Olivier Rolin našel téma na svůj nový román v Rusku, na Soloveckých ostrovech v Bílém moři. Příběh vyčetl z dopisů, které psal vězeň Vangengheim domů své ženě Varvaře a čtyřleté dcerce Eleonoře. Meteorolog Feodosjevič Vangengheim byl nejspíš jako spousta jeho spoluvězňů zcela nevinný. Přesto strávil v gulagu zřízeném v původním pravoslavném klášteře tři roky, a ač nikdy nepolevil ve víře ve stalinský režim, skončil v hromadném hrobě.

Olivier Rolin má k Rusku blízko, v rozhovorech se často svěřuje, jak ho tato země fascinuje a že ji má rád. V Solovkách natočil spolu s Elisabeth Kapnist dokumentární film Solovki – la Bibliothèque disparue (Solovky – zmizelá knihovna), který letos uvedla televizní stanice Arte. V románu Meteorolog vypočítává své nejrůznější cesty, jež vedly v 80. letech do SSSR a později do Ruska, a dochází k součtu asi pětadvaceti návštěv, z nichž některé byly osobní, jiné pracovní – od literárních čtení po výuku na univerzitě. Vtipně dodává, že byl v těch končinách dohromady víckrát než rusofil a komunista Louis Aragon.

Solovky
Na Soloveckých ostrovech v Severním ledovém oceánu založili v 15. století mniši klášter zvaný Solovky, jenž postupně pohltil slavný Uspenský a Preobraženský chrám a další kostely. Už za carského Ruska, na počátku 18. století, zde vznikla také hraniční pevnost a v ní vězení. Celý komplex staveb se záhy po říjnové revoluci, v roce 1923, rozrostl na obrovský pracovní tábor a vězení pro příslušníky bývalých vyšších vrstev a inteligence, tzv. „byvšije“ (zkratka z „byvšij inteligentnyj čelověk“). V kouzelném kraji, ale za krutého počasí, z nejasných důvodů a v hrozných podmínkách v Solovkách určitý čas nechtěně strávil také Feodosjevič Vangengheim, do té doby úspěšný meteorolog.

Vangengheim pocházel z Ukrajiny, z otcovy strany patřila rodina k nižší šlechtě. Jeho cesta ke vzdělání a profesi meteorologa nebyla přímá ani jednoduchá, na začátku 30. let ale stál v čele moskevské Hydrometeorologické stanice, což byl centrální úřad na předpovídání počasí pro celé obrovské území SSSR, pro sovětskou armádu, letectvo i loďstvo včetně ledoborců a hlavně zemědělství, zkrátka zásadní zpravodajství pro budování socialismu. Vangengheim měl smělé vize: plánoval, jak využít sluneční a větrnou energii k výrobě elektrického proudu, a tedy ke svícení a topení, ke zúrodnění stepí a pouští. Byl také u prvních pokusů vypustit stratosférický balon a snil o tom, jak by se dal pro předpovídání počasí využívat. Vangengheim se tou dobou také podruhé oženil a narodila se mu dcera Eleonora. V lednu 1934 je však zcela nečekaně zadržen, chvíli vyslýchán v Moskvě a poté ho pošlou do Solovek. Nikdy se nedozví, kdo ho udal a proč přesně. Dlouho ani netuší, za co byl odsouzen a jaký trest mu byl vyměřen. Nepomůže, že se přizná, k čemu chtěli, že se kaje, že nadále pevně věří ve vedoucí úlohu strany a v to, že vše, co se v Sovětském svazu děje, je správné a vede to k zářným zítřkům.

V Solovkách je brzy osvobozen od těžké práce a přeřazen do knihovny – a právě knihovna je podivný ráj uprostřed nesmírné krutosti zdejších podmínek. Třicet tisíc svazků literatury krásné i vědecké, v ruštině i dalších jazycích, pochází jednak z fondů bývalého kláštera, jednak z majetku znárodněného nenáviděné buržoazii a zejména šlechtě. Vangengheim je nicméně v tak špatném duševním stavu, že – jak si stěžuje v dopisech manželce – se na čtení nesoustředí, maximálně je schopen připravit si přednášku pro spoluvězně, k čemuž bývá povolán poměrně často. Když splní všechny povinnosti, snaží se vyšetřit čas na to, aby mohl napsat dopis domů své paní a pro svou dceru: pro ni vytváří kreslenou encyklopedii zvířat a rostlin. A právě náhodný nález těchto dokumentů spisovatele Oliviera Rolina inspiroval k napsání románu.

„Vím, že o tom nevím nic...“
Rolin netvrdí, že osud své postavy zmapoval dokonale, ani se o to nesnaží. Jeho portrét prokládá vlastními poznatky o Sovětském svazu a o Rusku, dále tím, co se dozvěděl z dobových dokumentů (novin, archivů), to vše rozšiřuje o výsledky bádání současných ruských aktivistů, snažících se otevřít archivy a přepsat dějiny. Odvolává se také na názory, vzpomínky a texty ruských a sovětských spisovatelů (Gogol, Čechov, Dostojevskij, Bunin, Grossman, Solženicyn, Šalamov). Zejména se ale opírá o Vangengheimovu korespondenci s jeho ženou Varvarou. Ta – místy doslovně citovaná, jindy jen zmiňovaná a komentovaná – tvoří asi dvě třetiny textu. Je sice prokládaná mnoha dalšími reprodukovanými prameny a k tomu ještě autorovými vlastními úvahami o dané době a o jejích dozvucích, ale v podstatě s ní román stojí a padá. Za polovinou dvousetstránkového svazku už tato metoda začíná být pro čtenáře mírně únavná, ale jde jistě o autorův záměr. Vangengheim očividně není velký spisovatel ani člověk emocí. Jeho zprávy jsou obsahem tragické, ač se většinou snaží působit, že je nad věcí, a formou jsou suché, monotónní, a proto náročné. Olivier Rolin tak bez nadbytečných vlastních vstupů ukazuje bezvýchodnost a ubíjející jednotvárnost vězňovy každodennosti. Jeho absurdní víru v to, že se situace musí obrátit, že soudruzi zjistí, kde se stala chyba, že uznají vědcovy zásluhy a vezmou v potaz jeho oddanost straně.

