Když se řekne Bretaň, nejednomu z nás vytane na mysli Británie. A není to náhoda, vždyť dějiny obou Bretaní – té malé i velké – se odedávna proplétají. Jinému zas Bretaň evokuje příběh udatného krále Artuše či nezdolného Asterixe a Obelixe. Ten, kdo Bretaň někdy navštívil, nezapomene na úchvatné hrady, rozlehlá vřesoviště a širý oceán. O bretonském národu a bretonské literatuře se toho příliš neví. Není divu: zprávy o osudu bretonské menšiny, jež nevyvíjela v posledních letech příliš velkou snahu o politickou nezávislost, nepronikly na televizní obrazovky, tudíž ani do širšího povědomí. Antologie povídek a pohádek o Bretani a Bretoncích, čerstvě vydaná nakladatelstvím Fra, zavede čtenáře do světa této francouzské provincie, seznámí ho s jejími reáliemi, ale i těžkostmi a touhami tamních obyvatel.

Onen svět není moc pestrý, spíše se pohybuje v odstínech jedné barvy. Je možné ho přirovnat k Atlantiku: někdy zářivě modrému, odrážejícímu sluneční paprsky, jindy hrozivě temnému jako mračna v předzvěsti bouře. V období posledních tří set let nezažívala Bretaň ty nejlehčí časy. Špatná ekonomická situace, neúrodná půda, pohnuté vztahy mezi Bretonci a Francouzi ‒ to všechno způsobilo, že tato oblast zůstala na dlouhou dobu technicky zaostalou rurální provincií. Povídková Bretaň je jakoby ponořena do lehkého soumraku. Slovy Roparze Hemona, autora jedné z povídek, „za šedivým mlhavým obzorem vždy vyvstane další šedý mlhavý obzor“. Ta mlha neskrývá pouze tíživá tajemství, ale také veselé venkovské příběhy a lidové pohádky. To všechno čtenář nalezne v této antologii, která mu nabízí průřez rozličnými žánry a provádí ho různými epochami od Velké francouzské revoluce až do konce 20. století.

Pohádky v jiném kabátě
Sborník otevírají ukázky lidové tvorby, zapsané a přepracované bretonskými sběrateli folkloru. Najdeme v nich motivy, které dobře známe z jiných evropských pohádek: „chudý rolník jde do světa, aby si vydělal peníze“, „žába se promění v krásného prince“, „důvěřivý mladík skončí v tenatech zlé čarodějnice“. Tyto obecně známé náměty však neubírájí bretonským pohádkám na půvabu. Už od začátku sice víme, že všechno skončí dobře, chudí přijdou k velkému bohatství a zamilovaní se po odloučení opět šťastně shledají. Přesto s napětím sledujeme, jak se Houarnovi, začarovanému mořskou vílou, vrátí lidská podoba, a jak rybářův syn přichází na pomoc svému bratrovi, jehož rozdrtilo čarodějčino břitvové kolo.

Pohádky přinášejí i poznatky o bretonských zvycích. Dozvídáme se například, že dívky a chlapci si v některých oblastech byli předurčeni už od narození, a proto se ukládali do stejné kolébky. Zajímavé je, že se tradice ústního vyprávění udržela v Bretani velmi dlouho: „nejmladší“ pohádka ve sborníku byla zapsána lingvistkou Geneviève Massignonovou v roce 1953.

Další skupinu příběhů tvoří krátké prózy umělecky zpracovávající folklorní látku nebo se volně inspirující lidovou slovesností. K těmto textům patří povídka Spravedlivý muž, jejímž autorem je Jean-Marie Le Scraigne a vypráví o sedlákovi, který svému synovi zvolí toho nejspravedlivějšího kmotra: není jím nikdo jiný než Smrt. Přední představitel bretonského obrození Anatole Le Braz přináší romantickou legendu o nepolapitelném a obětavém pašerákovi Yann-he-Grokovi, vzniklou na liduprázdném souostroví Triagoz. V povídce Kdo seje vítr ztvárňuje Yvon Crocq vynalézavým a humorným způsobem téma lidových pověr a jejich (ne)blahých důsledků.

