Kriminálnímu žánru se ve Skotsku v posledních desetiletích evidentně daří. Vedle světoznámého Iana Rankina a jeho série o inspektoru Rebusovi se proslavili rovněž například Stuart McBride či Denise Mina. Pro specificky skotskou odrůdu drsné detektivní školy se dokonce vžil termín „Tartan noir“. Nyní se na skotské scéně objevil nový, výrazný zjev – mladý spisovatel Malcolm Mackay, který zaujal vysoce ceněným debutem Nezbytná smrt Lewise Wintera. Román byl nominován na několik cen včetně Skotského debutu roku (Scottish First Book of the Year).

Malcolm Mackay se narodil ve Stornoway, hlavním městě ostrova Lewis, který je součástí souostroví Vnější Hebridy. Dle vlastních slov nikdy nepropadl pokušení, které zlákalo tolik jeho krajanů, a nezkoušel žít nikde jinde. V souvislosti s fenomenálním úspěchem další série skotských detektivek z pera Petera Maye, které se odehrávají právě na Mackayově rodném Lewisu, jde o zajímavý paradox. Větrem ošlehaná, liduprázdná vřesoviště, jezera a skály na pobřeží Atlantiku pro Mackaye nemají kouzlo neznámého, protože je vídá dnes a denně. Větší přitažlivost pro něj má prostředí velkoměsta a svůj první román zasadil do prostředí Glasgowa, skotského nejlidnatějšího města, a zaměřil se na jeho odvrácenou stranu.

Jak Mackay podotkl v komentáři pro deník The Telegraph: „Ve Stornoway nemáme zkušenosti se zločinem z první ruky, což je rozhodně dobré pro usedlíky, ale představuje to zvláštní výzvu, pokud je vaší ambicí psát kriminální thrillery.“ V témže komentáři podotýká, že jej vždy lákala tematika neznámého – napsat román o Glasgow, v němž nikdy nežil, a o místním kriminálním podsvětí, jehož součástí nikdy nebyl, se zdálo jako ideální volba. Záměrně tedy v popisu Glasgowa nezabíhá do podrobností. Toto praktické rozhodnutí však velice dobře koresponduje s Mackayovým úsporným stylem a celkovým tempem knihy. Mackay nemusí špinavé ulice, nevábné noční kluby a bezútěšné domy zevrubně popisovat – čtenář jaksi automaticky ví, že tam jsou, stejně jako nepochybuje o tom, že všechny postavy mají svůj vnitřní život, neradostnou minulost a vlastní pochmurný příběh, i když se o nich dozvídá jen drobné střípky. Ty jsou však chytře zvoleny a dodávají postavám i jejich životnímu stylu znepokojivou uvěřitelnost a obyčejnost.

Hlavní silnou stránkou knihy je způsob vyprávění. Mackayův tón je nevzrušený, omezuje se na popis a vysvětlování souvislostí, zcela postrádá jakýkoliv komentář. Neustále se mění perspektiva: román uvádí vševědoucí vypravěč, který s čtenářem bezprostředně komunikuje a tu a tam mu sdělí něco, co možná vědět chce, ale možná taky vůbec ne. Situaci sledujeme tu očima nájemného vraha Caluma, tu očima oběti, vzápětí je nám dáno nahlédnout, co si myslí zadavatel vraždy a čím se zabývá vypočítavá přítelkyně zavražděného Wintera. Tyto vhledy nám umožňuje opět vševědoucí vypravěč, čímž zůstává zachován odstup od postav a zároveň se umocňuje ponoření do popisovaného světa. Mackayův úsečný, chladný styl psaní v krátkých, mnohdy neúplných větách je velice působivý – v delším románu by možná hrozilo riziko monotónnosti, ale vzhledem k nevelkému rozsahu Nezbytné smrti funguje dobře.

Mackayovu knihu je těžké odložit, ale její přitažlivost nespočívá v tom, že bychom napjatě otáčeli stránku za stránkou v očekávání, zda v názvu zmiňovaný Lewis Winter zemře, či nikoliv, a pokud ano, čí rukou se tak stane. Nezbytná smrt je skutečně „kronika ohlášené smrti“. Od začátku je nám jasné, že Winter skutečně zemře, stejně jako je to jasné zadavateli vraždy, nájemnému vrahovi a v hloubi duše i Winterovi samotnému. Winter je drobný obchodník s drogami, smýkaný životem a mladší přítelkyní, která jej nemiluje. Nikdy se ve zločineckém světě nedokázal prosadit, budoucnost vnímá jen jako hrozivý prostor, v němž může dojít k dalším zklamáním a neúspěchům. Když se už jednou vzepne k pokusu o průlom v branži, zkříží plány mocnějším gangsterům a musí být odstraněn.

Mackayův obraz glasgowského podsvětí je obyčejný a každodenní – v Nezbytné smrti není organizovaný zločin impozantní činnost, jíž se věnují charismatické, titánské postavy, a totéž platí pro policii. Ani jeden z hrdinů není převážně pozitivní a sympatický, avšak žádný se ve své špatnosti nevyžívá natolik, abychom ho mohli skutečně a s gustem odsoudit. Každá z postav má alespoň záblesk čehosi, co nám zabrání ji zcela zavrhnout a udržet si od ní naprostý odstup – lásku k rodině, určitou zásadovost, sebeovládání. Násilí a zločin jsou pro ně práce, způsob přežití, nic víc. A právě tato absence uvažování nad rámec každodenního přežívání, osobního prospěchu a pohodlí je patrně jedním z nejdepresivnějších aspektů knihy.

