Kapitán Báthory a jeho věrný kozácký druh Voronin se vracejí domů, do Horních Uher blahé paměti, kde konečně nacházejí dávno oplakaného Michala Báthoryho. Ovšem rodinné setkání nekalí jen skutečnost, že mládenec trochu zvlčil a načichl lapkovstvím, ale i nepříjemnost s mnohatisícovým vojskem Turků a poturčenců, které se zrovna chystá převalit přes Dunaj a zatlačit bohabojný křesťanský lid zase o něco více ke zdi. Proti němu stojí ostřílený velitel Nových Zámků Adam Forgáč, který ovšem své pověsti v prvních střetech zdaleka nedostojí a navíc má s Báthorym nevyřízené účty. Hrdinný kapitán je tak proti své vůli opět vtažen do krvavého víru událostí…

Juraj Červenák se po čtyřech letech vrací k „cyklu příběhů o protitureckých válkách v Uhersku, Sedmihradsku, Chorvatsku a Středomoří v letech 1660–1664“, tentokrát do roku 1663, kdy se ke slavným Hradbám západu blížila mocná armáda vedená velkovezírem Ahmedem Köprülü. Celá krajina, skrze niž se Báthory po návratu z Chorvatska snaží probít se svým znovunalezeným synem a z nesnází vysvobozenou šlechtičnou Juliannou Beličovou do bezpečí, se tak mění v předpeklí, kde není nikdo v bezpečí. Císařské síly jsou dezorientované a slabé, civilní obyvatelstvo je vydáno na pospas hordám drancířů a tatarským jednotkám, které mají šířit strach a zmatek. Dunaj rychle rudne krví a obě strany konfliktu se hotoví k prvním velkým střetům.

Tak byla nastavena situace, když se Juraj Červenák po několika knihách s jinými hrdiny a z jiných časů – jako byl westernový splatter Chřestýš Callahan nebo první díly cyklu historických dobrodružných detektivek Stein a Barbarič – vracel k sérii, kterou opustil ve svém do té doby nejlepším románu, Ďáblově pevnosti. V plánu bylo nabídnout gigantické válečné scény, které se měly točit kolem obrany ve své době nejmodernější uherské pevnosti – Nových Zámků. Ovšem v průběhu psaní se text rozrostl a autor stál před volbou buď vydat jeden román, který bude mít oproti předchozím dílům zhruba dvojnásobný rozsah, nebo z plánované knihy přichystat dvě.

Volba nakonec padla na možnost druhou a Železný půlměsíc tak končí před hradbami Nových zámků, za vskutku krásného letního dne, kdy se po krajině prohánějí jezdci s usekanými hlavami křesťanů, vezíři a bejové popíjejí sorbet a císařští důstojníci v souboji na hradbách pevnosti podléhají. Kterýžto popis situace by neměl vyznít ironicky nebo posměšně – právě barvitost (mnohdy extrémně naturalistická, jak se na drsné časy válčení pomocí šavlí, bambitek a kartáčových střel sluší a patří) je jednou z největších deviz Červenákových textů a spolu s příjemně archaickým jazykem (doplňují ho záhlaví kapitol upomínající na dobové zprávy o hrdinných činech obránců víry a Evropy) způsobují, že před čtenářem vyvstává živý obraz všeho dění. V barvách a s vůněmi i zvuky.

V porovnání s předchozími knihami cyklu je však Železný půlměsíc pouze malým bratříčkem. Oproti starším dílům se v ní totiž vlastně nic zásadního nestane – a tím nemám na mysli jen přesunutí střetu o Nové Zámky do následujícího románu. I zápletka spočívající v přesunu postav do předem připravených pozic by byla schopná utáhnout román – a Červenákovi se skutečně daří nabídnout minimálně aspoň zábavný a napínavý text, který čtenář slupne během několika večerů. Ovšem zároveň se kniha stala obětí autorova úspěchu – úspěchu nikoliv komerčního (z tohoto hlediska se Báthory se svým cyklem ostatně nemůže rovnat ohlasu například Krve prvorozených, takže se skutečně jedná o knihu psanou pro radost autorovu i fanoušků), ale profesionálního.

Všechny tři předchozí Báthoryho dobrodružství měly společné to, že vždy obsahovaly prvky, které rámec historického dobrodružného románu ozvláštnily. Ve Strážcích Varadínu to byly prvky tradiční hrdinské fantasy, v Bráně Irkally atmosféra mayovek z Blízkého Východu a v Ďáblově pevnosti nádech šestákového hororu ve stylu historek o bezhlavém jezdci. Železný půlměsíc bohužel takové ozvláštňující prvky postrádá. I pro sérii obvyklé nadpřirozené prvky jsou zde zapracovány, jen aby se neřeklo (dost možná se na ně naváže v dalším díle, ale tentokrát prostě působí až zbytečně), a jakkoliv povedené bitevní scény vlastně jen lákají na ty, které teprve přijdou.

Před rozdělením mohl být čtvrtý díl Báthoryho v dobrém slova smyslu brakovou obdobou McCarthyho Krvavého poledníku smíchaného s military fantasy. Po jeho rozdělení je sledem scén a historek, které obsahují výborné detaily, jsou popsány správně šťavnatým jazykem a jsou čtivé, ovšem nedávají dohromady román. Problém přitom spočívá v možná až přílišné míře profesionálního umu, kterého Červenák dosáhl.

Zní to až paradoxně, ale k rozdělení došlo proto, že v celém Železném půlměsíci nenajdeme scénu, která by byla sama o sobě špatná a měla být vyškrtnuta. Na to už je Červenák příliš dobrý spisovatel. Uvedení do situace, střety s nepřáteli, líčení utrpení i odhodlání postav, okouzlená prohlídka historických reálií… To vše funguje, to vše obsahuje to, co máme na Červenákovi rádi. Jen tomu prostě chybí energie, kterou mají starší díly, a již výše zmíněné prvky ozvláštnění. Železný půlměsíc vlastně působí jako filmový Hobit – formálně skvělé provedení, u kterého byste sice ocenili nějakou zkratku, klidně za cenu syrovějšího výsledku, ale zároveň chápete, proč se nikdo k ničemu podobnému neodhodlal.

Kniha zkrátka ukazuje, že Červenák zjevně psal s velkou chutí. A co napsal, bylo dobré natolik, že by byla škoda škrtat a strukturovat zápletku jinak. Přitom není důvod, proč by celá anabáze po rodinném shledání nemohla být stejně dlouhá jako ona shledání (tedy plus minus dvě tři kapitoly)… Ale přesto, stejně jako se na Hobita dívá dobře, čte se i Železný půlměsíc dobře. Jen to prostě není ta „původní trilogie“...