Lydie Salvayre vydala na podzim svůj v pořadí již sedmý román, Krásné duše (Les Belles âmes, Seuil, 2000, 160 s.). Je známá jako autorka, která si pro své knihy vybírá palčivé, vyostřené náměty a zpracovává je výrazným, bohatým jazykem se záběrem od klasické, vysoce knižní roviny přes klišé z reklamy, televize, politiky až po prostředky hovorové, zachycující velice moderní variantu vyjadřování. Má ráda rozhořčený tón. Salvayre prostě dokáže být "in". Zřejmě i proto v románu Krásné duše sáhla po smyšleném, víceméně věrohodném syžetu: cestovní agentura Real Voyages pořádá pro boháče omrzelé "obyčejným" cestováním výlet za chudobou.

Za jediný týden projedou několik evropských velkoměst, ovšem navštíví v nich jen chudinské čtvrti, slumy, předměstské aglomerace, kam jinak člověk z vyšší než nejnižší vrstvy jen tak nezavítá, totiž asi se ani neodváží vkročit. Trochu šroubované téma doplněné o pár postav - typických představitelů střední a vyšší společenské třídy s těmi nejhoršími charakterovými vlastnostmi - autorce umožnilo rozehrát celou paletu různých situací, kdy se projevují všechny neřesti soudobé "smetánky": sobectví, ješitnost, zahledění do sebe sama, absence empatie, falešný soucit, povrchnost, nevzdělanost, hloupost, hamižnost… Román vhlíží do myšlení dvanácti rozličných, až protichůdných postav, rozehrává drobné příběhy. Nechybí tu ani láska, ani žárlivost. Vystupuje tu jedna ušlápnutá naivní slečinka, již autorka (povoláním dětský psychiatr) s velikou pečlivostí popisuje a analyzuje, úspěšně z ní učiní v jistém slova smyslu (čtenářova, ovšem i svého) maskota. Kniha je zkrátka tak profesionálně rozmyšlena, až vyznívá schematicky. Ačkoli je to text čtivý, někdy až lacině, čtenáři se chtě nechtě vnucuje otázka: proč? Proč byl sepsán, proč se má číst. Stylisticky zajímavý text propojuje zajímavé, propracované psychologické črty postav, ale sdělení či poslání knize vlastně chybí.

Francouzská kritika román přijala zdrženlivě (Le Monde 8/9/2000; http://www.paru.com 28/8/2000). S výjimkou D. Brisonové (Magazine littéraire) příliš chvály nepěla. J.-B. Harang z Libération (7/9/2000) sice přiznává, že má spisovatelku rád, ovšem v případě Krásných duší cupuje a cupuje: "románu chybí směr", "příběh nemá konec - dílem proto, aby se zachovalo dějové napětí, dílem proto, že žádný konec tu prostě není", "dílo zkrátka nějak nefunguje, motor ne a ne naskočit, člověk má chuť z toho stroje vyskočit. Styl je velmi moderní, autorka usekává slova, používá krátké věty, hlavní větu často vynechává - protože nemá, co hlavního říct. Sama i vstupuje do děje, připomíná, že tu knihu píše ona, že vymýšlí její postavy…" Harang knize vyčítá, že se jí nedostalo potřebné redakční úpravy, která by třeba i mnohé zachránila.