Smrt nejbližšího přítele – stručně řečeno, právě o ní pojednává román immeer německo-švýcarské spisovatelky Henriette Vásárhelyi (nar. 1977), jedna z nejvýraznějších knih publikovaných ve Švýcarsku roku 2013. Přestože jde o autorčin debut, dostal se do užšího výběru kandidátů na Švýcarskou knižní cenu a dočkal se řady příznivých ohlasů.

S vypravěčkou Evou se čtenář setkává na středomořské pláži. Eva tu tráví dovolenou s přítelem Monnem, ale jako by pořádně nevěděla, proč to dělá a co si se sebou má počít. Co je důvodem tohoto podivného, odevzdaného a melancholického rozpoložení, vysvětluje následujících zhruba 200 stránek.

Úvodní časovou rovinu prokládají typograficky odlišené Eviny vzpomínky. Jak už to tak u vzpomínek bývá, dostavují se neuspořádaně, na přeskáčku. A tak chvíli trvá, než si čtenář o Evině životě vytvoří ucelenější obrázek.

Na začátku byli tři přátelé od východoněmeckého Rostocku, Eva, Jan a Heiner. Jan už v raném mládí onemocněl rakovinou mozku a po letech jí i podlehl. Předtím toho ale trojice kamarádů – jejichž vztah se rozhodně nedá jednoduše zařadit do nějaké škatulky – ještě hodně stihla, z útržků vzpomínek se čtenář dozvídá o bouřlivých letech v Berlíně, drogách, klubech, společných výletech k Baltu a dalších kratochvílích. Jenže Eva časem začne mít všeho dost, chce Jana pro sebe. A Jan chce zase Heinera, a Heiner chce hlavně klid a pravidelný přísun konopí. Kromě toho všechno komplikuje Janova postupující nemoc, která víc a víc ovlivňuje jeho osobnost.

Přes různé spory s ním jeho přátelé zůstávají až do konce. Zejména Eva však odmítá smrt milovaného člověka přijmout. Zabedňuje se ve společném bytě, kde žije vzpomínkami; každý předmět jich obsahuje spousty a zdají se skutečnější než skutečnost. Nekomunikuje se svými ani s Janovými rodiči, do práce chodí jen ze setrvačnosti a pak už vůbec ne. Bolest ji dožene až na psychiatrii. Ale je tu Monn, muž, který zdědil Janovo telefonní číslo, na něž Eva ve svém zoufalství několikrát volá. Monn všechno zařídí, o všechno se postará, se vším pomůže. Zdá se, že by Evě snesl modré z nebe, a ta jeho obětavost velkoryse trpí. Právě Monn se rozhodl Evu vzít na dovolenou na ostrov Elba, věří totiž (podle všeho naivně), že slunce, pravidelná kvalitní strava, odpočinek a slaná voda ji mohou uzdravit, přivést ze světa vzpomínek zpět do současnosti.

Vděčný motiv moře, které může představovat metaforu téměř čehokoli, se v příběhu opakuje neustále. Eva si Jana nejčastěji vybavuje při koupání v moři, v moři je Jan také pohřbený, a tak ji jeho vlny neodolatelně přitahují, na což odkazuje i název románu (slovní hříčka: immer = pořád, vždy; im Meer = v moři).

Dalším důležitým motivem je ztráta schopnosti komunikace. Eva příležitostně rozmlouvá s mouchami a s lecčíms dalším, ale lidi jí nedokážou porozumět a jejich pokusy o navázání kontaktu zpravidla vyznívají naprázdno. Platí to i pro Monna, ale ten se nevzdává, neoblomně prosazuje svou, až ho Eva nakonec vezme na vědomí.

Tragický, do sebe zahleděný příběh o bolesti je psaný bez humoru, zato však poetickým, občas nečekaně hravým jazykem. Ten je nejsilnější komponentou knihy. I s ním se však oněch dvě stě stránek zdá chvílemi až dost dlouhých, protože lyrické pasáže se často mění spíš ve zbytečné přešlapování na místě. Myšlenky se vracejí a opakují, což je samozřejmě ze života, ale tady to tak úplně nefunguje. Možná proto, že vypravěčka nepůsobí zvlášť sympaticky, zásadně neuvažuje o prožívání jiných lidí, soustředí se jen na svou vlastní ztrátu; někdy sebou nechává okolí neuvěřitelně manipulovat, jindy se zase chová jako vzdorovitá puberťačka. A bohužel neožívá v textu natolik, abych se o ni začala doopravdy zajímat nebo abych oplakala celkem předvídatelný konec příběhu.

Ač se nejedná o autobiografickou knihu, spisovatelka ji podle svých slov napsala i na základě toho, že sama tragicky přišla o několik přátel. Na mě však výsledek působí spíš jako pečlivě konstruovaná absolventská práce studentky literární akademie (čímž také je) než jako otevřená výpověď o silném prožitku. Možná ale autorka zkrátka jen rozehrává struny, které máme každá jinak naladěné.