Dorota Masłowská. Není obyčejnou ženou, která píše literaturu. Dokonce není ani obyčejnou autorkou, na kterou byla již před časem pověšena visačka PRESTIŽNÍ. Mít možnost vidět se s ní osobně, mísila by se ve mně zvědavost se strachem. Masłowská je výstřední, drzá, cynická; její díla neznají respekt ani k postavám, ani ke čtenářům, ani k autorce samot­né, vlastně nerespektují vůbec nic. Ironie a sarkasmus pro­stupuje každým odstavcem. Tuhle tezi si lze ověřit ve třech románech s jejím podpisem. Dvou starších: Červená a bílá; Královnina šavle. A pak v také tom nejnovějším: Zabila jsem naše kočky, drahá.

Pokud jsme posledních deset let hledali vzor, se kterým bychom se mohli bouřit proti okolí, proti společensky platným konvencím, vůči těm, kteří se proti tomuhle všemu bouří také, vzor, který nestimuloval pouze naši anarchistickou, ale také intelektuální identitu, nenašli jsme ho u zpěvaček módních amerických garážových kapel, nových francouzských filmových režisérů nebo macho raperů, ale u literátky z Polska, v zemi, kde, dle jejích slov, chcíp pes. Dorota Masłowská je idolem punkáčů, co touží po akademických titulech. Nebo by jím být aspoň měla.

Její díla jsou nejzajímavější stylem. Ráda by dala do oběhu věty, které ještě nikdo před ní nenapsal; konzervativní slovosled není jejím kamarádem, je stylistickou experimentátorkou. Že jejich řazení do větších celků podléhá touze po jinakosti pak nebude žádným překvapením, nýbrž očekávanou normou. Dáte-li méně zkušenému a s jejím přístupem k textu neobeznámenému konzumentovi přečíst jednu kapitolu z libovolné knihy, pravděpodobně mu žvejka, kterou zrovna bude likvidovat v puse, zaskočí. Jedna z věcí, které Masłowské nikdy nelze vyčítat, je obyčejnost a ordinérnost. Stavy, které jsem zažíval při čtení jakéhokoliv jejího románu, jsem s žádnou jinou literaturou nezažil. Možná jedině se Sestrou Jáchyma Topola, dalším románem ze škatulky JAKO ŽÁDNÝ JINÝ.

Charakteristickým prvkem jejího stylu je, že nenechá čtenáře odpočívat. Její text je extrémně zhuštěný, často méně srozumitelný řetězec slov, který se ve vysoké rychlosti rozjede a zastaví se jenom občas; když skončí kapitola. Sama Masłowská si říká MC Doris a exponovaná rytmizace jejích slov skutečně může navádět k závěru, že by ráda literaturu prezentovala jako hiphopový text. Fakt, že sama vydala jedno rapové album, tenhle dojem jenom podepře. Být studovaným lingvistou, budu její prací fascinovaný jako filmový teoretik úvodním záběrem z filmu Dotek zla, který na konci padesátých let ve stylu filmu noir natočil Orson Welles.

Je ročník 1983; její první román Červená a bílá vyšel v roce 2002. Pokud někdo originalitu svého projevu formuje krátce po osmnáctých narozeninách, můžeme logicky předpokládat, že jeho ambicí je provokace, vyvolání rozruchu, hození šutru do stojatých vod. Pokud Masłowská chtěla polemizovat se zavedenými konvencemi, vymanit se ze stereotypu a hlasitě zařvat, pak můžou být v rámci širšího popkulturního kontextu její díla literárním ekvivalentem k ikonické britské punkové nahrávce Never Mind The Bollocks, Here’s The Sex Pistols nebo francouzskému novovlnnému filmu U konce s dechem. Její texty jsou blízko těm uměleckým artefaktům, které definovala jistá forma drzosti.

Na anarchistickém obsahu děl Doroty Masłowské je nejkouzelnější, že lze těžko konkrétně vymezit to, proti čemu vlastně vystupují, nač nadávají. Její knihy totiž posílají do hajzlu tak trochu všechno, samu sebe nevyjímajíc. Možná se právě tímhle přístupem snaží ironizovat absurditu existence moderního světa. Možná se svými romány jen ptá, jestli to, co na téhle planetě už stovky let probíhá, má nějaký smysl, nějaký význam; zda je to vůbec smysluplné. A protože je jenom mladou naštvanou holkou, tak onu nesmyslnost neanalyzuje, ale pouze svým čtenářům řekne: NASR<%-8>AT. S TÍMHLE JÁ NECHCI MÍT NIC SPOLEČNÉHO. V padesáti se nad něčím takovým pousmějete. Ve dvaadvaceti to přijmete za svůj kánon. Třeba se někdy právě její díla stanou ikonickým obrazem nervozity dospívání. A nebudou muset všichni povinně číst Kdo chytá v žitě.

