Dalen je nevelká švédská vesnice o šesti stovkách obyvatel, kde, jak nás přesvědčuje Christoffer Carlsson, stoupající hvězda švédské krimi, může dojít k situaci, že vám někdo představí svou sestřenici a manželku v jedné osobě. Vyložené slintavé dementy tam však nenajdete, spíše normální populaci s běžně průměrným IQ, sráženým televizí – nejspíš by to byla základna Zemanových voličů, kdyby kandidoval tam. Chvílemi působí líčení nevelké komunity téměř idylicky: co jim schází kromě perspektiv, které si neuvědomují?

Odloučenost této pozapomenuté výspy, jakkoli je v éře globální vesnice iluzorní, bere však autor jako danost a jistě ví proč. Určitě také ví, proč do tohoto mikrosvěta zasadil vedle davu nevzrušujících a ničím zvláštním se nevyznačujících statistů, zkrátka běžných občanů, dělníků, tajnosnubných opilců, otců i matek, statisticky burcující množství vykolejenců a odchylek od obecně přijímané normy: incestní sourozence, homosexuály, sebevrahy, ba i vrahy. Je to tenký povlak na jinak zdánlivě obyčejném vzorku populace, jelikož jsou to však v zásadě všechny hlavní postavy románu, nadto místní mládež, zřejmě ne všechna zdejší, ale každopádně všechna, s níž nás autor seznámí, zprvu z toho mrazí. Než čtenáře začne napadat něco o účelové nevěrohodnosti.

Kdo z menšiny místních mladých obyvatel si perspektivy uvědomí a scházejí mu, odjede za lepším do většího města, ideálně do Stockholmu – za prací, na studia. To je i případ Davida, vypravěče tohoto letního masakrálního příběhu. Onoho osudového léta přijede po prvním ročníku vysoké domů za rodiči. Stýská se mu trochu i po nich, ale ještě víc po partě, po kamarádech, s nimiž v Dalenu vyrůstal. Rychle s námi proběhne vesnicí, se všemi se shledá a my se do té povedené partičky začleníme s ním.

Poznáme skupinu citově i sociálně nevyzrálých mladých lidí ve věku mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Z promluv, které vedou, nevycházejí jako intelektuální ani ekonomická spodina, a tak novou kratochvíli, kterou si najdou, lze přičíst na vrub opět oné bezduché vesnické nudě, ale k přijetí takového vysvětlení jejich počínání, nadto jednomyslného a spontánního, je třeba hodně dobré vůle: mládež začne vylupovat domy v okolí, krade v nich různé cennější předměty denní potřeby, také drobnější nábytek, a až toho nashromáždí víc, hodlá to všechno prodat na pravidelných trzích v nedalekém městě.

Kousek za vesnici, na mýtinu v lese, k níž vede ze silnice polní cesta, zasadil autor ruinu velkého domu. V sousedství vsi o šesti stech duší i v místě samém, kde si všichni vidí do talířů, kde každý sleduje, co se kde šustne, nastane náhle čilý provoz skupinky mladých delikventů, kteří si obyvatelnou zříceninu vyvolí nejen za místo pro své kamarádské schůzky, ale také za skladiště kradeného zboží, které se utěšeně plní. Nikdo si ničeho nevšimne.

Ani když dojde k vraždě.

Ani když pak za vesnicí hoří v noci hranice, na níž se mládež, které se jedna loupeživá výprava vymkla z rukou tak, že museli stařičkého majitele domu bacit po hlavě, zbavuje těla a při tom to čmoudí jako v Osvětimi. Zmizení starce pochopitelně vesnice zaregistrovala, případu se ujala policie, ale na tom to skončilo. Nepohnula se z místa. Při zakopávání neshořelých ostatků do základu domu objeví parta zetlelou mrtvolu z případu, který se ve zdejších končinách odehrál před pár desítkami let a platil dodnes za neobjasněný. Stačilo letmé setkání hlavního protagonisty s neznámou ženou na lavičce, abychom spolu s ním objevili pachatelku.

Autor nejlepšího švédského krimirománu roku 2013 vystudoval kriminologii, a teď ji dokonce vyučuje. Myslí tohle všechno z odborného hlediska skutečně vážně?

Jeho román lze číst ve dvou rovinách. Jako tragický příběh opožděného dospívání funguje poměrně úspěšně, byť některé psychologické motivace a reakce je třeba přijímat s přimhouřenýma očima. Píše s citem a kultivovaně, má náležitou hloubku vhledu, dokonce i lehký opar podivného mystična (ecce králík), s postavami se lze sžít, byť empatii brání důkladnější a logičtější rozbor krize jejich identity. Kniha je však primárně míněna jako kriminální román. Zde nevěrohodností zápletky (abych vás ušetřil spoileru, zamlčel jsem hodně krvavé finále, kdy se do hry vloží profesionální podsvětí z hlavního města, které si nedovede pro své zločinné plány najít jiného vykonavatele než tuhle partu politováníhodných troubů a nešiků) a procedurální naivitou žalostně selhává.