S trochou nadsázky se dá říci, že nejúspěšnějšími inscenacemi Aristofana na české scéně byli Frejkovi Ptáci v Národním divadle v r. 1934 a Rutovi Jezdci v Disku v r. 1978. Ptáci byli staženi z repertoáru po důrazných protestech italského velvyslanectví a domácí fašizující kritiky, a zažili tak premiéru, jedinou reprízu a derniéru. Rutova inscenace Jezdců, původně plánovaná jako součást inscenace Jezdci – Žáby, na tom byla ještě líp. Ani se na scénu nedostala. Což nepochybně znamená, že ti, kdož inscenace znemožnili, dost dobře rozuměli jak Aristofanovi, tak jeho režisérům.

Nejčastěji inscenovanou Aristofanovou hrou u nás je naopak bezkonkurenčně Lýsistrata – ať už v původním překladu (Breska, Stiebitz, Šrámek), nejrůznějších adaptacích (Merle, Žáček) či domácí „muzikálové“ formě jako Suchého Lýsistrata, a především oblíbená Nejkrásnější válka (Renčín, Brabec, Čiháková), která má jen v databázi Divadelního ústavu 21 inscenací, a to se tu neeviduje její výskyt na amatérských scénách, kde nalezneme jistě stejný, ne-li větší počet. Je samozřejmě zajímavé, že tato protiválečná satira napsaná a provozovaná v době peloponéské války je u nás inscenována jako pouhá neškodná košilatá komedie, a kritika dokonce zdůrazňuje, že nejde „o žádnou pacifistickou agitku“. Z čehož trochu zamrazí, víme-li, že Aristofanova Lýsistrata byla provozována za krvavé peloponéské války, a tedy agitkou zcela jistě byla. A jen si zkuste představit, že v dnešní Sýrii takovou hru napíše současný dramatik a že se tam hraje! To chápou umělci na celém světě. Jinak by se nemohl uskutečnit Projekt Lýsistrata, který vyvolal 3. března 2003 přes 1000 čtení této hry v padesáti devíti státech světa a ve všech padesáti státech USA na protest proti válce v Iráku.¹ Nemluvě o tom, že tzv. „sex strike“ je dodnes provozován jako účinná politická zbraň, o čemž svědčí události v Kolumbii (2006), Itálii (2008) či Keni (2009), nikoli ovšem v Belgii, kde takovou stávku neúspěšně navrhovala senátorka Marleen Temmerman, když se nemohla dočkat nové vlády…²

Martin Čičvák ví o Aristofanovi a o antice své. Ještě při studiu na JAMU režíroval v r. 1997 jako svou školní práci Sofoklova Oidipa (který měl ovšem příznačný titul Mor) a v brněnském Mahenově divadle inscenoval v r. 2007 Sofoklovu Antigonu. Jeho předposlední slovo k inscenaci antické dramatiky byl ovšem právě Aristofanes, konkrétně jeho Oblaka, pro něž si dal pořídit nový překlad.³ Čičvákova inscenace Oblaků, která měla při pohostinském představení v Brně (24. 2. 2013) veliký úspěch, na domácí půdě v Bratislavě neuspěla. Jak se vyjádřil překladatel: „Oblaky boli prepadák, pretože nie sú hrou o láske, ale o korupcii, dlhoch, politike.“⁴ A to přesto, že vizuální stránka inscenace, v níž taneční skupina Debris jako chór Oblaků akrobaticky plavala vzduchem, natřásala se v baletních sukýnkách a poskakovala na průsvitných balonech, navíc doprovázená nádhernou barokní hudbou, byla oslňující. Vše podstatné se však odehrávalo v řeči, která je ve hře tématem i prostředkem a která byla díky citlivému překladu dokonale srozumitelná. Inscenace zřejmě překročila míru, kterou je slovenský konzervativní divák ochoten snášet, zvláště když – kromě nepříjemných paralel se současností – zřejmě navíc ještě postrádá „pôvabnú starú patinu“.⁵ To však neznamená, že by režisérovu záměru všichni recenzenti nerozuměli – naopak, jsou mezi nimi i tací, kteří poznali, že tento „Aristofanes spadol z oblakov“ právě včas, jak praví jeden titulek.⁶

