Divoká dobrodružství a černá magie za našimi humny
Juraj Červenák se v posledních deseti letech vypracoval na jasnou jedničku česko-slovenské historické fantastiky. Jeho knihy byly označovány za „slovanskou“ fantasy, po které domácí scéna v jakémsi záchvatu opožděného obrozenectví dlouho (a marně) volala.
Že z benátského vězení nesnadno uniknouti, to by mohl dosvědčit už Giacomo Casanova. A to slavný svůdce žil přece jen v poněkud civilizovanějších časech než kapitán Kornelius Báthory; kdysi básník, posléze slovutný turkobijec, který během výpravy za uneseným synem přetrpěl mnohá nebezpečenství hmotného i duchovního rázu, čelil čepelím i démonům, galejím i otroctví… Jenže nechat shnít takového hrdinu v žaláři, do něhož byl v závěru románu Brány Irkally uvržen, to by neprošlo nikomu, a tak dílem v důsledku intrik benátských šlechticů a dílem dík vlastním schopnostem se Báthory a s ním i jeho společník kozák Voronin brzy ocitají na území dnešního Chorvatska.
Zde narazí nejen na slavného Nikolu Zrinského, který hrdě drží prapor křesťanstva, ale především na rodinu Gradovičů. Tu pronásleduje podivný přízrak arabského válečníka, kterého podle pověsti stařešina rodu před lety zabil v souboji. Nyní však tento přízrak stojí v čele nájezdníků, dokonce unesl krásnou Ljubicu. Jeho stopy vedou do temnými pověstmi opředené Ďáblovy pevnosti. Zde Báthory narazí nejen na spiknutí mající za cíl novou válku mezi Osmany a Habsburky, ale především na nejčernější magii a dávná tajemství…
Juraj Červenák se v posledních zhruba deseti letech vypracoval na jasnou jedničku tuzemské (vezmeme-li v úvahu, že na poli fantastického fandomu stále existuje pevná vazba mezi Slovenskem a Českem) historické fantastiky. Tedy subžánru, který u nás pomáhal prosadit Jaroslav Mostecký se svou vikinskou trilogií (Běž a přines hlavu krále, Lars, šťavnatá lebka, Prokletí přízračných hřebců), ale který se v Červenákově pojetí soustředil na nám bližší prostředí a hrdiny, jako byli Bivoj či Ilja Muromec (trilogie Bohatýr byla do nedávné doby považována za vrchol autorovy tvorby). Jeho knihy proto byly označovány za „slovanskou“ fantasy, po které česká scéna, v jakémsi záchvatu opožděného obrozenectví dlouho (a marně) volala.
Ovšem slovanská jména a historie samotná nový subžánr nestvoří – Červenák do našeho prostředí prokazatelně přesadil nejtradičnější typ hrdinské fantasy, starou dobrou sword and sorcery – však je také autorem několika conanovek (které do hyborského světa přinesly větší míru krutosti, chladu a estetiky béčkových akčních filmů 80. let). Ozvuky Roberta E. Howarda ostatně bylo možné nalézt i v prvních dvou příbězích kapitána Báthoryho – a při troše snahy i v aktuální Ďáblově pevnosti.
Ovšem zatímco dříve se skutečně dalo mluvit o epigonství, v případě báthoryovské trilogie se už jedná o pouhý inspirační zdroj, ke kterému se sice autor občas stále s chutí vrátí (především tam, kde by jinak hrozil nadměrný patos, nebo tam, kde jeho příběh koketuje s hororovými motivy – v knize Strážcové Varadínu skvělá mlýnská scéna, v Ďáblově pevnosti neméně působivý první velký střet s Černým Arabem), ale rozhodně na něm není závislý. Pokud se nad Červenákovou tvorbou vznáší duch Roberta E. Howarda, tak pouze v tom smyslu, že Červenák píše živým a obrazivým jazykem a nebojí se pulpových zápletek, které zvládá s nevídanou bravurou (ne nadarmo se podařilo jednu z jeho povídek prodat do legendárního časopisu Weird Tales). Báthoryho dobrodružství sice pořád nejsou onou legendární slovanskou fantasy, jakou by mnozí publicisté rádi nalezli, ale rozhodně se jedná o dílo vyrůstající spíše ze středověkých než z anglosaských tradic.
