Jaroslava Vondráčková (1894–1986), textilní výtvarnice a v letech 1927–1929 ředitelka uměleckého sdružení Artěl, se v padesátých letech začala věnovat psaní memoárové literatury. Její vzpomínky na Milenu Jesenskou vycházejí nyní v druhém, opraveném vydání (poprvé vyšly v Torstu v roce 1991). Při jejich psaní čerpala Vondráčková především z osobních vzpomínek, ale procházela také archivní materiály, pročítala články Jesenské, kontaktovala další pamětníky. Přesto nejde o historicky přesný dokument, ale spíš o osobně laděnou koláž úryvků z korespondence a z článků Mileny Jesenské, rámovanou autorčinými vzpomínkami na Jesenskou i na vlastní život. V citování z těchto materiálů nebo při uvádění zdrojů je Vondráčková často nepřesná; velkou část těchto nepřesností zachytila a opravila editorka Marie Jirásková.

Vondráčková je živelná vypravěčka. Své vzpomínky sice řadí chronologicky, ale je to chronologie budovaná spíš formou vytržených obrazů a situací než pomocí lineárního vyprávění. Abruptní, zdánlivě improvizovaný charakter textu vytváří iluzi bezprostředního a aktuálního doteku reality, kterou pouze zřídka nabourávají poznámky vzniklé až z odstupu budoucnosti.

Navzdory zmiňované živelnosti je Vondráčková coby vypravěčka velmi decentní. Nesoustředí se výhradně na osobnost Jesenské, ale skrze letmé průhledy zprostředkovává i atmosféru doby a vkomponovává do memoárů vzpomínky na vlastní život, a to i v těch etapách, kdy s Jesenskou nebyla v kontaktu. Záměrné roztříštění pozornosti, která takto místy ztrácí ze zřetele hlavního aktéra příběhu, souvisí se sympatickou absencí potřeby vynášet soudy. Vondráčková se zříká přehnaného psychologizování a zkoumání motivací jednotlivých činů Jesenské a dalších postav. Spíš popisuje, načrtává zběžné charakteristiky. I zlomové události v životě postav zachycuje jaksi mimochodem, odbývá je jednou dvěma větami. Takový přístup je funkční, je-li použit při ztvárnění postav, avšak neochota Vondráčkové pustit se do jakékoliv hlubší analýzy ať už dějinných, či společenských a kulturních souvislostí někdy ochuzuje čtenáře o možnost pochopit specifika prostředí, které Jesenskou formovalo.

Kromě událostí nechává Vondráčková hovořit samotnou Jesenskou. Jak již bylo naznačeno, autorčin tvůrčí vklad se nevyčerpává vypravěčskou složkou: Vondráčková buduje pozoruhodné „pásmo postavy“ tím, že poskytuje velký prostor úryvkům z jejích článků a z korespondence, které promyšleně vybírá a kombinuje, ale nekomentuje, čímž opět ponechává materiálu možnost, aby promluvil sám za sebe. Čtenář má díky tomu možnost utvořit si představu o Jesenské nikoli jen prostřednictvím vzpomínek lidí, kteří ji znali, ale také skrze její vlastní slova.

Povaha žurnalistické činnosti Mileny Jesenské se utvářela pod vlivem názorů, které byly módní v prostředí vídeňské bohémy dvacátých let, do něhož se Jesenská dostala díky svému prvnímu manželovi Ernstu Polakovi. Nejen ve výtvarném a slovesném umění, ale i v celkovém pohledu na život byl zde patrný příklon k prostotě, jednoduchosti až strohosti, zájem o každodenní, drobné, zdánlivě povrchní věci. Jesenská psala články o módě, o zařízení bytu, o domácích zvířatech, shromažďovala kuchařské recepty a radila – především čtenářkám –, jak si počínat v domácnosti a v partnerských vztazích. Už těmito články, které publikovala především v Tribuně a Národních listech, si Jesenská zajistila výsadní postavení a okruh obdivovatelů. Entuziasmus neztratila ani v dalším období po narození dcery Jany Krejcarové, kdy měla zdravotní i existenční těžkosti a bojovala se závislostí na drogách, i když, jak poznamenává Vondráčková, její práce z tohoto období postrádají energii článků z první poloviny dvacátých let. Blížící se válka a následná okupace Československa však znovu aktivizovaly a integrovaly její osobnost. Jesenská se zapojila do odbojové činnosti, pomáhala českým letcům dostat se do Francie, podílela se na vydávání ilegálních časopisů a psala neohrožené články do Peroutkovy Přítomnosti. Statečnost, odvahu a připravenost pomáhat ostatním neztratila ani po zatčení v listopadu 1939 a v koncentračním táboře Ravensbrück, kde v květnu 1944 zemřela.

Kniha Jaroslavy Vondráčkové je, jak sama autorka v jejím úvodu poznamenává, dalším dílem v mozaice „mýtu M“, ovšem dílem demytizujícím. Vondráčková Jesenskou neheroizuje (přestože na mnoha místech mluví o tom, jak byl názor „Mutter Mileny“ pro ostatní určující, jak byla o krok napřed, viděla hlouběji a dál), ale líčí ji i jako rozporuplnou osobnost, s níž nebylo vždy snadné vyjít. Vondráčková předkládá čtenářům časový, nečernobílý obraz Jesenské, tak jak ji sama znala, ale zprostředkovává také – a to je možná největším přínosem její knihy – podobu nadčasovou, takovou, kterou Jesenská utvořila svými slovy. Tento tvůrčí přístup oceňuje i Růžena Grebeníčková v doslovu: „Ale odmyslíme-li vše, o čem svědčí její [Jesenské – MK] životní osudy, zbývá tu ještě psané slovo, které nelže, a z něhož lze při dostatečné vnímavosti a umění číst rozpoznat pravou povahu pisatele spolehlivěji, než o ní vypovídají tradice, případně fámy.“