Po značně autobiografickém „zeleném“ funerálním románku Zahradníkův rok na hřbitově (2014) přichází prozaik Viki Shock (nar. 1975) s knížkou v tyrkysovém hávu s názvem Sněhurka, jakou svět neviděl!. Mění se barva obálky, mění se látka, co se nemění, jsou Shockovy konstanty: bohatá fantazie, nadsázka až na hraně kontroverze a vyprávění, které klouže po másle humoru – slovního i situačního; vše opět prokládají ilustrace Lindy Sovy. Titul by mohl navozovat dojem, že před sebou máme jakousi zvláštní variantu klasické pohádky, ale není tomu tak, podtitul vše upřesní: „tucet mystifikací a parodií žánrů nejen pokleslých“. Neboli jedná se o sbírku neuvěřitelných příběhů z různých kultur i koutů světa, z různých epoch lidských dějin.

Na úvod autor nachystal spíše zahřívací kolo: dvoudílná parodie na ruské byliny, v níž nás autor zavede na Kyjevskou Rus do časů bohatýrů, je na Shockovy poměry decentní a může nanejvýš pohladit laskavým humorem. Ale už ve třetím příběhu Vikomtova milenka, který líčí lásku vojáka z křižáckých válek a kentauří samice, značně přituhuje, aby pomyslné vyvrcholení nastalo v titulní povídce Sněhurka, jakou svět neviděl!. Může vyvolat nebezpečné záchvaty smíchu: nejvyšší „zdravý“ člověk na světě Arnold s nejvyšší „zdravou“ ženou světa Hildegardou tvoří životní i umělecké duo, jsou členy profesionálního cirkusu stvůr, čili pověstného „freakshow“, a jejich vrcholným číslem je scénka na motivy Sněhurky a sedmi trpaslíků. Vše se najednou zvrtne, když trpaslíci (hraje je sedmero bratří Kolibříků) začnou po podivných nehodách vymírat. Ředitel za ně nestíhá vybírat náhradníky a show se dostává do potíží. Protože se to vždy nějak dotýká Arnolda, obr upadne v podezření a je předveden ředitelem k zakladateli cirkusu Barnumovi. Obrovo dobrácké vysvětlování likvidace trpaslíků je opakujícím se útokem na bránici: „Hérr Dirrektórr, moc mi líto trrpaslíčků, ja nechtěla nikoho sašlapáfat, to fšéchno být ajn trrótl defekt, oprráfdu. Felka omluva fám, hérr Dirrektórr!“ To vše se v silném německém akcentu a v různých obměnách opakuje šestkrát, než se ukáže, že sedmý trpaslík (příznačně Štístko) přežil. Je však pohřešovaný a delikátní místo, kam se ukryl, nechme na čtenáři, ať vyzví sám. Těžko překonat laťku tak vysoko nasazenou už ve čtvrtém příběhu, ačkoli Shock se ohání břitkým perem, co to jde.

Nevynechá přitom ani vize budoucnosti, a tak v povídce Létající cirkus pana Grubera, nadporučíka ve výslužbě rovnou zahrne celé století: V roce 2018 v rozhlasovém pořadu stoosmnáctiletý bývalý válečný pilot obšírně a se sklerotickými oklikami vzpomíná, jak za první světové války nechtěně sestřelil létající talíř. Tím vysvětluje, proč se o století později mimozemská civilizace uchýlila k odvetě – správně, válka světů v roce 2018 už probíhá.

Shock si vymýšlí hrdiny různých národností a nátur, ale nejvíce vyčnívá skutečná postava: Jurij Gagarin. Prvního člověka v kosmu autor vtáhl do přediva svých mystifikací hned třikrát: Nejprve v jeho vlastní zpovědi o zážitku letu do kosmu včetně nahlédnutí do zákulisí příprav (kde se musel prát o místo s  náhradníkem Germanem Titovem) i okolností přistání v poli poblíž vesnice Smelkovo. Poté čteme i s autentickými gramatickými chybami dopis předsedy kolchozu Rudčenka, v němž se tento Gagarinovi omlouvá za své soudruhy, že jej zaměnili za amerického špiona a ihned po dopadu modulu se na něj vrhli s motykami. Do třetice čteme vytýkací dopis konstruktéra Koroljova, v němž příteli Jurovi vyčítá nezodpovědné, prostopášné chování, které se nehodí na hrdinu Sovětského Svazu.