Ostatně titulní hrdina je Středoevropanem jedna radost – nese jméno slavného uherského rodu, považuje se za Slováka a studoval v Čechách. Červenák se mnohokrát vyjádřil, že jedním z cílů trilogie, odehrávající se na počátku šedesátých let sedmnáctého století, bylo ukázat současným mladým čtenářům, že doslova za humny jejich rodišť se odehrávaly bitvy a děje, proti nimž byla i bitva na Pellenorských polích malou potyčkou (pro méně zdatné v historii fantasy – jedná se o klíčovou bitvu Návratu krále J. R. R. Tolkiena). K přiznaným inspiracím tak patří krom jiného i román Egerské hvězdy Gézy Gárdonyiho (málokterý středoevropský národ dokáže se svou historií pracovat tak vášnivě, oddaně a s velkým patosem jako právě Maďaři). A není to zdroj jediný – už při letmém pohledu je jasné, že seznam maďarských, slovenských, českých a polských autorů, s nimiž se Červenák při práci na svém díle seznámil (aniž by mezi nimi ztratil svůj osobitý hlas), je mnohem delší.
Stejně tak je dlouhý seznam prací historického rázu, o které se Báthoryho osudy opírají. Přestože v jejich základech je především tradiční dobrodružný příběh (ve druhém díle lehce zkřížený s východními romány Karla Maye), jsou v historické věrnosti velmi poctivé. Pro Červenáka je historický výzkum nedílnou součástí potěšení z vyprávění příběhu – a ani tomu nemůže být jinak, když v každém díle vystupuje řada postav fiktivních i reálných. S trochou nadsázky se dá říci, že i erotická scéna mezi Báthorym a Jelenou Zrinskou (mimochodem nejpůsobivější erotická pasáž autorovy kariéry a značný posun oproti pubertálnímu softpornu v některých jeho starších pracích) má svou oporu v historických pramenech.
Ďáblova pevnost je zatím nejlepší autorovou knihou – nepřináší sice do jeho tvorby nic nového, ale vybrušuje všechny jeho silné stránky do nejúčelnějšího tvaru. Sympatické postavy, vygradovaná zápletka s řádně hororovým přesahem (vhodně prolíná ústřední motiv trilogie: pátrání po synovi a boj proti nebezpečnému společenství východních mágů), dynamické bojové a bitevní scény, barvitý styl… Z domácích autorů nemůže Červenákovi žádný konkurovat ve šťavnatosti jazyka (nezaměňovat s lacinou vulgaritou – každá nadávka zde má své nezpochybnitelné místo). A jak sám autor říká: to se ještě dost věcí ztratí v překladu (který má na starost výborný Robert Pilch), ve slovenštině má Báthory úplně jiný spád…
I v jiných ohledech je Ďáblova pevnost jazykově propracované dílo – pojetím popisek kapitol se hrdě hlásí k světové tradici dobrodružných románů a v textu samotného románu není těžké objevit dozvuky historických próz první poloviny dvacátého století včetně těch odkojených expresionismem. Červenák se nesnaží o velkou literaturu, ale na svém vlastním žánrovém hřišti se jí trilogie už nepochybně stala. Možná i proto autor ohlásil, že Ďáblova pevnost na nějaký čas Báthoryho dobrodružství završuje – a případné další knihy série by měly být mnohem střídmější, co se nadpřirozených prvků týče. Sledovat vývoj série – a autora – tak bude jistě i do budoucna zajímavé.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.