Nadávat na svět stejným způsobem v devatenácti jako krátce po třicítce není dokladem toho, jak jste ortodoxně věrni svým idejím; takhle doložíte maximálně svou zabedněnost. Při psaní svého třetího románu Zabila jsem naše kočky, drahá si Masłowská uvědomila jednu platnou pravdu: není nic mé­ně působivého než přerostlý punkáč, který odmítá reflektovat svůj věk, svou dospělost, svou situaci. Její aktuální román je na první pohled konvenčnější než jeho předchůdci; prostě neřve tak hlasitě. To ale neznamená, že by se autorka pouze spokojeně zařadila mezi ty, vůči kterým se dříve vymezovala, a přijala konzum za definici štěstí. Stále je drzou radikálkou. Pouze k naplnění takové formule a pozice využívá jiné pro­středky než v minulosti. Stylisticky pro širší čtenářskou obec vlídnější, obsahově a myšlenkově sofistikovanější, ne tak agresivní.

Pokud dříve svými knihami tvrdila, že se nikdy nezařadí do společnosti a vždy budou její souřadnice mimo ni, musí svým aktuálním románem přiznat, že se pletla; v opozici vůči okolí totiž není možné stát věčně. Nový román ale nepřichází s tezí, že pohodlný a bezpečný život je vlastně fajn. Masłowská si tenhle koncept žití bere spíše jako námět na vtip. Jako něco, nač si ukážeme, nafoukneme to do bizarních kontur, které budeme cynicky banalizovat. Polská literátka se přitom nestaví do pozice povýšeného soudce, naopak přiznává, že v celé téhle komedii, která se jmenuje život dospělých existencí, jede také. Pokud v minulosti zesměšňovala své okolí, teď se nejkyseleji kření sama na sebe. Ona sama je nyní tím, nad kým budeme ohrnovat pysky a přimalovávat mu fixem knírky. Role se obrátily. Proč? Aby nám řekla, že na svých idejích trvá, ale také přiznala, že více nebo méně byla systémem chycena a zpacifikována. Ostatně tak jako každý s pudem sebezáchovy.

V románu Zabila jsem naše kočky, drahá se objevují následující hesla: Woody Allen (znalec lidských vztahů); oděvní supermaket H&M (místo, kde si obyčejní lidé kupují vnější identitu); David Lynch (pozorovatel a analytik temných stránek lidské povahy); pravidelný a kvalitní sex (každý ho musí mít); Michelangelo Antonioni (ten, který prohlédl nicotně prázdný stav světa a vztahů v něm); brýle Ray-Ban (majetek každého, kdo ví, co to je mít styl); dovolená-jednou-za-rok (nezpochybnitelná životní potřeba).

Román Zabila jsem naše kočky, drahá může být současně čten jako fikce, ve které velmi inteligentní a sarkastická domácí kočka cynicky komentuje svou majitelku, která baží po všech běžných standardech konzumního života – takovou Bridget Jonesovou. Jako by tímhle způsobem Masłowská říkala: PODÍVEJTE, JAK JSME SMĚŠNÍ, UŽ I NAŠI DOMÁCÍ MAZLÍČCI SE NÁM SMĚJOU. Momenty, ve kterých se zase hlavní hrdinka proměňuje za onu domácí kočku, lze pro změnu interpretovat jako originální zobrazení krize lidské identity: VŽDYŤ JSME VLASTNĚ NA ÚROVNI TĚCH NAŠICH DOMÁCÍCH MAZLÍČKŮ. Volbou poměrně konzervativních stylistických prostředků se Dorota Masłowská nestaví do pozice autorky, která nad svým manýrismem minulosti láme hůl; spíše se profiluje jako vyzrálá umělkyně, která pochopila, co to znamená použít lehkou a vtipnou metaforu. A v rámci mantinelů tohohle žánru je to pořád kurevskej nářez.