Autor si vícekrát posteskne, že hrdina jeho knihy z lidského měřítka žádný hrdina není; je to však člověk nevinný, který si prochází nezaslouženým peklem. Pravda, je příkladně průměrný, ba působí až jako zbabělý a připravený ohnout hřbet. Je ale možné, jak Rolin uvádí až v závěru románu, že dokola opakované pasáže o nepomíjející víře ve stalinské vedení strany a státu v dopisech figurují spíš jako alibi, aby rodina neměla ještě větší potíže a aby naděje na návrat domů nepadla úplně. Ani to ale nakonec Vangengheimovi nepomůže: v roce 1937 je zařazen do početného transportu z gulagu do neznáma. Jediná informace, kterou se jeho žena dozví, je, že na deset let ztratila právo si s mužem dopisovat. Až mnohem později, v roce 1956, je rehabilitován, jenže úřady jí sdělí, že zemřel. Zpočátku tvrdí, že přirozenou smrtí. Rolin se ale opírá o výsledky dlouhodobého pátrání aktivistů, kteří nedávno objevili masové hroby, kde všichni deportovaní skončili. Vyvraždění tisíce vězňů tehdy zůstalo utajeno, po letech se ale přesto našly přesné záznamy.

Ruské a sovětské dějiny skrývají mnoho tajemných a tragických epizod, Olivier Rolin si vybral jen jeden – podle něho na tamní poměry v podstatě běžný – lidský osud. Na jeho pozadí běží hrůzy té strašné éry, kterou Rolin místy glosuje s jistým cynismem: ten, kdo dnes udal svého kolegu, podřízeného anebo nadřízeného, bude zítra na jeho místě. Udání stíhá udání, každý potřebuje nějaké zásluhy, aby dosáhl postu, po kterém touží, jenže za ním už čeká další aspirant na zlaté prase. Jednoho k tomu pudí zbytečná horlivost, druhého kariérismus. Dnešní kati budou popraveni zítra, a pokud ne, tak pozítří, nikdo není ušetřen. To si autor nevymýšlí, nepřehání, jen pečlivě načítá archivní dokumenty.

Autor tohoto románu se chopil poutavého námětu. Návrat k černým obdobím světových dějin je záslužné rozhodnutí – do literatury tato tematika jistě bude patřit ještě dlouho. Její zpracování je moderní, autor si neosobuje právo ani moc postihnout historii v celé její šíři, spíš jeden osud využívá k tomu, aby ukázal, jak složitá byla doba a jak těžko z dnešního pohledu zaujímat jednoznačné soudy. Určitě čtenáře více či méně přiměje k úvaze, jak by se na Vangengheimově místě zachoval sám a jestli by mu stálo za nějakou hrdinskou pózu obětovat rodinu, případně zda by měl aspoň tolik síly a odvahy jako ten „běžný“ sovětský občan, jak Rolin svou postavu nazývá. Přes všechno dobré, s čím román přichází, je třeba připustit, že dvě stě stran se na zvolené téma a na to, kolik k němu autor uměl říct, zdá být zbytečně moc.

V kronice neuvěřitelné doby z kraje pro Francouze značně exotickém Olivier Rolin přináší svůj příspěvek k dějinám, jež nejsou staré ani sto let. Meteorolog je další z početné řady románů francouzských spisovatelů, které ruská tematika přitahuje. V poslední době v této pro Francouze dálné zemi našli téma na román například Emmanuel Carrère, jenž po knize Un Roman russe (2007) vydal ještě román Limonov (2011, č. 2013), přičemž jeho matka, spisovatelka Hélène Carrère-d’Encausse, je autorkou celé řady historických a esejistických publikací o dějinách Ruska. Z dalších, kdo ve svých dílech zavítali do nejrůznějších chvil ruské či sovětské historie, to byli například Patrick Rambaud (Il neigeait, 2000, č. Generál zima, Themis, 2001), Frédéric Beigbeder (Au secours pardon, 2007), Marc Dugain (Une exécution ordinaire, 2007), Jonathan Littell (Tchétchénie An III, 2009), Mathias Énard (L'Alcool et la Nostalgie, 2011) či Maylis de Kerangal (Tangente vers l'est, 2012). Výčet může uzavřít autor rusko-francouzského původu Andreï Makine (například jeho Rekviem za Východ, č. 2009).

Spisovatel a novinář Olivier Rolin (1947) publikoval několik románů, z nichž Port-Soudan (1994, č. Búr Súdán, přel. Marie Janů, MF 1999) a Tigre en papier (2003) získaly prestižní literární ceny. Přehledný výčet jeho tvorby nabízejí autorovy osobní stránky olivier-rolin.fr. Jeho o dva roky mladší bratr Jean Rolin je rovněž spisovatel, v českém překladu mu však zatím žádná kniha nevyšla.