Už z toho je jasné, že Čičvák nevnímá Aristofanovy hry jako příležitost k nezávaznému žertování. Naopak: ve své nové inscenaci spojil dokonce Lýsistratu s tragédií Aias, která rovněž ukazuje válku v nelichotivém světle jako traumatizující zkušenost pro ty, kdo v ní musí nasazovat svoje životy. Vzhledem k tomu, že není žádný divadelně vhodný překlad Aianta a překlady Lýsistraty jsou notně umravněny, požádal režisér Romana Sikoru o jejich adaptaci. Byla to dobrá volba, protože je-li na české scéně dramatik, který ví, co je ostrá a nesmlouvavá satira, pak je to skutečně právě Sikora. Ze vzniklého textu a z inscenace není bohužel patrné, jak konkrétní bylo Čičvákovo zadání stran míry adaptace a co je invencí dramatika. Buď jak buď, ze Sofoklova Aianta byl použit jen prolog a některé motivy z prvního epeizodia. Nicméně tato část, v níž zešílevší Aiás pobije dobytek v domnění, že vraždí své nepřátele, končí spektakulárně – Aiantovou smrtí na scéně. Ze Sofoklových postav se objevuje jen Athéna a Odysseus, který se tu změnil v bezpáteřného a krutého neřáda, kterým ostatně ve všech známých tragédiích – kromě Aianta (tam se kupodivu jeví jako nejpřijatelnější postava hry) – skutečně je. Aiantovou ženou pak není Tekmessa, ale Lýsistrata, která se ho marně snaží ochránit před prozřením. Touto malou nelogičností si inscenátoři připravili oslí můstek, po němž přešli od Sofokolovy tragédie k Aristofanově komedii, v níž titulní hrdinka vyhlásí známou sexuální stávku, ve které spojí ženy obou bojujících stran (zde jsou to Řekyně a Trójanky) s cílem ukončit nesmyslné válčení. Hra nemá chór, jistou korekci agresivního boje obou pohlaví tu představuje dvojice Babičky a Dědečka ironizující jak nekonečné války, tak i stálé napětí mezi stárnoucími partnery, přece však představující uprostřed sexuálního balábile jistou úlevnou konstantu.

Ne všechno se dá přijmout beze zbytku: já osobně bych se bez Babičky a Dědečka obešla (ostatně chór docela dobře zastoupí živá muzika na scéně, kterou výborně provozují samy herečky), stejně jako bez jakéhosi dvojitého konce, kdy Odysseus štvoucí dezorientované muže proti té mrše Lýsistratě konečně zahyne a Lýsistrata v příliš dlouhém a nabádavém epilogu vyhlašuje velké usmíření. Ale všechny námitky nakonec ustoupí před celistvým režijním gestem, které zahrne s velkou ironií i velkým pochopením obě bojující strany, polije červenou omáčkou trojské bojiště (uprostřed nějž sedí Aiás s kostmi dobytčat) a nechá Trójanky v šatu černých vdov a Řekyně nahoře bez s femenovsky pomalovanou hrudí. A ke všemu ještě nakonec ponoří mužské do bazénku s barevnými plastovými balónky, a dokonce je svleče donaha. Všechno se děje tady a teď a všemu se můžeme vysmát. Není k tomu potřeba velké scénografie, Aristofanes se bez ní taky obešel. Tady stačí pro Aianta jedna zeď pokecaná krví, z níž se odlepuje bílý papír. Ta se v Lysistratě změní v jakýsi box, jehož zamalované stěny postupně všechny postavy oškrábávají, takže se stává průhledným. A pak už je třeba jen trochu mobiliáře, který je možné na scénu prostě přivézt. Třeba kadeřnickou mísu, ve které myje Kleoniké Lýsistratě vlasy a při tom kují pikle…

