Jeden z podstatných prvků, který literární kritika dlouhodobě vyčítala Michalu Vieweghovi, byl více či méně okázalý hédonismus, který čišel z jeho (často autobiografických) postav. Na konci roku 2012 mu však praskla aorta, málem nepřežil a odnesl si přinejmenším dlouhodobé následky (zejména opakující se ztráty paměti). Z literární pophvězdy přítomné v českém showbyznysu i bulváru a z úspěšného bohatého playboye se stal nemocný, stárnoucí muž.

Poprvé to reflektoval v minulé biografické próze Můj život po životě (2013), v nedávno vydané sbírce povídek Zpátky ve hře se pokouší také o fabulovanou literaturu. Z celkem pochopitelných důvodů zůstal u povídek (nevyzpytatelné výpadky paměti mu zatím neumožňují soustředit se na větší literární útvar), což není nutně handicap – již mnohokrát potvrdil, že povídkový žánr umí, a mnohé jeho romány mají epizodní charakter. Zároveň se v aktuální sbírce vrací k Oskarovi, autobiografické postavě, která se poprvé objevila ve sbírce Povídky o manželství a sexu. Ta sbírka byla v roce 1999 jistým přelomem: zatímco hrdinové předchozích románů byli spíše průměrní příslušníci střední třídy, zde se náhle na scéně objevil muž, který slavil úspěchy v kariéře i u žen, holdoval drahému jídlu a alkoholu, protože obojí si mohl dovolit v hojném množství, a i když byly jeho příběhy tragikomické, bylo z těch textů cítit cosi nesympatického, co se v beletrii objevuje dosti zřídka: převahu úspěšného.

Z třinácti krátkých povídek aktuální sbírky nacházíme Oskara (či postavu, která se sice jmenuje jinak, ale je mu dost podobná) nejprve v pěti příbězích, kdy je ještě zdravý a suverénní, ačkoliv už jej autor nezachycuje s takovou bezstarostností jako dřív: konfrontuje jej s tím, jak diametrálně rozdílný pohled na jeden banální výlet na hrad může mít on a jeho manželka (v úvodní povídce Křižovatka), vysměje se Oskarově iluzi, že je pro ženské pohlaví neodolatelný (Mrtvola a zombie), případně jej už připravuje na roli mimoně a outsidera (Magické kouzlo měsíčního svitu). Následuje povídka Subtilní věci chlapi nepochopí, která se svým námětem vymyká (vychází z novinové zprávy a sleduje několik dní starší ženy, které v průběhu dovolené u moře zemře manžel – a vtipně i logicky vysvětluje její poklidné chování, které zvnějšku působí šokujícím dojmem) a je možná vůbec nejlepší ze souboru; ukazuje, že kdyby Viewegh přestal psát hlavně sám o sobě, mohl by být skvělým povídkářem haškovského typu.

Pak se ale Oskar vrací s fatálním mozkovým handicapem. Viewegh si sice zkouší dělat legraci i z toho, jak nevypočitatelná zapomnětlivost jeho hlavní postavu vhání do svízelných situací, sedm povídek „po události“ však končí pointami dosti hořkými. Nejsilnější je v tomto směru asi povídka Desigual, kde se vypravěč na dovolené vzteká nad tím, jak dlouho ho manželka nechá čekat před barcelonským obchodem s oděvy; než jej najde bratr, který mu připomene, že už je rozvedený. Titulní (a závěrečná) povídka, v níž vypravěč uvažuje o sebevraždě v luxusní restauraci v posledním patře mrakodrapu, už zdaleka tak působivá není.

Sbírka Zpátky ve hře je především dosti nevyrovnaná. Vedle povídek, jejichž zápletky a pointy se zdají být dosti obehrané (Mrtvola a zombie, Vymrdanej pánbíčkář, Numerologie versus kynologie), je tu několik, které by obstály bez ohledu na autorovu momentální fyzickou a mentální kondici (Křižovatka, Zmenšený muž). A pak především ty, které tematizují autorovu současnou životní situaci a překvapivě kriticky zhodnocují předchozí období. Když se dočteme, že Oskar uzná, že „měl žít a psát jinak“, „zvláště když si připomněl obsah svých posledních knih, v nichž pěstoval kult úspěchu a mužského hédonismu, včetně vysloveně trapné adorace nevěry“, máme intenzivní pocit, že by Michalu Vieweghovi měly být odpuštěny všechny poklesky jeho dřívějšího života – literárního i reálného.

Michal Viewegh: Zpátky ve hře. Druhé město, Brno, 2015, 222 s.