Před šesti lety u nás vyšla první autentická sbírka povídek ze severokorejského prostředí Žaloba. Zakázané příběhy propašované ze Severní Koreje od spisovatele skrývajícího se pod pseudonymem Bandi (český překlad bohužel opakuje chybný přepis, správně zní pseudonym Pandi, Světluška). Tyto příběhy jsou zasazené do KLDR, většinou do doby tzv. strastiplného pochodu z konce Kim Ilsongova (1912–1994) života a počátku vlády Kim Čongila (1994–2011). Jakkoliv jsou napsané s odstupem, vzbuzují silné emoce, zároveň se mohou čtenářům se slabší fantazií či zkušenostmi nebo i těm, kdo se zdráhají uvěřit každodenní realitě severokorejského režimu, zdát podivné a cizí. V kontextu hojných senzačních příběhů uprchlíků, zhusta korigovaných editory a nakladateli, je to ovšem opravdové svědectví. Pandiho Žaloba nemá v úmyslu šokovat, pouze vypráví, což může být místy málo akční, zvláště pro čtenáře navyklé na utečenecké výpovědi soustředěné do nejvypjatějších epizod až po šťastný konec na jihu. Vyústění Pandiho povídek je stejně definitivní jako smrt některých postav, maximálně katarzní ve smyslu pozdního hořkého prozření. Pouze jedinkrát se rodina rozhodne pro útěk, což není nic víc než demonstrace zoufalství. Reakce čtenářů na Žalobu v České republice byly poněkud rozpačité: nikdo se nepokoušel zpochybnit její informační hodnotu, zhruba polovina čtenářů se pozastavila nad stylem, který je právě tím, co tento nekorigovaný text odlišuje od upravených a pro trh uzpůsobených uprchlických svědectví. Ta však většina čtenářů nečte jako pravdu, ale jako jistou procházku virtuální realitou. Žaloba každopádně nastavila pomyslnou laťku pro posuzování děl severokorejské provenience; je to literatura bez předvídatelných zápletek, efektů a podbízení a každá další kniha se s ní bude nutně poměřovat.

Vděk úspěšných uprchlíků

Spadané zelené listí vydala severokorejská spisovatelka Kim Jugjong v Jižní Koreji, což znamená paradoxně omezení v mnoha směrech. Soustřeďuje se na „úspěšné“ uprchlíky žijící v relativním bezpečí na jihu: tento aspekt postavy zdůrazňují ve svých promluvách i myšlenkách, zmíněny jsou všemožné benefity, péče jihokorejských úřadů, možnosti studia, podpory. Kim Jugjong v úvodu za všechny Jižní Koreji děkuje. Není sporu o tom, že jsou Severokorejci stiženi režimem, v knize jsou však představováni jako oběti, které si péči zaslouží nejen kvůli tomu, že jsou Korejci, ale pro svou výjimečnost, mimořádné nadání i morálnost. Jsou pochopitelně také vděční, péči nezneužívají a snaží se ji splatit, což do jisté míry můžeme vnímat jako nadsázku i úlitbu. Relevantním je rovněž to, že postavy nejsou až na výjimky političtí uprchlíci; jsou to jedinci uprchlí z nouze, nesvobodu si uvědomují až ve chvíli, kdy ji mohou porovnat s jinou nesvobodou, anebo s volností na jihu.

Děj devíti povídek se až na jedinou prakticky vůbec neodehrává v Severní Koreji, což jejich svědeckou hodnotu významně redukuje. Sbírka zpracovává víceméně známá témata, jako jsou sexuální nebo manželská otroctví Korejek v Číně, setkání s příbuznými na jihu či stesk po domově. Silnější emoční i informační momenty jsou obsaženy v zobrazených nebo naznačených konfliktech, jež Kim Jugjong rozehrává v menší části sbírky, tematizující nemožnost porozumění mezi lidmi ze severu, ať už mezi matkou a synem, či mezi sestrami, z nichž jedna je bezpodmínečně oddaná režimu. Zřejmě nejvýraznější a poněkud šokující je jediná povídka ze severu o manželství, pro nás skutečně nepochopitelném: bylo uzavřeno jako oboustranný obchod, ovšem na mylných předpokladech, a skončilo manželovým udáním vlastní ženy.

Rozpolceni mezi tradicí a konzumem

Postavy příběhů nejsou hrdinové nebo bojovníci proti režimu; jsou veskrze prodchnuté nemoderními představami i pohledy na život. Zejména starší ženy si nemohou odpustit vyjádřit se kriticky o plýtvání jídlem, zbytečném přepychu, důrazu na vzhled, což je možné vnímat spíše jako upozornění na to, že existují podstatné a méně důležité stránky života. Do jisté míry se tu tak staví do kontrastu chudý sever a konzumní jih, což implikuje i jakási nevyřčená hodnocení a odsudky. Na druhou stranu uprchlým Severokorejcům velmi záleží na dostatečném přísunu peněz a znacích blahobytu.

Sbírka se bezpochyby snaží vzbudit účast se Severokorejci a činí tak prostřednictvím popisnějších stereotypně usazených vzpomínkových pasáží. Vzpomínky jsou vysoce angažované, ne všechny činy postav lze totiž chápat jako sympatické. Životní peripetie Severokorejců jsou vykresleny tak, aby se každé jejich konání zdálo být nezbytné i legitimní. Na některých místech si čtenář musí opakovat, že Severokorejci obou pohlaví, zvláště ženy, mají právo použít všemožných, třeba i ne zcela čestných prostředků.

Kim Jugjong určitě není excelentní spisovatelka, její jazyk, výstavba postav i děje jsou slabší a trpí stereotypy. Literární zpracování nicméně není důvod, proč si čtenář knihu koupí, a v kontextu uprchlické literatury se pro ni místo jistě najde.