„A všechno bylo jako na začátku, těžko k uvěření…“ Taková Tisíc a jedna noc s velmi černým pozadím. Anebo návod, jak schůdně přežít konec světa – posloucháním-vyprávěním báchorek. Tedy milá a optimistická představa o propojení minulosti a budoucnosti lidové slovesnosti, když už ne dnešní Literatury.

Volodine nás v knize Menší andělé uvádí do chmurné skutečnosti nedlouho před koncem světa, jeho katastrofická vize je ovšem báseň sama. Vytváří si vlastní literární žánr, formu tzv. narátů, které jak sklíčka v kaleidoskopu skládají mozaiku jakéhosi „příběhu“, či spíše záznamu o stavu – světa? Nakolik jde o svět reálný, vnější, a nakolik o projekci individuálních fantazmat, strachů, neodbytných myšlenek…? Záleží čistě na čtenáři, do jaké míry dokáže Volodinův „svět“ jen vidět, či také chápat, přijímat a možná i souznít s ním. Vstupuje se do něho prostřednictvím eponymů jednotlivých narátů. Volodine je popisuje jako anděly a dokládá, že v jeho pojetí přestává anděl být nabubřelým symbolem, jeho „menší andělé“ jsou bludné, bloudící duše s přebohatou minulostí, již si vybavují jen v útržcích, vlastně spíš stíny či šmouhy ze starých fotografií.

Menší andělé se odehrávají v čase-nečase a prostoru-neprostoru. Text na záložce knihy čtenáři osvětlí, že jde o moment, kdy „lidstvo prochází po celosvětové apokalyptické katastrofě poslední fází svého vývoje“. Panují tu absurdní poměry, nic není předvídatelné. Čtenáře hned zkraje oslní bezbřehá autorova představivost, potěší bohatost poetického, avšak čtivého stylu: v jednoduchosti krása. Po první desítku narátů ale knihou tápeme, postupujeme s tázavým krčením obočí.

Co jsou ony naráty? „Poetické sekvence“, „stoprocentně post-exotické texty“, „románové momentky“, „okamžiky prózy“, „krátké hudební skladby“,… které „zachycují určitou situaci, emoce, vzrušený střet paměti se skutečností, představivosti se vzpomínkou“. Volodine je takto mnohoznačně definuje v půlstránkové předmluvě.

Sedm krát sedm, čtyřicet devět narátů, které knihu tvoří, řídí jistá zákonitost, podle autora ale není tak důležitá jako jejich obsah a zejména nutkavost jejich sdělení, jejich obrazy a… melodie. Párují a zrcadlí se první s posledním, druhý se čtyřicátým osmým atd. Středobod knihy, narát dvacátý pátý, je nejdelší a přináší úlevné vysvětlení všeho, co čtenář dosud vyzískával z náznaků a útržků. Nese jméno Wulf Ogojn (na jiném místě se dozvíme, o koho jde: „pes, oddané zvíře“), ovšem je zpovědí Willa Scheidmanna, totiž uceleným vysvětlením o zrození, vzestupu a pádu Willa Scheidmanna. Nezbývá než popsat okolnosti: v jistou chvíli na zeměkouli není už skoro nic. Z města zůstaly jen prázdné ruiny, příroda se zvrtla ve zdevastovanou pustinu. Posledních několik staletí už přežívá jen pár desítek či stovek nesmrtelných stařen. Sídlí v tajze, v domově důchodců Rzivé obilí. Místo podrobněji popisuje narát nazvaný Safira Huliagin, mimochodem poutavý exkurs do světa čichových vjemů. Stařeny nadané šamanskými schopnostmi, a jmenovitě Letizia Scheidmann, se před necelými padesáti lety rozhodla přes zákaz zplodit syna. Mesiáše, spasitele, zachránce světa, revolucionáře: „chtěly, abych improvizoval v souladu s okolnostmi a prohluboval světovou revoluci, dokud se neobnoví nějaká dynamika“. A také někoho, kdo jednou bude „bilancovat jejich život“, „vyprávět jim z jejich dlouhého života historky“. Ovšem se vším umem a veškerou péčí stvořený, mezi ostatními ještě „malý, nedospělý anděl“ Will Scheidmann nenaplnil svou roli, jak si stařeny představovaly. Vždyť znovu nastolil kapitalismus! Už v sedmém narátu se nám dostalo popisu tribunálu s nehodným mladíkem. Proces trvá dlouho, odsouzený uvázaný u kůlu lítostivě přiznává vinu: „Ano, podepsal jsem dekrety, kterými byl znovu nastolen kapitalismus a které umožnily mafiánům znovu ovládnout hospodářství“. Verdikt zní: smrt zastřelením. Stařeny lící v poloze ležícího střelce, přitom meditují. Trvá to celé měsíce. První kulky Willa Scheidmanna minou a on získává šanci oddálit vykonání, možná i dosáhnout zrušení rozsudku. Proto povídá své naráty…

Jednotlivé naráty, jak jsme zmínili, nesou jména. „Mluvící“, obsažná jména. Odkazují k mnoha národnostem, a možná i vyznáním. Kombinují se podivně dohromady: Robby Maljutin, Ráchel Carissimi, Gloria Tatko, Sára Kwong, Marina Kubalghaj… Volodine při svévolném výběru svých hrdinů smazává nacionalismus, vzdává hold pestrosti a prosazuje globální pohled na svět. I když ti hrdinové jsou oni „obyčejní“ andělé. Ovšem každé z devětačtyřiceti eponym zdaleka neoznačuje přímo vypravěče anebo námět daného útvaru. Všelijak obměňované vyznání vyprávějícího záměrně mate čtenáře, upozorňuje, že hranice narátů jsou velmi pomyslné a proměnné: „Když říkám já, tak na sebe beru totožnost Sorghova Morumnidiana“ (s. 73). S jedinečností, s osobností zkrátka bývá problém: „A ty, řekne najednou prudce. Z nás dvou, který jsi ty?“ (s. 98). Zvlášť složitá je totožnost hlavního „menšího anděla“: v textu Najadža Aghaturan pospáváme v iluzi, že ona je tu iniciátorkou výpovědi až do chvíle, kdy zvíme: „…a když říkám Will Scheidmann, samozřejmě tím myslím sebe“ (s. 77). Složitější situace nastává později, kdy na scénu přichází utajená Scheidmannova našeptávačka: „Už jsem nevěděla, jestli jsem Will Scheidmann, nebo Maria Clementi, říkala jsem já zcela náhodně“ (s. 159).

