Tradiční Cenu Knižního klubu pro nepublikované rukopisy letos vyhrál debutující čtyřiatřicetiletý historik a učitel z Českých Budějovic Dalibor Vácha. Porota ocenila jeho knihu Červenobílá o českých legionářích v porevolučním Rusku.

Kniha vpadla do doby, kdy si připomínáme sto let od zahájení první světové války, a celé toto období je náhle znovu významně připomínáno. Vyhlášení ceny ve zprávách médií navíc zastínily události z ukrajinského bojiště, které v českých myslích aktivují averzi vůči ruské rozpínavosti. Kniha o tom, jak se nevelké množství špatně vyzbrojených československých vojáků prostřílelo skrz celé Rusko a jak účinně přitom zatápělo bolševické přesile, má tedy značný potenciál oslovit současné čtenáře.

Přispívá k tomu i Váchův nesporný vypravěčský talent: strhne podrobným a dramatickým líčením zejména bojů, ať to jsou velké armádní operace, nebo šarvátky osamocených diverzních jednotek. Vácha napětí stupňuje jako zkušený vypravěč akčních příběhů: přerušuje je, střídá perspektivy, zaujatě sleduje kruté boje očima prostých vojáků i velících důstojníků. V doslovu uvádí, že se legiemi zabývá ve své vědecké odborné činnosti, což se v textu projevuje především dobrou znalostí průběhu bitev i bitevních taktik českých vojsk. Zejména první polovina knihy je neobyčejně působivá, když autor na scénu uvede několik skutečných (důstojníci Čeček a Švec, pozdější legionářský spisovatel Medek) i fiktivních postav, které rozhodně netáhnou za jeden provaz a jejich věrohodně přiblížené ideové i osobní spory oživují ty pasáže, v nichž se zrovna nestřílí.

V poslední třetině knihy však přece jen přichází rozčarování. Namísto, aby se osudy postav nějak vyvinuly či propojily, se začnou objevovat postavy další a text se rozpadá na nesourodou směs epizodních dějů. Ukazují se limity debutanta, který sice dokáže skvěle zachytit velká československá vítězství (bitva o Samaru) i omyly (dobytí Kazaně, kterou ale legie nebyly schopny udržet), ale soudržný román už zkomponovat nezvládne. Chvíli se zdá, že vše orámuje hořkou kostrou, kdy se z Medka stane československým státem oslavovaný autor, jehož verze legionářské reality však neodpovídala tomu, jak ji vnímali jeho spolubojovníci; další rámec, který Vácha nabízí, představuje rok 1940, kdy Medek umírá v zemi okupované nacisty. Ale ukáže se, že výlety do budoucnosti jsou spíše jen ornament. Podobných ornamentů nebo příběhových torz je v knize bohužel více. Největší naději na románovou zápletku nabízel vztah Medka s fiktivním řadovým legionářem Michalem: autor je oba dá dohromady už v Kyjevě v ruském zajetí při pletkách s místními slečnami z bohatých rodin, pak je sleduje po celou dobu, ale žádný vývoj už do toho vztahu nevnáší, jejich osudy se spíše oddělují, než aby se znovu nějak významně propojily a daly knize větší smysl. Totéž platí i pro osudy dvou soupeřících velitelů Čečka a Švece, v případě druhého jmenovaného se v podstatě vůbec nezabývá jeho demonstrativní sebevraždou.

Jako by tu měl navrch historik, který je v tématu hluboce ponořen a kterému se nechce znovu rozepisovat události, které již byly popsány a umělecky zpracovány mnohokrát. Ale to se dělo převážně před sedmdesáti a více lety a Váchova kniha zpočátku slibuje být novodobým románovým zachycením jednoho z mála českých heroických okamžiků. Nabízí se tu srovnání s bestsellerem Jiřího Šulce Dva proti Říši o atentátu na Heydricha, knize, která svou úspěšnou dráhu započala také vítězstvím v Ceně Knižního klubu. I Vácha mohl přinést novou (především dynamičtější a syrovější a také poučenější) literární verzi skutečných událostí, jako se to předtím povedlo s jiným mnohokráte zpracovaným tématem Šulcovi. V detailech a epizodních dějích se mu to daří, jako celek však kniha selhává – a možná by zasloužila dopsat.