Autorova fantazie prózy nevyhnutelně zařazuje do režimu „nic mi není svaté“. Humor má drsnou, až bodlinatou srst. A také dvojí hrot. Na jedné straně dráždí ke smíchu, jako vedlejší účinek však může vyvolat záchvaty znechucení: dva bojovníci za čínsko-japonské války si dávají závod, kdo usekne zajatým Číňanům více hlav. Narcistní samuraj Onano Takaki se zamiluje do svého zrcadla a začne s ním obcovat do naprostého roztříštění a vlastního sebezničení. Členové sekty se nechávají po stovkách a s rozkoší rozdupávat slonem. Houbám přeteče trpělivost, už se nechtějí cítit jako kořist, využijí své podzemní sítě a doslova vzrostou proti lidstvu v „mykologickém hororu“… Život je krušný, paleta krutostí je pestrá. Zkuste převést ty historky na plátno a budou nejspíše mládeži nepřístupné. Smrt, sex a násilí jsou pochopitelným průvodním znakem parodií, dějí se jakoby stranou s nenucenou samozřejmostí, třeba když se v povídce Sekáč Tanaka hrdina v dopise rodině svěřuje se svou mánií: „(…) Musím přiznat, že se mi z toho stal takový zlozvyk. Když neuseknu aspoň jednu hlavu za tři dny, mám z toho špatný a svíravý pocit v žaludku. Přísun Číňanů máme naštěstí dostatečný. Kromě vojáků jsme zajali čtvrt milionu civilistů, kteří nemají žádné právo na život. Tak mi držte palce, abych ten závod vyhrál. Pozdravujte maminku a strýčka!“ Postavy slouží účelům parodie: jsou to smolaři, kterým osud strojí bizarní nástrahy (Ali-Bachráč z Karáčí to vždy schytá), někdy jsou poznamenané, zkomolené (hudební skladatel a schizofrenik Erich von Niebelung z detektivní parodie Štědrý večer v Arkhamu), jindy až dojemně lidské (inspektor McLulan z téže povídky). Rozjetý Shock si mírně rýpne i do národních povah. V povídce Velká cena Gobi se setkáváme se čtyřmi hrdiny z východního Německa, kteří si chtějí udělat unikátní dovolenou jinde než na balkoně, a vyberou si proto Mongolsko. Ač poznamenáni životem v komunistické NDR, nezapřou své tvrdé germánské kořeny a okázale je dávají najevo, hlavně když se opijí: „Německo, Německo nade všecko“. Svou výpravu do laciného Mongolska pojmou napůl v dobyvatelském stylu. Aby dokázali něco velkého, rozhodnou se přejet na kole poušť Gobi. Jak se ale přesvědčíme v drsném pokračování, vzali si příliš velké sousto, kromě toho, že soustem se málem stali pro „velečerva“ Olgoj Chorchoje. Paralela ke katastrofálním německým tažením na východ je zřejmá.

Shockův sršatý vtip nekončí poslední povídkou, jako humornou korunku na vrchol si připravil rarity: nejprve jmenný rejstřík všech užitých postav a nakonec zárodečnou verzi povídky Velká cena Gobi, původně psané jako domácí úkol v kursu němčiny. Sám autor možná netušil, jak ji rozvine, a nakonec je tu nová kniha (podle ediční poznámky se povídky až na výjimky rodily v letech 2009-2013). Není to zrovna četba pro slabé povahy, zvláště nejsou-li seznámeny s Shockovou nadsázkou. Ale kdo přijme jeho pravidla, vyrýžuje mnoho smíchu. Shock se ve svém oboru pohybuje suverénně už proto, že nesází stromy bez kořenů: humor nechává růst od jednotlivých slov (např. jména postav) přes promluvy v přímé řeči, po větvích příběhu až k celkovému vyznění. Tady už se dotýká i obecnějších otázek, které mohou vést i k závažnému zamyšlení: Kam to lidstvo dopracuje? Snad ne tam, kam se to povedlo osazenstvu závěrečné pornoparodie Vláček Kaďáček? Jedno je však jisté: Shock už se vypracoval mezi nejnápaditější představitele humoristické prózy u nás.