Geografickému přiřazení textu tedy jména nepomohou. Je ovšem jasné, že se děj odehrává kdesi v tajze, často se tu objevují mongolská, čínská, sibiřská a burjatská území, zmiňované jsou jazyky či dialekty, kterými andělé mluví či si na ně ještě pamatují: umí mongolsky, rusky, korejsky, kazašsky, darchadsky… Podobnou pestrostí se vyznačují Volodinovy popisy přírody: kusé, ale bohaté. Často jen v jediné větě autor naznačí podobu, náladu i prchavý odstín jistého pohledu, detailu. Vše "pouze" pomocí několika dobře volených slov. Stejně mlhavě se čtenáři při četbě mohou vybavit sentence, pasáže, anebo rytmus vět biblických - je to náhoda, či záměr? Starý text přepsaný v době, kdy už je prakticky "po všem"?

Výše popsaný příběh se sice line celou knihou, tvoří její jádro, ale ta nezůstává uzavřena jen pro něj a má i jiné rozměry, další způsoby čtení. Například prvoplánově naznačovaná situace podivného, nepochopitelného a neuchopitelného světa ve chvíli po jakési blíže neurčené apokalypse. Způsobila ji atomová bomba? Nebo „jen“ nejzazší, dotažená poloha totalitarismu? Volodinova kniha vyšla v originále roku 1999, jistě byla též reflexí pádu SSSR. Mnoho indicií roztroušených v jednotlivých narátech tuto tezi dokazuje. Zároveň se však naznačuje, že nemusí jít o až tak krajní stav. Co třeba jen vzít svět, jak ho vidíme se zavřenými víčky? („Smíte také zavřít oči,“ říká Sára Kong ve Vzdělávacím středisku. A když vysvětlí, že se pak její žáci ocitnou v jejích, jedině jejích snech, je to pro Yasara Dondoga „další z vět, která ho se školou nijak nesmiřovala“ – s. 86)

Volodinova kniha je těžko zařaditelná do kolonek „obyčejné“, tedy „běžné“ literatury i do kontextu současné francouzské literatury. Jde o svět absurdností blízký Ionescovým nebo Michauxovým prózám, deziluzí připodobitelný litaniím depresivních románů Michela Houellebecqa nebo ság o mizerné budoucnosti, jak je píše třeba Maurice Dantec. Menší andělé, to je science fiction–pohádka–drama–báseň v próze, avšak na motivy krutě pravdivé, historicky podložené. Hlavní tezí spisovatele Volodina je pesimismus plynoucí z dosavadního běhu světa. Dějiny dvacátého století vidí jako kolotoč nepovedených revolucí, které za sebou nechávají plané sny a zkázu. Antoine Volodine také není sám, kdo se v literatuře zamýšlí nad světem v době daleko za, či vlastně před námi. Jeho vize není ani vědecká, ani vědecko-fantastická – jde o pohled básníka. Smutně krásný.

Pro Volodina už je malý i pojem postmoderní literatura: tím, že píše o světě posthistorickém, a tím, jak o něm píše, totiž způsobem postliterárním (který má ale zároveň představovat jakési novum, chtěné pre-, dokazující, že literatura má další cesty otevřené), staví se Volodine na okraj. Záměrně stojí stranou od komerčně úspěšné literární tvorby i prázdných experimentů, ačkoli bez nich by ani on nebyl ničím... Sám ostatně zavedl pro označení svých děl kategorii post-exotismus. Post-exotická díla připodobňuje překladové tvorbě: má jít o literaturu v jistém smyslu s domácí kulturou nesourodou, přenesenou sem odkudsi zvenku. Roku 1998 Volodine dokonce vydal knihu Post-exotismus v deseti lekcích, lekce jedenáctá, kde svou teorii vysvětluje.

Menší andělé: sled krátkých, na první pohled nesourodých textů spojují útržky dějové linie, vypjaté emoce, možnost nezměrné lásky anebo ubohé nenávisti, potenciálně přítomné strašné utrpení mučení, odloučení, pracovních táborů, hladu a bídy… K tomu vize o krajině a lidech v době, kdy bude končit svět. Ten „náš“. A ovšem vedle teskných představ a námětů také úsměvné, veselé historky, plamenně, avšak planě řečnící Varvalia Lodenko, podivný příběh Džaliji Solaris, jež se zmocní zachráněné myšky, splynutí dvou těl a dvou duší pod rentgenem, vteřinové návštěvy mimozemšťana Khriliho Gompa na Zemi, kdy se stává svědkem scénky, při níž Egona Zwogga pokálí pták… Větší a menší starosti, větší a menší radosti, mizivý výhled do budoucna. To vše nabízí Antoine Volodine. Autor, jenž nebývá citován mezi komerčně úspěšnými, který ale nabízí o to bohatší literaturu. Česky vychází v decentní knižní úpravě a v pěkném překladu Mirky Ševčíkové.