Nevěry, vraždy, krádeže a podvody
Bretonským autorům není cizí ani černý humor. Svědčí o tom historka Françoise-Nicolase Pascala de Kerenveyera Paroháč o mladé a živelné dívce, provdané za ošklivého boháče, psaná v boccacciovském duchu, nebo politická satira advokáta Clauda-Marie Le Laé, líčící soudní proces, v němž jako obviněný figuruje farářův pes. Mezi veselými příběhy vyniká poněkud morbidní povídka Tanguy Malemanche o lakomé stařeně. Ta se nezdráhá vystavit tělo svého mrtvého muže na místní vojenské přehlídce, aby získala vytoužených deset grošů.

Značná část antologie je věnována temným stránkám Bretaně; lpění na rodinných závazcích připravuje lidi o štěstí a ničí jejich životy. Jediná možnost, jak se dostat z toho světa, spoutaného patriarchálními pravidly, je útěk: od nechápavých rodičů (Zimní cestující Roparze Hemona) nebo od povinnosti čekat na manžela, nejspíše padlého ve válce (Druzí umírají... Pierra Trépose). Útěk ovšem není vždy člověku záchranou. Herri ar Wern z povídky Jefa Philippa Odpad se uchyluje z Bretaně do města. Tam však jako bezdomovec naráží jen na neúctu a nedůvěru, a vzpomínky na dětství prožité na bretaňském venkově, kde si rád hrával se svou sestrou, jsou mu nakonec jedinou útěchou. Nejbezpečnějším útočištěm před křivdami a nepravostmi tohoto světa je země, jež dala název povídce Berlobi Pierra-Jakeze Héliase: kouzelná země existující jen ve vaší fantazii, kde „můžete vídat všechny, s nimiž jste rádi“, a ti „se chovají přesně tak, jak si přejete“.

Idylický venkov s detektivními motivy
Děj většiny příběhů se odehrává na venkově. Zdejší příroda je autory popisována s láskou a obdivem i v těch nejdepresivnějších povídkách: „Kromě luk a lánů pšenice se tam odedávna rozkládají ovocné sady, které dávají jablka sladší než sizunský med, a rostou tam slívy, jejichž květy se vždy do jednoho promění v plody“ (Émile Souvestre); „Na loukách se chvěly malé náprstky hyacintů a bílé korunky kopretin. Co chvíli se jich lehce dotýkali rozverní motýli a sametově hedvábnými křídly hladili jejich pyl“ (Jakez Riou). V idylické krajině však lidé nežijí bezstarostným životem: nejedna rodina skrývá něco tíživého, o čem se nahlas nemluví. Mohou to být události dávné minulosti (François Cadic, Babiččino tajemství), nedávné tragédie (Roparz Hemon, Zimní cestující) nebo zločin, spáchaný ze zoufalství (Goulc’han Kervella, Příliš pozdě). Velká část povídek sborníku tak připomíná detektivní příběhy, jejichž pointa vyjde najevo až v závěru.

Ať už je to záměr, nebo dílo náhody, antologie představuje Bretaň dvou tváří: překrásnou ale i tajemnou a vzbuzující hrůzu. Hlavními hrdiny povídek přitom nejsou nadpřirozené bytosti nebo padouchové. Jsou to obyčejní lidé, kteří se dostali do těžké situace a snaží se ji řešit nebo se s ní nějakým způsobem vyrovnat. Někteří porušují morální zásady, kradou, podvádějí a zabíjí. Jiní naopak riskují vlastní životy, aby pomohli druhým. Ani jedna cesta ovšem není zárukou štěstí.

Na závěr zbývá dodat, že překlad antologie pochází z dílny studentů Ústavu translatologie FF UK. Překladatelům se podařilo přenést jemný vtip i temnou atmosféru povídek. Úspěšně se vypořádali i s rozmanitými slovními hříčkami a veršovanými pasážemi. Výsledný produkt odpovídá kvalitám profesionální překladatelské práce.

Ukázka z knihy