Nebýt nobelistky Toni Morrisonové, čeští čtenáři by o současné afroamerické literatuře nevěděli zhola nic. Nakladatelé ji nevydávají. O to cennější je pokus malého nakladatelství Aldente (specializuje se spíše na americký undergroundový komiks), které koncem loňského roku vydalo sbírku povídek Waltera Mosleyho Proti přesile.

Mosley je ročník 1952 a psát začal až jako třicátník. Nejprve publikoval detektivky drsné školy s černošským soukromým detektivem Easym Rawlinsem (odehrávají se v 50. a 60. letech a česky jeden román vydalo v roce 2007 nakladatelství BB/Art). Postupně se však vrhl na více žánrů; na svých webových stránkách uvádí 43 vydaných knih a další na cestě. V Aldente si vybrali jeho tvorbu, která se od krimi posouvá k vážné literatuře: soubor povídek Proti přesile (Always Outnumbered, Always Outgunned) z roku 1997, který si od té doby získal značný věhlas a hned v roce 1998 také televizní adaptaci. K hlavnímu hrdinovi knihy, propuštěnému trestanci Socratu Fortlowovi, se pak autor vrátil ještě ve dvou dalších titulech. Právě hlavní postava je ve všech povídkách zásadní, je na ní postaven celý volně provázaný cyklus. Fortlow byl po 27 letech propuštěn z kriminálu, kam byl odsouzen za dvojnásobnou vraždu, kterou v mládí (v opilosti a zuřivosti) skutečně spáchal. Je to obr, který i v šedesáti ještě vládne značnou silou a po dlouhých zkušenostech z vězeňských rvaček ji také umí efektivně využít. V tom zároveň spočívá hlavní vnitřní konflikt postavy: Socrates by asi dokázal svou silou mnohé, ale snaží se se jejímu užití vyhýbat, jakkoliv to v prostředí, kde žije (chudinská černošská čtvrť v Los Angeles), dost dobře nejde. Práci v supermarketu se snaží získat s usilovností až dojemnou, podobně na hranici sentimentu se vyvíjí jeho vztah k výrostkovi Darrylovi, který mu v první povídce Karmínový stín ukradne a zabije kohouta; postupně se však zkušený kriminálník stává jakýmsi jeho mentorem a snaží se odvést jej z cesty na šikmou plochu, kam mířil. Tu hranici však Mosley nikdy nepřekročí, vždy zůstává pevně na zemi. Své postavy nevyváže z prostředí, kde se pohybují; ustavičně jim hrozí nebezpečí, že se stanou buď pachateli zločinu, nebo jeho oběťmi. Socrates přitom často sám vstupuje do konfliktů a autoritou své pověsti nebo fyzické síly se je snaží urovnávat. Jindy vymýšlí, jak vylepšit život svým stárnoucím kamarádům, i kdyby to vylepšení mělo mít formu nabité pistole pro sebevraha.

Mosley jako své oblíbené či rovnou iniciační autory uvádí Afroameričanku Alice Walkerovou a detektivkáře Hammetta s Chandlerem. Při čtení jeho povídek se však vybaví ještě jeden velikán právě povídkové formy, totiž Ernest Hemingway. Mosley je příliš doslovný a příliš se vrtá v psychice svého hrdiny, takže pověstného efektu špičky ledovce úplně nedosahuje, ale úsporností, s jakou své texty píše, a typy postav a příběhů se jeho povídky těm Hemingwayovým velmi podobají. Mosley rád začíná uprostřed: Socrata zachytí v běhu rozvinutého děje a čtenáře nechává v nejistotě tak dlouho, dokud začne pátrat, zda děj nebyl rozehrán v některé z předchozích povídek. Ale nikoliv, Mosley nakonec představí expozici, po níž už obvykle následuje pointa. Vynikající jsou v tomto směru zejména povídky Žhář a Černý pes v závěru knihy: v té první bývalý trestanec bojuje s nutností udat žháře policii (tedy udělat něco, co se každému kriminálníkovi hluboce příčí), ve druhé se ocitá před soudem a teprve v závěru se čtenář dozví, jak se konflikt s bělošským řidičem odehrál, jakkoliv to předem tuší. Také metafory či charakteristiky, které Mosley používá, by Hemingwayovi slušely: „Určitě mu nebylo víc než dvanáct, ale už měl nelítostný trestanecký pohled.“

Jediné, co trochu irituje, je ustavičné připomínání minulosti hlavního hrdiny. Až se zdá, jako by povídky původně vycházely samostatně, a v každé z nich to tedy bylo nutné vysvětlit. Ať už to tak ale bylo, nebo ne, při čtení celku to při druhé třetí povídce začne rušit. Čtenář už Fortlowa zná velmi dobře a v dalších povídkách se o něm dozvídá ještě více, a to v ucelených příbězích, nikoli ve třech větách. Neujasněnost sbírky jako celku je asi jedinou vážnější vadou knihy – přitom povídky jsou seřazeny chronologicky, sledujeme v nich vývoj hlavní postavy i několika vedlejších.

Etničtí autoři bývají oslavování obvykle především proto, že vzdělaným bílým čtenářům přinášejí pohled svého etnika na sebe samé i na svět okolo, pohled, který není zatížen předsudky kladného či záporného znaménka. Mosley to umí a k tomu má dar strohého chlapského vyprávění. Sbírka Proti přesile přitom nenápadně, ale docela přesvědčivě prokazuje, že rasové problémy (přinejmenším ony týkající se Afroameričanů) jsou především sociální: podobné hrubé chlapy či mladíky stojící jednou nohou v kriminále nacházíme v knihách evropských i amerických realistů konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Jen tehdy v chudinských čtvrtích ještě žili bílí.