Lola Lafonová (nar. 1975), francouzská spisovatelka a hudebnice, která dětství prožila v Sofii a Bukurešti, ve svém čtvrtém románu La petite communiste qui ne souriait jamais (Malá komunistka, která se nikdy neusmívala) vychází ze skutečných faktů, týkajících se života slavné rumunské sportovní gymnastky. Od její knihy však nelze čekat biografii, jak by se na první pohled mohlo zdát. Autorka se spíš zamýšlí nad tím, jak zázračnou dívku vnímal okolní svět, když kolem ní stvořil legendu, jakýsi „mýtus Nadia“, a během několika let totéž děvče zase demytizoval. A také načrtává zajímavé srovnání rolí, jež za studené války na obou stranách železné opony zaujímaly slavné osobnosti, zejména sportovci.

Pod dohledem chlebodárců
Nadia Comaneciová je možná jedním z prvních případů, kdy se jedinec stal globalizovanou „značkou“. Na rozdíl od dnešních ikon reklamního a zábavního průmyslu se do tohoto soukolí dostala jako mladičká, nepřipravená a nechápající dívka, naprosto izolovaná od okolního světa, jednak pobytem v tréninkovém středisku, jednak už z podstaty své existence v komunistickém státě. Tam byla (jako šperk nedozírné ceny) pod neustálým dozorem agentů tajné policie Securitate, a to doma i během soutěží ve světě. Ale pod v podstatě stejný, nelítostný „dohled“ ‒ v tomto případě mediální ‒ se dostala i na Západě, kam těsně před pádem Ceauşeskovy diktatury emigrovala bez prostředků, a tedy zcela odkázaná na příjmy z interview či reklamy.

Miláčkem diváků i loutkou mocných
V komunistickém Rumunsku byly gymnastky v čele s Nadiou Comaneciovou chloubou režimu, reklamním artiklem vystavovaným západnímu publiku a účinnou zbraní v soupeření se SSSR. Bylo to v době, kdy se Ceauşescu více či méně ostře vymezoval vůči lídrovi socialistického tábora a souboje gymnastek (SSSR a Rumunsko tehdy v ženské gymnastice představovaly neohrozitelnou světovou špičku) vnímal velice prestižně. V neposlední řadě Nadiu využíval k utužování vnitropolitické situace apelem na vlasteneckou hrdost: náctileté děvčátko mu sloužilo jako zlatý hřeb na tribunách při nejrůznějších sjezdech a slavnostních shromážděních, vysílaných v přímých televizních přenosech. Jakmile prohrála (na OH v Moskvě se sovětskou gymnastkou po machinacích rozhodčích ze socialistického bloku), ze dne na den skončila v nemilosti, protože pro cynického diktátora přestala být užitečná.

Zatímco v Rumunsku byla Nadia loutkou v Ceauşeskových rukou (na tom není z osobního hlediska nic zavrženíhodného, kdo by se na jejím místě dokázal vzepřít, ať hodí kamenem), na Západě (termín používaný v knížce) ji novináři využívali v TV show jako cvičenou opičku – interview se točila kolem povrchních, bulvárních otázek: zda už má nápadníka a kdy se hodlá vdát, případně jestli si nepřipadá tlustá. Sportovec byl na jedné straně barikády nástrojem propagandy a oporou režimu, na druhé zase zdrojem pobavení televizního obecenstva a reklamním předmětem. Co se dělo v Nadiině nitru, to ani na diktátorském Východě, ani na svobodném Západě nikoho vlastně nezajímalo.

