Soubor Recyklované pohádky z produkce nakladatelství Albatros nabízí celkem přijatelnou cestu, jak dětem začít vštěpovat ekologické myšlení. Úroveň jednotlivých pohádek se liší, ale většina zpracovává téma recyklace nenásilnou, hravou formou. Kniha je jedním z výstupů programu ministerstva školství s názvem „Recyklohraní aneb ukliďme si svět“. Pohádkami do ní přispěli autorka románů pro ženy Barbara Nesvadbová, hudebník Milan Cais, herec Lukáš Hejlík a jeho žena Klára, fotografka Sára Saudková, ředitelka o. p. s. Recyklohraní Ilona Koukalová a básník Karel Hynek. Vesměs jde tedy spíše o celebrity, které měly projektu dodat lesk, než o autory vybrané na základě jejich předchozí tvorby pro děti. To samo o sobě samozřejmě nemusí být na škodu.

Nejslabší pohádkou je první – Velký bílý dům, která paradoxně pochází od jediné profesionální prozaičky mezi autory, Barbary Nesvadbové. Jedná se o úryvek z její knihy Garpíškoviny, kterou vypráví pes Garp. Za prvé není zcela jasné, proč byl text do souboru zařazen, jelikož téma recyklace v něm skoro chybí. Garp jde pouze jednou s někým z rodiny „vyhazovat plast“, jenže dál se s tímto motivem nijak nepracuje. Garpova rodina se sice přestěhuje do starého (tedy svým způsobem „recyklovaného“) domu na venkově, ale to je spojitost příliš volná. Garpovi navíc vůbec nesejde na tom, v jakém bydlí domě, pouze si po přesunu z města těžce zvyká na venkovské prostředí (kde se mu nakonec samozřejmě zalíbí). Úryvek z Garpíškovin je také částečně problematický, co se týče jazyka. Od cílové skupiny knihy se nedá očekávat, že jí bude dávat smysl spojení „prokletý básník“, a není žádný důvod, proč by v publikaci pro děti měly zaznívat výrazy jako „buzerovat“.

Výchozí situace Pohádky o tom, jak se hrášek kulička těšil na jaro od Milana Caise nevypadá dvakrát nápaditě: rodina se dvěma dětmi snídá a tatínek vysvětluje, k čemu je dobrá recyklace. Potom ale začne vyprávět pohádku o hrášku kuličkovi, v níž recyklaci funkčně přirovná k přírodním procesům. V pohádce Svět z pytlíku od Lukáše a Kláry Hejlíkových vystupuje mluvící igelitový pytlík, který dětské hrdince Lucce vypráví, čím vším v životě byl. Pohádka je sympatická tím, že v ní nefiguruje (ostatně stejně jako ve Velkém bílém domě) bezproblémová úplná rodina, nýbrž že zachycuje den, kdy je Lucka zrovna u svého tatínka. Ten ji vezme do supermarketu, přestože „vedle u strejdy Vietnamce“ by nakoupili daleko rychleji, a v obchodě se oba seznámí s mluvícím pytlíkem. V pohádce ale chybí myšlenka, že recyklace je sice dobrá věc, ale používat igelitové sáčky není zrovna košer.

Omezení spotřeby prosazuje pohádka Karla Hynka s názvem Recyklopraní, jejíž vypravěč posílá svá oblíbená stará trička „na dovolenou“, tedy k dalšímu vlastníkovi. Také se toho snaží „mít k recyklaci doma co nejméně“ a zdůrazňuje, jak je recyklace snadná, mnohdy dokonce snadnější než pořizování stále nových produktů. Celkem šťastná pohádka z odpadků od Sáry Saudkové je postavena na myšlence, že v kontejnerech na tříděný odpad žijí trpaslíci, kteří z odpadků vytvářejí nové věci, a dokonce píšou pohádky o tom, co od vyhozených věcí zaslechnou. Pohádka Jak šly mobil, tiskárna a žehlička do světa od Ilony Koukalové se posouvá od kontejnerů na tříděný odpad ke sběrnému dvoru a upozorňuje, že jen tak vyhazovat by se neměly ani vysloužilé přístroje.

Jednoduché, jasně barevné ilustrace Aleny Schulz výrazněji nezaujmou, ale pohádky dobře doplňují. Stojí za otázku, jestli Albatros pro vydání knihy neuvažoval o recyklovaném papíře. Soubor je sice celý laděn do zelena, ale jinak moc ekologickým dojmem nepůsobí. Celkem vzato Recyklované pohádky neurazí, avšak ekologicky uvědomělejší rodiče asi nenadchnou. Většina pohádek má nicméně potenciál rozšířit dětským čtenářům nebo posluchačům obzory, aniž by je nudila, a učí je chápat recyklaci jako běžnou součást života.