Vanessa Barbara (*1982) je populární saopaulská novinářka, dopisovatelka New York Times. Za sérii reportáží o autobusovém nádraží Tietê, druhém největším dopravním uzlu na světě, získala v roce 2009 cenu Jabuti, oceňující nejvýznamnější brazilské literární počiny. První román O Verão do Chibo (2008, Chibovo léto) napsala společně s Emíliem Fraiou. O čtyři roky později byla literárním časopisem Granta vybraná do prestižního sborníku Os melhores jovens escritores brasileiros (Nejlepší mladí brazilští spisovatelé).

Neobvyklá tvář Brazílie
V roce 2013 vydala druhý román, tentokrát se zajímavým názvem Noites de alface (doslovně „Noci hlávkového salátu“). Český titul o rok mladšího překladu zní Brazilské noci a může tak ve čtenáři budit očekávání typicky brazilských témat. Jenže neobjeví se ani amazonský prales, ani riodejaneirské pláže, tajemní vyznavači afrických kultů či zlodějíčci z velkoměstských favel, nedojde ani na bojovníky capoeiry či neohrožené gauche z jihu, natož na svůdné tanečnice samby. Jednu z mála zachovaných „brazilskostí“ knihy představuje gujábová marmeláda, kterou snídá hlavní představitel Otto, poté co ochutnal jahodovou, pomerančovou, hroznovou a malinovou. Nebo spíš snídával, dokud ještě žila jeho žena Ada. Zemřela náhle a Ottovi zoufale chybí. Po padesáti společných letech, strávených v harmonické symbióze a uklidňující všední rutině, je Ottovo zoufalství víc než pochopitelné. Živelná a energická Ada „mívala padesát nápadů za minutu, z nichž každý byl naléhavý a vyžadoval uskutečnění“, udržovala přátelské kontakty se sousedy, pravidelně četla denní tisk a vše poté svým specifickým jazykem tlumočila manželovi. Přemýšlivý, nemluvný a plachý Otto tak přišel nejen o životní partnerku, spřízněnou duši, ale též o informační kanál, který ho spojoval se světem.

Protichůdné stavy lidské duše
Knihou Brazilské noci se tematicky prolínají dva protichůdné stavy lidské duše. Prvním je tíživá a beznadějná samota starého člověka, symbolizovaná křeslem a kostkovanou přikrývkou. Jedním z projevů samoty je zde také nespavost. Otto trpí chorobnou nespavostí od doby školních táborů, kdy v něm usínání evokovalo umírání. Ve stáří tráví noci „sám s nekonečnou nespavostí“, rušen šumem domu i zvuky a hlasy od sousedů, zatímco jeho manželka klidě spí. Ada se kdysi a nepříliš úspěšně pokoušela jeho insomnii léčit čajem z lociky, jinak řečeno z hlávkového salátu, jehož omamné účinky byly oslavovány už ve starověkém Egyptě.

Druhým stavem duše je euforické a nakažlivé nadšení z jakékoliv, byť sebebláznivější, ale hlavně oblíbené činnosti. Svérázní obyvatelé ospalé čtvrti ve fiktivním městečku Mandaque se tak s plným nasazením marně učí plavat, ohromují znalostmi vedlejších účinků léků z příbalových letáků, čtou odborné práce o švábech, studují eskymácké zvyky, vyhradí celý dům trojici nalezených nevycvičitelných psů nebo propadnou esoterice. Esenci pozitivního přístupu k životu představovala hlavně Ada. Melancholického manžela cíleně nutila do života a ještě pár chvil před náhlou smrtí mu přinesla z novin vystřižený kreslený vtip. Smrt (chce se říct „pěkná“) ji zastihla v plné aktivitě, kdy chtěla zkontrolovat prádlo na šňůře. Banální historka s prádlem, na kterou se postupně nabalují příběhy ostatních postav, spojuje začátek i konec knihy v jakýsi kruh, což podobně evokují i „nebrazilská“ jména hlavních postav – palindromy.

Incident
Ve stylu Vanessy Barbary, možná lehce kontaminovanému novinářskou praxí, převládají úsporné prostředky. Pracuje se zkratkou, výčty a krátkými retrospektivami. Již první věta knihy „Když Ada umřela, prádlo ještě nedoschlo“ připomíná titulek s předzvěstí senzace nebo dramatu. Do textu jsou s jistou dávkou experimentu humorně zakomponovány části odborných pojednání (někdy skutečně existujících), které postavy čtou nebo studují, a dokonce několik textů příbalových letáků léků, které na požádání z paměti cituje lékárník Nico. Z mozaiky příhod vyčnívá příběh pana Tanigučiho, stařičkého japonského veterána z 2. světové války, sužovaného Alzheimerovou chorobou: autorka postmoderním způsobem literárně oživila postavu japonského spisovatele Hiróa Onody z jeho autobiografického románu Moje třicetiletá válka.

Fragmentární text románu je okořeněn detektivní zápletkou. Jednotlivé kapitoly, nesoucí jméno některého z lidských či zvířecích obyvatel čtvrti, jsou svázány ponejprv nenápadnými, poté stále neodbytnějšími odkazy na jakýsi „incident“. Otto, jehož původní plán je nevycházet z domu, ignorovat denní světlo a okolní život si filtrovat přes zdi svého žlutého domu, náhodně nachází neobvyklé stopy. Jelikož je znalcem televizních detektivek, postupně dojde ke znepokojivému zjištění, že jeho manželka, a zřejmě i někteří sousedé, před ním pravděpodobně tajili cosi závažného, možná zločinného. Čtenáři, na rozdíl od některých protagonistů, jsou motiv i totožnost pachatele nakonec odhaleny, ale záhada přestane být záhadou až ve chvíli, kdy se ji vlastně nikdo nesnaží rozluštit. A tím se přesouvá do kategorie dokonalého zločinu. Mladá antropoložka Mariana intuitivně případ rozplete, ale věrna zásadě svého oboru se rozhodne „respektovat zvyky vzdálené kultury v duchu primitivního relativismu“, tedy neplést se do cizích věcí a nic neoznámit. Ale důležité je hlavně to, že Otto nakonec spěje k rozhodnutí odhodit kostkovanou deku, vstát z křesla a ještě zkusit žít.

Ukázka