Na přebalu knihy Kde se touláš, Bernadetto! americké spisovatelky a televizní scenáristky Marie Sempleové (Beverly Hills, 90210, Jsem do tebe blázen, Správná Susan) Janet Maslinová přesvědčuje čtenáře, že jde o „neuvěřitelně humorný, mnohotvárný román, který boří veškeré vypravěčské konvence“. Pravda je, že ze začátku vypadá kniha, odehrávající se v autorčině domovském Seattlu, slibně. Bee, Bernadettina čtrnáctiletá dcera, přinese ze školy samé jedničky, a protože jí rodiče slíbili, že si za ně může přát cokoliv, přeje si rodinný výlet do Antarktidy.

Bernadetta, která se úzkostlivě vyhýbá setkání s jinými lidmi a jen zřídkakdy opouští dům, aby minimalizovala kontakt s obyvateli Seattlu, nedej bože Kanady, začne obávaný výlet okamžitě řešit s Maňdžulou Kapúrovou, svou virtuální asistentkou z Indie. Dozvídáme se, že rodina bydlí v Domě U studánky – „bývalé katolické škole pro zlobivé holky“ o rozloze jedenáct set metrů čtverečních (33), kde mají rodiče Bee „v ložnici řadu zpovědnic, které používají jako šatny“ (46). Dům je už léta v havarijním stavu a pohromadě ho pravděpodobně drží pouze nezničitelné šlahouny ostružiníku, prorůstající celý pozemek. Ostružiník je však trnem v oku Bernadettině sousedce Audrey Griffinové, která se ho rozhodne za pomoci Toma, specialisty na likvidaci ostružiní, potají zničit.

Úvodní koktejl sympaticky absurdních nápadů je dále ochucen autorčinými značně politicky nekorektními narážkami a poznámkami. Když Bernadetta píše Maňdžule, že si Bee za výborné vysvědčení přeje výlet do Antarktidy, poznamenává k tomu: „Samé jedničky nám právě přistály na stole – teda samá péčka, protože škola Roberta Galera razí svobodomyslný názor, že známky žákům podrývají sebevědomí (pevně doufám, že takové školy v Indii nemáte)“ (16). V jedné ze svých mnoha stížností na život v Seattlu Bernadetta podotýká: „Některá auta mají idažskou poznávací značku. A já si vždycky říkám: co tu sakra pohledává auto z Idaha? Pak mi svitne – no, ano, vždyť my sousedíme s Idahem. Přestěhovala jsem se do státu, který sousedí s Idahem“ (129). Při popisování „Závodu ke kořenům“ vysvětluje, že šlo „pochopitelně [o] triatlon, protože chraň tě ruka Páně, kdybys po těchhle sportovně založených lidumilech chtěl, aby v neděli dělali jen jeden sport“ (130).

Jestliže už se po takovém začátku těšíte, co bude následovat, čeká vás zklamání, protože následovat už nebude vůbec nic zajímavého. Zápletka je zcela banální, hlavní postavy přes veškerou snahu zůstávají ploché a jen těžko se s nimi čtenář může identifikovat, vedlejší postavy jsou schematické a předvídatelné. Co se „neuvěřitelného humoru“ avizovaného na přebalu knihy týče, ten román také nespasí, protože se obávám, že jsem v předchozím odstavci prozradila téměř všechny vtipy, na které v této třísetstránkové knize narazíte. Po prvních cca padesáti stránkách Sempleová začne nudit, protože její dílo uvízlo na půli cesty mezi humoristickým románem a rodinným dramatem – postavy nemají kvůli snaze o „humorné“ podání žádnou hloubku, ale humoru se zde také nedočkáte, takže jenom obracíte stránku za stránkou a doufáte, že utrpení brzy skončí.

Formu románu lze při troše dobré vůle označit jako neobvyklou. O nějakém „boření veškerých vypravěčských konvencí“ však rozhodně nemůže být řeč. Kniha sestává z e-mailů a dopisů psaných nejen hlavními aktéry, ale i postavami zvnějšku, deníkových záznamů Bee, hodnocení třídního učitele, faktur, policejních záznamů a hlášení a podobně. V podstatě se tedy jedná o epistolární román, a to nikterak vynalézavý. Některé pasáže jsou zbytečně dlouhé a jen rádoby vtipné a vy si po chvíli začnete zoufat nad tím, že žádná informace nemůže být sdělena přímo. Ze začátku tolik sympatická politická nekorektnost se s přibývajícími stránkami záhadně vytrácí a vy jste nuceni sledovat zcela nepravděpodobné obrácení téměř všech aktérů na cestu všeobjímající tolerance a vzájemného pochopení a odpuštění.