Reportáž podaná jako komiks je něco, s čím se v Česku nesetkáváme poprvé. Joe Sacco se s tímto žánrem na našem trhu uchytil poměrně dobře, a tak nakladatelství BB/art zkouší něco v obdobném stylu. Tentokrát nepůjde o reportáž líčící válečný konflikt, ale jeden z totalitních režimů naší nemocné planety. Autor komiksu Pchjongjang – výlet do Severní Koreje, frankofonní Kanaďan Guy Delisle, je kreslíř a v Koreji byl na dvouměsíční stáži: jedná se tedy o čirou autobiografii.

Západní režim je prohnilý, ale dodávat do něj kreslené příběhy placené valutami zlé není. A přitom to je jen ta nejmenší z absurdit, které Delisle ve svém komiksu zachycuje. O Pchjongjangu musíme mluvit pouze jako o komiksu, a nikoli jako o příběhu, protože ten na stránkách nenajdeme. Kniha je složena z dílčích bizarních epizodek, nad kterými zůstává rozum stát. Pravda, nad vší tou absurdní hrůzou ční příběh Severní Koreje a jejích dvou vůdců Kim Ir-Sena a jeho syna Kim Čong-Ila, ale jejich osudy se Delisle nezabývá.

Autor má velmi omezený čas na poznávání země a je zcela z odlišných kulturních podmínek. Navíc Severní Korea je, jak se v komiksu píše, nejuzavřenější stát na světě. To, co Kanaďan za dobu svého pobytu poznává, je přitom, zejména pro někoho z bývalého západního bloku, zcela nepochopitelné. Starší generace českých čtenářů bude jistě chápat lépe: potraviny na příděl, omezené dodávky elektřiny, potěmkiniády… Ke cti Delislovi slouží, že ze svého pobytu vytěžil maximum. Netvrdí, že pochopil mentalitu Severokorejců, ale má skvělý pozorovací talent. Věci podává sice očima krátkodobého návštěvníka, nesnaží se tvrdit, že by všemu rozuměl, ale dokáže si všimnout detailů, které by se mu na první pohled nemusely jevit nijak zajímavě. Ovšem po několika týdnech pobytu si už zřejmě začnete všímat všeho možného. Tou dobou už totiž odezní šok z toho, že v zemi nefungují mobilní telefony, internet neexistuje, město v noci nesvítí a nesmí se jezdit taxíkem, že všichni věří v Kim Ir-Sena…

Delisle sbírá jednotlivé střípky o Severní Koreji, kde se jenom dá. Nejlépe to jde od Zápaďanů, kteří se zde ocitli v podobné situaci jako on, ale jsou tu déle. S domácím obyvatelstvem se krom přidělených spolupracovníků vůbec nedostane do kontaktu, jeho tlumočníci jsou vždy na místě, aby zajistili „jeho bezpečnost“.

Přesto se Delisle nevzdává. O jeho přístupu nejvíce vypovídá to, že jedinou knihou, kterou si s sebou přivezl, je Orwellovo 1984. Když se ji pak snaží dát k přečtení jednomu z překladatelů, dochází k další z poněkud trapných scén, která ukazuje, jak dobře korejský velký bratr umí přeprogramovat mozek. Dokonce ani Orwell nemá na to, aby neprůstřelnou stěnou propagandy a výchovy pronikl.

A tak autor komiksu Pchojngjang stráví dva měsíce ve stejnojmenném městě, aniž by ho měl příležitost doopravdy poznat. O tom, jak žijí místní lidé, kolují mezi návštěvníky děsuplné zkazky, nějaké podrobnosti se dají získat od pracovníků humanitárních organizací. Tedy těch, které zde ještě nepřestaly působit, protože místní vláda všechnu humanitární pomoc přerozděluje a vlastně ji jen využívá k posílení vlastního režimu. Režim je podle vyprávění v komiksu jedinou vírou těch, které smějí cizinci potkat. Neexistují pro ně pochyby, Severokorejci jsou si dokonce zcela jisti, že jejich příbuzní z jihu touží po opětovném sloučení, ale brání jim v tom prohnilí imperialisté ze západu. Ti samí imperialisté, jejichž rýži dostávají k platu.

Pchjongjang musí být ještě daleko větším překvapením pro člověka, který nevyrůstal ve východním bloku za socialismu. Přesto je jeho přečtení zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít. Podává důkaz o 21. století, jak je prakticky nikdo neznáme. Na líčení je navíc pozitivní to, že autor, na rozdíl od zmiňovaného Sacca, nevěří ničemu z toho, co vidí a slyší. Věří jen svým smyslům, a to ještě s rezervou. Sebeironie, ironie a nadsázka jsou nejen jediným způsobem, jak v Severní Koreji přežít, ale také jedinou cestou, jak alespoň přibližně zachytit absurditu toho, co je v této úžasné zemi k vidění.