Agnès Desartheová (*1966) je úspěšná francouzská spisovatelka, autorka knih pro děti i dospělé. Pomyslné vavříny sklízí po celém světě, například román Mangez-moi (2006) byl přeložen do více než patnácti jazyků. Již její druhý román Un secret sans importance (1996) získal v domovské Francii cenu rozhlasové stanice Prix du Livre Inter (u nás vyšel téhož roku pod názvem Nedůležité tajemství v překladu Evy Pokorné v nakladatelství Academia). Za román Dans la nuit brune (2010) obdržela Desartheová studentskou cenu Prix Renaudot des Lycéens a ocenění se dočkal i její poslední román Une partie de chasse (2012), za který dostala, stejně jako například v roce 2004 Yann Martel za román Pí a jeho život, cenu Prix littéraire 30 Millions dʼAmis, již každoročně uděluje vydavatelství periodik o zvířatech.

Cenu od milovníků zvířat nedostal román Une partie de chasse náhodou. Příroda a zejména fauna tvoří zásadní kolorit příběhu a hrdina je s ní natolik spjat, až spolu vytvářejí jeden celek. Hlavní protagonista Tristan (z francouzského „triste“, tedy smutný), samotář a introvert s citlivou duší dítěte, se přestěhuje se svou ženou Emmou na venkov. Na Emmino přání, aby se začlenili mezi místní, se Tristan vydává se třemi sousedy na lov. Dumestre, Peretti a Farnèse se však chovají nadřazeně, jsou přiopilí a jejich způsob lovu je brutální a primitivní. Vnímavému Tristanovi se před jejich spáry podaří zachránit divokého králíka: v domnění, že je postřelený, ho schová do brašny. Záhy dochází na lovu k nehodě. Dumestre se zřítí do staré důlní šachty a Peretti s Farnèsem běží pro pomoc. Tristan zůstává na místě sám a snaží se s Dumestrem komunikovat. Z šachty se ale nikdo neozývá a pomoc je v nedohlednu… Kde se druzí dva tak dlouho zdrželi? A dorazí vůbec?

Příběh plný napětí, emocí a dobrodružství tak teprve začíná… Jedna pohroma stíhá druhou, nešťastné události se řetězí takovou rychlostí, že čtenáři nedovolují knihu odložit. Lov, boj o holý život, povodeň, ale i nevěra a prozření, to jsou témata, která hýbají celým soukolím příběhu.

Hlavní dějová linka samozřejmě nepředstavuje jedinou rovinu románu. Z Tristanových vzpomínek se čtenář dozvídá o hrdinově náročném dětství i jeho pocitu osamělosti a vykořeněnosti, a začíná tak rozumět tomu, proč je Tristan svou minulostí tolik poznamenán. Z kusých reminiscencí a přirozeně plynoucích asociací, které se Tristanovi vybavují na základě detailů a aktuálních prožitků, čtenář poznává i jeho příbuzenstvo, zjistí, za jakých okolností přišel o panictví a kdy se seznámil s Emmou. Celá jeho tíživá minulost a především jeho složité dětství tak postupně vysvětlují jeho komplikovanou povahu a naznačí, proč nikdy neměl čas dospět.

Klíčovým motivem příběhu je divoký králík. Autorka se přes společný dialog Tristana s králíkem snaží nastínit, jak nerozlučně je člověk spjat s přírodou. Román začíná vnitřním monologem Tristana vyznávajícího se ze svého přání dospět a vymanit se z dětství. V Tristanově promluvě se s jeho vlastními vzpomínkami a úvahami prolínají králíkovy myšlenky, až čtenář místy těžko rozeznává, kdo je kdo. Autorka se čtenářem rozehrává důmyslnou hru se slovy a obrazy. Během celého příběhu Tristan s králíkem hloubají o životě, o přírodě a jejich zákonech:

„Otec? podiví se králík. Co to je?
To je samec, který obtěžkal tvou matku.
Toho jsem nikdy neviděl, odpoví králík. Ani o něm neslyšel.
Když jsi vyrůstal, nebyl snad v tvém okolí, nebo v okolí tvé matky žádný samec?
Ne, nebyl. A k čemu takový otec je?
Dává rozkazy a učí tě nejrůznějším pravidlům, odpoví bez přemýšlení Tristan.
Tak to je potom k ničemu, usoudí králík. U nás totiž žádná pravidla neexistují. Nepotřebujeme je. Instinkt, štěstí a smůla, to jsou základní pilíře našeho bídného žití.“

Autorka si vtipně vypůjčuje přírodní motivy i k charakterizaci jednotlivých postav. Například Dumestra, Farnèse a Perettiho představuje pomocí hesel jakoby vyňatých z přírodovědné encyklopedie o zvířatech:

„Dumestre, zavalitý sud stojící na dvou prkenných nohách, býčí šíje, široká a plochá hlava, narudlý obličej, z něhož se vynořují dvě lehce vypoulené oči podobné plněným šnekům. Farnèse, nenápadný, se světlýma očima ladícíma s šedou pletí, až neobyčejně hubený, vyzáblý jako alkoholik. Peretti, široké boky, propadlý hrudník, nohy do O, dolní čelist splývá s krkem, inteligentní a zároveň bojácný pohled, ústa malého provinilého chlapce.“

Román Une partie de chasse je od začátku do konce prostoupen emocemi, napětím, a to i v negativní poloze: nebezpečím a strachem ze smrti. Každý z hrdinů si v příběhu střeží tajemství z minulosti, které nakonec i sám prozradí. Čtenář nemá čas si oddechnout – jedinou příležitostí ke zvolnění v četbě jsou pro něho ony momenty Tristanových vzpomínek. Městského člověka román na okamžik zavede zpět do přírody, na čtenáře z venkova dýchne domácí atmosférou.