Efektní jsou i nenápadné spojitosti, jimiž Mackay své postavy provazuje – v předvečer vraždy si například jak nastávající oběť, tak vrah připravují k večeři stejný obložený sendvič. Posedlost prací, která je charakteristická pro inspektora, jenž vyšetřuje Winterovu smrt, a nadšení, které pro ni cítí, je velmi blízké workholismu jednoho z objednavatelů vraždy. Oba muži žijí pro svou práci, jíž obětují vše. Jeden vraždy vyšetřuje a stará se o svůj tým, druhý je objednává a stará se o svůj tým.

Co by mohlo českému čtenáři intenzivní dojem z knihy zkomplikovat, je bohužel překlad. Překladatel nepochybně umí anglicky i česky, avšak zejména v první části románu z neznámého důvodu často nezvolí snadné řešení, které by zachovalo hovorovost a přirozenost originálu, a místo toho přiměje čtenáře, aby se zarazil v místech, kde pro to není žádný důvod. Jde sice o drobnosti, ale vzhledem k frekvenci jsou dosti rušivé a neumožňují skutečně hluboký ponor do Mackayova uhrančivého, klamně jednoduchého vyprávění.

Věta charakterizující jednu z postav, obávaného Natea („You do what Nate tells you, when he tells you. Even his employers know that“), je například přeložena následovně: „Když vám řekne, uděláte, co po vás chce. Tohle si myslí i jeho zaměstnavatelé.“ V překladu se zcela vytrácí styl drsné detektivní školy a výstižnější by bylo spíše řešení ve stylu „Uděláte, co vám řekne a kdy vám řekne. Dokonce i jeho zaměstnavatelé to vědí.“ Když jedna z postav mluví o postarším kolegovi ze zločinecké branže, pochválí jej slovy: „Heʼs old, but heʼs still great, still important.“ Nad překladem „Je starý, ale je stále dobrý, stále platný“ zůstává rozum stát – „important“ by bylo lepší přeložit jako „stále něco znamená,“, „stále je důležitý“, případně, trval-li by překladatel na „platný“, dávalo by více smysl „stále je (ve své práci) co platný“. „Platný“ vzbuzuje dojem, že postaršímu kolegovi ještě nevypršela platnost a není třeba jej v nejbližší době revalidovat.

U vět jako „Možná to má právě to zname­nat“, „Lewis Win­ter teď pracuje s dalšími“ (z kontextu vcelku jasně vyplývá, že pracuje „s někým jiným“, případně „pro ty druhé“, tj. pro jinou skupinu glasgowských mafiánů), „Odejdete z té kanceláře a nevíte, co si myslí aspoň jeden z nich“ či „Není člověkem obdařeným velkým úspěchem“ není třeba zkoumat anglický originál, aby bylo jasné, že s překladem není něco zcela v pořádku. V některých případech by stačilo jen jediné slovo a text by přirozeně plynul: „Pak se ocitnete mimo a oni vás sledují a ujišťují se, že neřeknete nic, co byste neměl“ (Pak se ocitnete mimo hru), „Ale radovat se z úspěšného vyhýbání vězení bude až v důchodu“ („z úspěšného vyhýbání se vězení“, či raději „ale radovat se z toho, jak úspěšně se mu daří vyhýbat se vězení, bude až v důchodu“), „Winter je příštipkář, žádnou ochranku nemá. Aspoň takovou, která by stála za řeč“ („Alespoň ne takovou, která by stála za řeč“), „Blbcovi stačí mít dostatek odvahy, aby byl v branži využitelný“ („Idiotovi stačí…“).

Když se taxikář, do jehož auta nastupuje pár v notně podroušeném stavu, ptá střízlivější ženy: „Is he good?“, nejspíše by v českém překladu neměl říkat „Je dobrej?“, ale třeba „Je ok?“ nebo „Vydrží to?“, neboť taxikář se bojí, že mu klient znečistí auto, a nezajímá ho jeho jakost. Formulace typu „Vědí, že se pro ně stává nebezpečím“ (místo např. „Vědí, že pro ně začíná být nebezpečný“) či „Winter se stal problémem. Tvým úkolem je vypořádat se s ním“ (místo „Winter pro nás teď znamená problém. A ty máš za úkol se s ním vypořádat“) se bohužel „stávají problémem“ pro kvalitu českého překladu Nezbytné smrti a s ní související kvalitou čtenářského zážitku z Mackayova zdařilého thrilleru. V kontextu toho, že v úvodním seznamu postav se stručnými charakteristikami navíc oproti originálu jedna z postav zcela chybí (a nejde o rozdíl mezi různými vydáními), lze usuzovat, že překladatel nejspíš pracoval pod časovým tlakem, případně že překlad neprošel důkladnou redakcí a korekturou. V druhé části románu se frekvence těchto přehmatů naštěstí snižuje a text dává čtenáři zapomenout na to, že čte překlad. Nezbývá než doufat, že dojde-li k českému vydání dalších dvou pokračování Mackayovy volné trilogie – na otevřený závěr Nezbytné smrti navazují neméně oceňované Jak se loučí střelec (How a Gunman Says Goodbye) a Náhlý příchod násilí (The Sudden Arrival of Violence) –, bude jim věnována větší redakční a korektorská péče.