Až bude někdo v budoucnu navrhovat novou podobu ráje, může jej klidně vymodelovat podle CobyCounty. Fiktivní přímořské letovisko v blíže neurčené zemi, do nějž každoročně proudí turisté z celého světa, je skutečný ráj na zemi. Slova jako nespokojenost či nedostatek v CobyCounty neznají. Jídlo chutná znamenitě a aperitiv na účet podniku není výjimkou, ale spíše pravidlem. Místní milují svou práci bez ohledu na to, kde pracují, a když snad na přechodnou dobu o zaměstnání přijdou, žijí si nadále jako v bavlnce díky vysoké úrovni sociální péče. K volbám chodí všichni voliči s nadšením, tedy pokud ten den zrovna nezaspí, a navečer si řada místních ráda posedí či zatancuje v některém z četných barů. Německý spisovatel Leif Randt zanáší v románu Schimmernder Dunst über CobyCounty (Třpytivý opar nad CobyCounty, 2011) do mapy světa novodobý ostrov Utopia.

Soumrak nad městem snů
Přesto se zdá, že i nad CobyCounty se smráká. Prvním náznakem je vykolejení spolehlivé místní nadzemní dráhy, které ve městě vyvolá krátký záchvěv paniky. Jen o několik dní později vypukne v jedné z vilových čtvrtí rozsáhlý požár, jenž spolkne hned několik rodinných domů. A vše zdánlivě vrcholí s blížící se bouří, kvůli níž musí být město evakuováno.

Nebylo by to ale CobyCounty, kdyby všechny katastrofy nebyly zažehnány bezmála ještě dříve, než k nim vůbec stačí dojít. Všichni cestující z nadzemní dráhy jsou zachráněni, požáru padne za oběť, jak se později ukáže, jen několik neobývaných a neudržovaných vil, kterých vlastně není žádná škoda, a hrozivá bouře, kterou meteorologové předpovídali, jako by se rozpadla ještě nad oceánem. V tomhle městě snů by jednoduše chtěl žít každý.

Melancholický vypravěč Wim Endersson to štěstí má. V CobyCounty se narodil a ani po šestadvaceti letech necítí potřebu město opouštět. Také k tomu nemá nejmenší důvod. Před několika málo měsíci dokončil studium na místní School of Arts and Economics a hned dostal práci v prestižní literární agentuře, kde má na starosti mladé, často ještě neplnoleté autory. Navíc i jeho vztah s Carlou, s níž se už dva roky vídá, působí na první pohled harmonicky, přestože si oba stále ještě udržují určitý odstup a žijí každý ve vlastním bytě. To všechno se však má v průběhu jara ještě změnit, k Wimově vlastnímu překvapení nikoliv k lepšímu.

Zardoušené zárodky krize
Ve svém druhém románu, který německá kritika v roce 2011 vynesla až do nebes, načrtává Leif Randt ideální wellness oázu, enklávu absolutního blahobytu, v níž jsou jakékoliv zárodky krize zardoušeny už v samotném počátku. Přírodní i osobní katastrofy se sice rýsují na obzoru, jejich efekt je však buď samotným vypravěčem, nebo autorem v roli božské instance vždy patřičně utlumen, ne-li rovnou přikrášlen. Ani nečekaný rozchod s Carlou, ani hrozící propuštění z práce nedokážou vytrhnout hlavního hrdinu Wima z jeho (předstírané) apatie. Celý jeho život působí strojeně, jeho projevu chybí skutečné emoce, pro něž zjevně v perfektním světě CobyCounty není místo.

To, že se Randt snaží právě tuto nepřirozenost a letargii tváří v tvář blahobytu zobrazit, dokládá i fakt, že román zcela postrádá klasickou dějovou linku a hrdinové se potácejí od ničeho k ničemu. Přestože ve Wimově líčení události z jeho každodenního života občas vyplavou na povrch zmíněné katastrofy, nespěje příběh k žádnému konkrétnímu vyvrcholení a nakonec se ukáže, že veškeré hrozby, které Randt čtenáři předhazuje, jsou jen pasti na napětí chtivého čtenáře.

Jenže jestliže nestojí román na ději a nemůže se opřít ani o silné, pozoruhodné postavy, nemá moc z čeho brát. Stylisticky sice Randt zvládá svůj úkol bez zaškobrtnutí, jeho jazyk však není natolik originální, aby se vyplatilo po knize sáhnout jen kvůli tomu. Recenzentka týdeníku Der Freitag Jana Henselová nebojácně prohlásila, že s románem Schimmernder Dunst über CobyCounty začíná nová éra německé literatury. Nad takovým prohlášením lze jen zakroutit hlavou. Jestli je tohle skutečně budoucnost německé prózy, možná nastal nejvyšší čas sáhnout po osvědčených klasicích.