Kdy byl poprvé spatřen létající talíř? Byla „ufománie“ zástěrkou pro projekty tajných služeb? Kde je Hitlerovala mrtvola? Byl vrah Johna Kennedyho loutkou KGB? Který z Čechů byl jako jediný u zrodu atomové bomby? Na tyto a další otázky odpovídá novinář a popularizátor vědy Karel Pacner (*1936) ve své knize Nevšední doteky dějin. Ta navazuje na jeho předchozí tituly Doteky dějin a Další doteky dějin: neobvyklý pohled do zákulisí moderní historie. A také na Osudové okamžiky XX. století: události, které zásadně ovlivnily náš svět. Jestliže v Osudových okamžicích se autor zaměřoval na „velké dějiny“, v cyklu Doteků píše o událostech a příbězích, které nejsou tak „učebnicové“, ale na celkový světoběh přesto měly nemalý vliv.

V posledním svazku, tedy Nevšedních dotecích, se například zabývá vybranými kapitolami ze života slavných politiků, které nejsou vždy – nebo u nás donedávna nebyly – obecně známé. Rozebírá tedy třeba gangsterskou minulost J. V. Stalina, kterou se diktátor snažil utajit, ale o níž zůstaly důkazy v archivech, které naštěstí ani sovětský samovládce neznal. Nebo se rozepisuje o Leninově milence, s níž bolševický vůdce údajně vedl vůbec nejrozsáhlejší korespondenci. (V předchozích svazcích podobně rozebíral třeba podrobnosti zavraždění Rasputina, tajné stránky života Konrada Adenauera nebo dobrodružné počátky kariéry W. Churchilla). Oslavuje i hrdiny, kteří museli dlouho zůstat ve skrytu a uznání se jim dostalo až s velkým zpožděním, jako v případě Navahů v roli radistů kódujících zprávy za druhé světové války.

Dále se Pacner věnuje osudům lidí, kteří se buď snažili pohybovat na pomezí mezi bojujícími stranami (jako Albert Günther Göring, bratr Hermanna Göringa), nebo „zběhli“ k nepříteli, jako Whittaker Chambers. Ten se zbavil své víry v komunismus a zasloužil se o to, že Stalin přestal být u americké veřejnosti přijímán jako hodný „strýček Joe“ (to je Pacnerovo oblíbené slovní spojení, které používá i v jiných souvislostech). Rád se také vrací k tématům, jimž se věnovaly jeho úplně první knihy z šedesátých a sedmdesátých let, totiž ke kosmickému výzkumu. Ten v cyklu Doteků zasazuje do dobového politického kontextu, ale přidává i soukromé až intimní podrobnosti – například o tom, že astronom Eugene Cernan dostal před startem do kosmu od svého lékaře oficiální předpis, na kterém stálo: „Spousta sexu“.

Pacner píše i o záhadách, jimiž se již zabývaly desítky autorů a jejichž definitivní řešení ovšem nepřináší ani on (vražda JFK). Ale alespoň na ty, kteří nečetli knihu Rusko za starého režimu od Richarda Pipese, můžou nově působit třeba pasáže o odborech zakládaných policií, čímž se mělo předejít revoluci. V návaznosti na to autor rozvíjí analogické myšlenkové konstrukce o fiktivních parlamentech tvořených výlučně policisty. (Dodejme, že jen o něco málo později vyšla v Británii kniha Anarchista Čtvrtek, v níž se anarchisté ze spiklenecké skupinky nakonec ukazují být převlečenými detektivy.) Pacner i v této souvislosti rád promýšlí a kriticky hodnotí různé kontrafaktuální historické scénáře: jako „kdyby mohl odvolaný carský policejní důstojník Sergej Vasiljevič Zubatov rozvíjet svoji činnost, nedošlo by ke svržení cara“. Na hranici reality a fikce balancuje také ve starší kapitole James Bond – nejen ideologická zbraň, pojednávající mimo jiné o tom, kterak špionážní prostředky a postupy navržené Ianem Flemingem inspirovaly práci opravdových britských špionů a zároveň znejišťovaly jejich sovětské protivníky (ostatně tématu špionáže Pacner věnoval už také několik samostatných knižních titulů).

Pacnerovo vyprávění je napínavé, hutné a stručné, pracuje s patosem a vyhrocenými pointami, některé kapitoly dokonce končí autorovým výkřikem – tak kapitola o R. Beranovi ústí do zvolání „Hanba!“ Místy se ovšem autor dopouští jistých zjednodušení. Problematické je třeba jeho tvrzení, že Lenin „nastolil první diktaturu v moderních dějinách“ – co podobné režimy v Latinské Americe 19. století? (Stejně tak se můžeme přít o jeho tvrzení z knihy Další doteky, že marxistický filozof Arnošt Kolman ke konci života zcela prohlédl. Ve skutečnosti i po deziluzi z komunistické ideologie a krátce před opuštěním strany vyznával, že je „i dnes neochvějně přesvědčen o konečném vítězství Marxových a Leninových idejí“.) Slova z oficiální anotace, že Pacner „objevil poutavé, někdy až neuvěřitelné příběhy 20. století, kterým, ač je to s podivem, historici nevěnovali zatím pozornost“, jsou značně přehnaná, jak už to u anotací bývá. Ve skutečnosti se autor hojně odvolává právě na zjištění profesionálních historiků. Nemůžeme mu ale upřít, že jejich zjištění převypravuje čtivě a srozumitelně. Celkově Pacnerovy texty působí živě, většinou přesvědčivě a nestojí za nimi laciná senzacechtivost, ale snaha o skutečné poučení.