Francouzská novinářka a spisovatelka Katherine Pancolová (1954) ráda cestuje. Říká o sobě, že stejně jako ji baví při cestování objevovat vnější svět, s nadšením a neúnavně odhaluje i různá zákoutí vlastní mysli. Veškeré své nové zkušenosti pak přenáší na papír.

Pancolová je autorka plodná a ve Francii značně populární, veliký úspěch sklidilo její dílo Žluté oči krokodýlů (2006, č. 2011), které se později spolu s romány Pomalý valčík želviček (2012, č. 2012) a Veverky z Central Parku (2013, č. 2013) stalo součástí bestsellerové trilogie. Ve stejném roce, tedy 2006, za ně získala ocenění Prix Maison de la Presse. Roku 2015 by měl v Česku vyjít překlad volného pokračování zmíněné trilogie, román Muchachas.

Román Líbejte mě z roku 2003 má být o touze a toužení po životě a o všem, co je s tím spojené. Hlavní hrdinkou je francouzská spisovatelka Angela, kterou na počátku knihy zastihneme psychicky zlomenou v nemocnici, a to právě v okamžiku, kdy začne psát další román a zároveň tak i vyprávět svůj životní příběh mladé zdravotní sestře, která o ni pečuje.

První řádky by mohly na čtenáře působit podobně jako texty Marguerite Durasové. Nic není jasné: ani kdo, ani kdy, kde a proč. Celý spletenec komplikovaných událostí, vztahů a citů Angela postupně rozplétá, až když se vrací ve svých vzpomínkách zpět, a nechá nás tak nahlédnout do své minulosti i nejniternějšího světa.

Angela bývala vášnivá energická žena, která s žádným mužem neprožila opravdovou šťastnou lásku. Až na Mathiase, Čecha, který si absolutně získal její srdce díky nedostupnosti, síle a svobodomyslnosti. Nikdy jí neřekl, že ji miluje. Nikdy nechtěl dovolit, aby se dozvěděla, že je jediná žena, která ho kdy získala. Naopak, opustil ji.
Zůstala sama, bezradná, bez naděje. Jen díky blízkému příteli Virgilovi, se kterým žije a kterého miluje „kamarádskou“ láskou, přestála životní zklamání, nikoli první. Po delším odloučení, kdy se zdá, že se rány zacelily, se Mathias opět vynoří. Jejich cesty se zkříží v kavárně v New Yorku, městě, kde Angela momentálně přebývá a kam Mathias z pracovních důvodů přijel. Od tohoto setkání Angela rekapituluje jejich vztah a život. Celou dobu se snaží přijít na to, co s Mathiasem udělali špatně. Potřebuje odkrýt roušku minulosti, protože zoufale chce zpátky získat to, co se jeví trvale ztraceno. Vysvětluje, vzpomíná a bezmezně touží. „To, co mě za ním žene, možná není láska; snad je to jen nějaká její divná obdoba. Vzpomínka na tělo, které ve mně rozpoutalo bouři. Navždy otevřelo hlubokou trhlinu, zpustošilo mou hrdost, sebeúctu, mé štěstí; dávalo mi rozkoš plnou slz, bláta, ran, náhlých záblesků; měla jsem dojem, že si mě k sobě přitahuje sám Zeus.“

V závěru knihy se s Mathiasem znovu střetne a snaží se s ním vše bez přetvářky a zbytečných her vyjasnit. Jak lze ale vytušit ze začátku románu, i přes nadějné vyhlídky obou milenců příběh nespěje ke šťastnému konci. V téměř každém příběhu lze najít někoho, komu je ublíženo. Zde je tím trpícím Virgile, který se nedokáže přes slibné shledání Angely a Mathiase přenést, opustí svůj věčný klid, radikálně vstoupí do děje a rozhodne o osudu zamilovaného páru.

Kromě napínavé dějové linie román nabízí živé popisy atmosféry New Yorku. New York zde figuruje jako město, které nikdy nespí, tepe, je neklidné, je to místo setkávání, spěchu a chaosu. Neklid amerického velkoměsta se promítá i do neklidu a shonu postav. „Kráčím dál, tělo se poddává rytmu města, kroky sledují takt udávaný New Yorkem.“

I text samotný plyne v souhře s tempem metropole, tedy rychle a svižně. Slova a kratší sentence se často opakují, aby dodaly celému textu na naléhavosti a osudovosti a podtrhly tak patetičnost a absolutnost děje. Věty bývají spíše kratší, často se autorka posouvá v ději jedinou replikou, již v podobě přímé řeči pronese některá z postav. Značná část románu je založena na dialogu a autorčiným oblíbeným postupem je vršení povětšinou nezodpovězených otázek. Čtenář se tak poměrně snadno může cítit součástí děje, na kladené dotazy hledá i on odpovědi. Pancolová se také viditelně snaží o jistou barvitost a obraznost stylu. Textu by však prospělo více přirozenosti. Leckterá „poetická“ přirovnání působí spíše úsměvně, až směšně a rušivě.

Stejně jako ve svých dalších knihách, i zde se autorka noří do lidské psychiky. A ačkoliv je děj poměrně komplikovaný, celkově román působí spíše statickým dojmem: jako rozbor niterných pochodů, záchvatů emocí, strachu a paniky. Nejde ale o nějaký hlubší a převratný rozbor, výsledný dojem z textu zůstává na úrovni hysterické, od reality odtržené červené knihovny. Téměř na každé stránce čtenáře atakují slova jako milostný trip, touha, vášeň, chtíč. Pomalu každou větu uzavírají tři tečky jako symbol nevyřčeného, toho, co zůstane navždy zamlčeno. Leitmotivem knihy je minulost, přes kterou se hlavní postavy nedokáží přenést, minulost jako síla, která determinuje celý zbytek života.

Zajisté, vztahy a láska jsou velice komplikované, nelze od nich očekávat racionálno a umírněnost. Je velice dobře možné, že to, co se honí v hlavách protagonistů knihy, se honí v hlavách leckomu z nás. Většinou se ale jedná o extrémní představy, myšlenky stojící naprosto mimo realitu života, které by s jistým úšklebkem a nadhledem měly zůstat vykázány hluboko do podvědomí a  nezaslouží si být dlouze „rozpitvávány“ na stránkách knihy. Spíše než rozprávět o „překračování hranice rozkoše“ by se, myslím, autorka mohla zamyslet nad překračováním hranice soudnosti.

Tahle „rozervaná romantika“, která nevyžaduje žádné hlubší přemýšlení, snad může posloužit jako oddechová a nenáročná četba. Autorka bohužel knihu pojímá jako ukazatel a kompas pro čtenáře. To lze vyrozumět například z promluvy mladé sestřičky k Angele, spisovatelce, která se v lecčems až nápadně podobá samotné Pancolové: „Dala jste mi krásný dárek... Šest měsíců jsem vás mohla pozorovat při psaní a hodně jsem se naučila! Od teď se budu na knížky dívat úplně jinak...“
Tak takhle asi ne.