Hlavním materiálem inscenace je prostě lidské tělo se všemi jeho potřebami – a slovo. Základem je pochopitelně Sikorova adaptace Aristofana a její „kombinace archaické mluvy s moderními výrazovými prostředky i užitými vulgaritami, [která] podkresluje aktualizaci stále živého tématu a v neposlední řadě je zdrojem (slovní roviny) komiky, kterou inscenace nabízí“, jak píše Markéta Polochová⁷. Obojí – jak nahota na scéně měšťanského divadla, tak neuvěřitelně pestrý jazyk – vzbuzují nadšení i odpor publika i kritiků. Odsudky inscenace vycházející z odmítnutí režijní či dramaturgické koncepce jsou samozřejmě legitimní. Sdílím jisté pochybnosti o přidání homoerotického motivu (proč by Lýsistrata jako lesbička vyvolávala tento specifický protiválečný protest? Není hrozba, že se ženy tímto způsobem bez mužů dokáží obejít, už nadbytečná?). Také se mi zdá, že inscenace v poslední části zcela ztratila rytmus, který výborně nastolily předcházející scény, v nichž dominují ženy.

Legrační ovšem je, když kritik mimochodem prozradí své představy o Aristofanovi, jako J. P. Kříž ve své (mailem rozesílané) recenzi: „No a v části lechtivější spočívá Sikorův vklad nadužíváním všelijakých sexuálních kudrlinek ve slovech i gestech, na jaká by si ani prostořeký Řek Aristofanes netroufnul. Ještě že v Městském divadle hrají už od roku 2010 jeho Ptákoviny v překladu a domyšlení Jiřího Žáčka, jinak bychom si mohli myslet, že Aristofanes je jen sprosťák. Žádný satirik.“ Kdyby si tak nebohý kritik mohl přečíst originální text! Ten by se divil! Zbývá dodat, že to vše provozují herci s nesmírnou chutí a – jak svědčí rozdíl mezi publikovaným textem a textem, který zní z jeviště – za vlastního, velmi tvůrčího přispění. Je to inscenace, kterou bych označila adjektivem „drzá“. Myslím, že drzému Aristofanovi by se to líbilo.

Aristofanes – Roman Sikora: Lýsistrata. Aiás. Národní divadlo Brno, premiéra v Mahenově divadle 20. června 2014. Režie: Martin Čičvák; Dramaturgie: Martin Kubran; Scéna: Tom Ciller; Kostýmy: Nina Stillmark; Asistent režie: Michal Skočovský; Hudební spolupráce: Petr Svozílek; Videoprojekce: Tomáš Hrůza.

1. http://www.wsws.org/en/articles/2003/03/lysi-m15.html. ^zpět
2. http://en.wikipedia.org/wiki/Sex_strike; http://www.theguardian.com/lifeandstyle/2011/feb/09/sex-strike-belgium. ^zpět
3. O něm viz P. Kitzler, O staré patině a inscenování Aristofana na Slovensku, /Clanek/30241/aristofanes-oblaky. ^zpět
4. http://www.teraz.sk/kultura/lomnicky-rozhovor-divadlo-spisovatel/93472-clanok.html. ^zpět
5. Z. Uličianská, Ligotavý čudák Socrates, in: SME, Kultúra 11. 6. 2012, http://kultura.sme.sk/c/6413893/ligotavy-cudak-socrates.html. ^zpět
6. B. Brathová, Aristofanes spadol z oblakov, http://www.snd.sk/swift_data/source/pdf/recenzie/oblaky/10_06_2012%20Moja%20kultura.sk_Barbora%20Brathova_Aristofanes%20spadol%20z%20oblakov.pdf. ^zpět
7. M. Polochová, Lysistrata, in: MdB Diva, leden-únor 2015, str. 38–39. ^zpět