Roztomilé dítě versus zralá žena
Mladičkou olympijskou šampionku si zamilovali diváci po celém světě, bez rozdílu politického zřízení. Tisíce malých Američanek se tehdy toužilo stát Nadiou. Jistě netušily nic o pozadí úspěchu, které je v recenzované knížce také zmíněno – drastické tréninkové metody Bély Károlyiho, jeho „sportovní výživa“ (děvčata se v internátní gymnastické škole budila kolem 4. hodiny ranní hlady, přes den mohla sníst dva tři jogurty, po šesti hodinách tvrdého tréninku je čekalo pět hodin školy, večer byly rády, že došly do postele). V tom právě tkvěl úspěch rumunských gymnastek – okouzlily rozhodčí i publikum nejen perfektním sportovním výkonem, ale i svými útlými, jaksi neposkvrněnými, bezpohlavními dětskými tělíčky. Což je další z fenoménů, které autorka sleduje: Nadia Comaneciová zredukovaná na tělo. Jakmile pár měsíců po olympijském triumfu, kdy ji celosvětový tisk vynášel do nebe, začala fyzicky dospívat, nabývat ženských tvarů, bralo se to od ní jako zrada – co provedla se svým dokonalým tělem, jak přibrala, že ztloustla…!

Dvakrát je v knize zmíněna i česká (československá) šampionka Věra Čáslavská. V obou případech jako Nadiin protipól. Poprvé jako jedna z posledních gymnastek, jež kromě sportovního umění oplývaly i ženským šarmem ‒ zatímco Čáslavská na OH 1968 triumfovala ve 26 letech, o deset roků později byla drtivá většina gymnastek už ve dvaceti ve sportovním důchodu; podruhé pro své nekompromisní politické postoje kontrastující s Nadiinou rolí v Ceauşeskově Rumunsku.

Retro mozaika nejen o N. C.
Jak už bylo předesláno, Malá komunistka… není exaktní biografie. Knížka sestává z krátkých, samostatných kapitolek, v každé z nich je vylíčena více či méně převratná událost z gymnastčina života. Dílo by se dalo připodobnit mozaice „novinových výstřižků“, pomocí níž si čtenář utváří obrázek nejen o samotné sportovkyni, ale především o prostředí a době (životní podmínky v komunistickém Rumunsku, zneužívání sportu k politickému soupeření za studené války), jakožto i o několika osobnostech spjatých s gymnastčiným osudem (Nicolae a Elena Ceauşeskovi nebo svérázný trenér Béla Károlyi). Kromě úplně první kapitolky (kde se líčí vrchol gymnastčiny sportovní kariéry, vítězství na OH v Montrealu) jsou ostatní řazeny chronologicky, od Nadiiných osmi let (kdy si ji trenér Károlyi vybral do gymnastické školy) až po její dramatický útěk těsně před svržením Ceauşeskova režimu a následujících několik měsíců strávených v USA.

Románová postava spisovatelky (autorčino alter ego, ale jen částečně) posílá dokončené úseky svého textu k posouzení Nadie C. Její poznámky jsou pak řazeny za partie textu, k nimž se vztahují, a jakkoli na první pohled působí věrohodně, jsou fiktivní. Proto je v těchto oddílech použito jen šifry „Nadia C“. Postava spisovatelky je pojatá jako mladá, nadšená a trochu naivní Francouzka (samotnou autorkou označená za jakéhosi Candida ze Západu) s tendencí vidět Nadiin osud v jasných, černobílých obrysech. Nadia C. se naopak v reakcích snaží takové schematické chápání korigovat, polemizuje s ním, se spisovatelkou se často na dálku pohádají. Autorka se tedy rovným dílem ztotožňuje i s Nadiou C. – sama to uvedla i v jednom z rozhovorů: vždyť i ona do 12 let vyrůstala v Rumunsku, zbytek dosavadního života strávila na Západě.

Sympatické je, že Lola Lafonová nemá sklony moralizovat, hodnotit, odsuzovat, glorifikovat, idealizovat, zatracovat. Text má spád, autorka s minimem informací, psaných úsporným stylem bez zbytečných popisů a komentářů, dokázala podat velice plasticky osobnost hlavní hrdinky (kompletní údaje o získaných medailích si dnes kdokoli může lehce zjistit jinde), ale především atmosféru doby, v níž se příběh odehrává. Malá komunistka tak může zaujmout i nejednoho příznivce dnes tolik populárního „retra“.