ale upíjí z lahví). Mimochodem Koen van Kaam není první vlámský Haňťa – už v roce 1996 ho hrál Eric Kempeneers v produkci divadelního souboru Victoria z Gentu v režii Dirka Pouwelse (tu inscenaci Příliš hlučné samoty jsem ale neviděla, takže nemůžu srovnávat).

Kromě tří představení Příliš hlučné samoty (v přístavním skladišti Loods NMBS) připravil Koen van Kaam speciálně pro festival divadelní monolog založený na Hrabalově Legendě o krásné Julince (v překladu Keese Merckse). Všechna čtyři představení této nové inscenace jsou však už několik dní před zahájením festivalu vyprodaná. Dílo Bohumila Hrabala přiblíží překladatel Kees Mercks osobně v literárním salonu, kde na závěr pokřtí svůj čerstvý překlad tří dopisů Dubence (pod názvem Lieve Dubenka ho v sešitovém vydání a v nákladu kolem pěti set výtisků připravilo malé amsterodamské nakladatelství a knihkupectví Pegasus, které se zaměřuje na slovanské literatury). Ve festivalovém cyklu literárních pořadů s názvem Uitgelezen aan zee (slovní hříčka s významem „přečteno u moře“ nebo „vybrané/exkluzivní kusy u moře“) však dojde i na zatím poslední větší publikaci z Hrabalova díla: brožovanou reedici knihy Verpletterde schoonheid (Rozdrcená krása), která obsahuje jeho nejslavnější prózy: Ostře sledované vlaky, Příliš hlučná samota a Obsluhoval jsem anglického krále. V překladu Keese Merckse knihu znovu vydalo na podzim 2013, v „předvečer“ roku, kdy se slavilo sté výročí Hrabalova narození, amsterodamské nakladatelství Prometheus/Bert Bakker. O knize bude diskutovat vlámská spisovatelka Diane Broeckhoven (č. Ještě jeden den s panem Julem) a kabaretiér Wouter Deprez.

Český program na festivalu TAZ v Oostende

Představení:

OPUS XX, De Grote Post:
1. srpna, 15 h.; 2. srpna, 20 h. (obě představení jsou už vyprodána)
web (obsahuje dvacetiminutovou kompilaci z představení na vimeu)

Al te luide eenzaamheid (Příliš hlučná samota), Loods NMBS:
1. srpna, 20 h.; 2. srpna, 17 h.; 3. srpna, 20 h.
web (obsahuje trailer s krátkou ukázkou z představení)

De bloedmooie Julinka (Legenda o krásné Julince), De Grote Post (Foyer Kleine Post):
7. srpna, 15.30 h., 19.30 h.; 8. srpna, 11 h.; 15.30 h. (všechna čtyři představení jsou už vyprodána)
web

Literární pořady:

Salongesprek – beseda s překladatelem Keesem Mercksem a hercem Koenem van Kaamem o Příliš hlučné samotě Bohumila Hrabala a křest knížky Lieve Dubenka 2. srpna, 11 h., De Grote Post (Panorama zaal)
web

Uitgelezen aan zee – beseda o knize Patrika Ouředníka Europeana, přel. Edgar de Bruin, s účastí Davida Van Reybroucka a Joba Cohena
2. srpna, 16 h., De Grote Post
web

Uitgelezen aan zee – beseda o knize Bohumila Hrabala Verpletterde schoonheid, přel. Kees Mercks, s účastí Diane Broeckhoven a Woutera Depreze.
5. srpna, 16 h., De Grote Post
web

V sezoně 2015–2016 se bude OPUS XX hrát ještě jednou v Gentu.
S představením Al te luide eenzaamheid (Příliš hlučná samota) podnikne Theater Zuidpool m.j. turné po Nizozemsku.

Přehled titulů zmíněných v textu:

Patrik Ouředník: Europeana, een zeer korte geschiedenis van de twintigste eeuw, přel. Edgar de Bruin, IJzer, Utrecht, 2012 (reedice Fagel 2003)
Bohumil Hrabal: Verpletterde schoonheid (Zwaar bewaakte treinen, Al te luide eenzaamheid, Ik heb de koning van Engeland bediend), přel. Kees Mercks, Prometheus/Bert Bakker, Amsterdam, 2013
Bohumil Hrabal: Lieve Dubenka (tři dopisy Dubence), přel. Kees Mercks, Pegasus, Amsterdam, 2015
Ambre, Valérie Bergeová, Bohumil Hrabal a Lionel Tran: Příliš hlučná samota – komiks (Une trop bruyante solitude), přel. Renata Šagátová, Maťa, Praha, 2005