Puškinův dům Andreje Bitova (nar. 1937) je román-obraz, zachycující věrně dobu svého vzniku, dobu „tání“, a to, co této době předcházelo, a zároveň román-metafora, který na půdorysu kroniky podává zprávu o všeobecném úpadku života a kultury v Rusku po Stalinově smrti.

První verze románu vznikla – a paradoxně ihned zanikla (neboť text nenašel vydavatele) – v 60. letech minulého století. Podobný osud stihl i český překlad Vlasty Tafelové, který vznikal nedlouho po originálu v 70. letech. Díky zlovůli sovětské cenzury tak měl Bitov dostatek času doplňovat a pozměňovat celý text, jehož útržky vycházely v průběhu 70. let postupně v různých periodikách jako samostatné „povídky“. Téměř v dokonalém souladu se i u nás publikování, a snad i publicity, dostává české verzi textu se zpožděním pouhého jednoho desetiletí – ovšem, stejně jako v Sovětském svazu, po částech. K prvnímu ucelenému vydání románu došlo až v roce 1978 v USA, v Rusku o deset let později, v roce 1987, a sice na pokračování ve třech po sobě jdoucích číslech časopisu Novyj mir.

Bitovův román je často označován za jedno ze zakládajících děl postmoderní literatury. S tímto tvrzením lze jistě souhlasit, pokud si uvědomíme, z kolika příběhů, historek, analogií (nezapomínejme na zjevné odkazy k velkým dílům ruské literatury) a příhod je text utkán. Navíc i příběhy samotných hrdinů (nejen děda, otce a syna Odojevcevových) lze chápat jako metaforu, která ve skutečnosti odkazuje někam jinam, k jiným než personálním krizím, ke svízelům mnohem zásadnějším, zasahujícím oblast kulturní, jazykovou, obecně lidskou či morální. Na tomto pozadí pak vyvstává celek románu jako skutečně polyfonické dílo par excellence.

Přiblížit čtenáři děj románu je nelehký úkol. Hlavní hrdina Lev Odojevcev (potomek slavného ruského šlechtického rodu) se stává „hrdinou své doby“, doby, která změnila vše, co změnit mohla, doby, která rozrušila lidské charaktery, lety prověřené žebříčky hodnot, doby, která se pokusila dokonce smazat část lidské paměti i část tradice (nejen literární). A právě na tuto paměť a tradici snad odkazují Bitovovy názvy jednotlivých částí románu: „ Díl první. Otcové a děti“, „Díl druhý. Hrdina naší doby“, „Díl třetí, Bědný jezdec“. Odojevcev, jehož život čtenář sleduje zpovzdálí na faktuře jiných, často mnohem důležitějších událostí (jako je Stalinova smrt), pluje životem poklidně jako bárka po hladině letního jezera, i když vody doby jsou značně rozbouřené. Svou zásluhu na tom má jeho rodinné zázemí a především kus štěstí, který ho provází. Dospěje (jeho dětství je věnována jen kusá zmínka), vystuduje (motivován především představou velké a tiché pracovny), pozná jednu (Faina), druhou (Albína) a pak třetí (Ljubaša) ženu – každá je trochu jiná a lze plně souhlasit s tvrzením v doslovu, že ta třetí je tam jakoby do počtu a trochu navíc –, najde si práci, která se blíží vysněné představě tichého a váženého kabinetu…

Oproti hlavnímu hrdinovi pak některé další postavy, jako jsou dědeček Modest Odojevcev nebo strýček Dickens, vyznívají poněkud životněji, a to do slova a do písmene, životaschopněji ve své „snaze o žití“. Dědeček Modest, který snad jako jeden z mála nepodlehl inverzi hodnot, a tak je schopen odkrýt před Lvem Odojevcevem skutečnou realitu nejen jeho života, se nachází na pomyslně opačném břehu než Lvův otec, jenž je tak nevýrazným hrdinou, že mu Bitov „zapomněl“ dát jméno i jméno po otci. Podobně i strýček Míťa, zvaný Dickens, je sice také svého druhu smutným „hrdinou své doby“, přesto však je alespoň poháněn svými (neúspěšnými) literárními ambicemi, a ne jen vidinou teplého místa. Neměli bychom zapomenout na bývalého spolužáka a současného hrdinova kolegu i soka – Mitišaťjeva, který sice možná není lepší než Lev Odojevcev, ale zato je vždy o krok napřed. Osudy jednotlivých hrdinů se tu splétají a zase rozplétají, jako by sami protagonisté ctili původně nezamýšlenou strukturu „románu v povídkách“.

Bitovův román je poznamenán rozklížením, kterého se mu dostalo jeho útržkovitým časopiseckým vydáváním, souběžným autorským přepracováváním a následným scelením. Ačkoliv text vychází jako román, domnívám se, že není nezbytné číst ho lineárně, a že ho dokonce lze číst i úplně „na přeskáčku“, neboť osu, která jím prochází, lze snadno vyjmout, posunout, odklonit. Jednotlivé části na sebe navazují, ale natolik volně, že by text mohl být povídkovým cyklem propojeným postavou hlavního hrdiny. Možná si tohoto faktu byl vědom i sám Bitov, když například závěrečných více než 70 stran románu věnuje „Komentáři“, ve kterém komentuje sám sebe, svůj text, zpětně a bez nároku na usouvztažnění s tím, co je komentováno. Mimochodem právě tento komentář považuji za možná nejzajímavější část: precizně vycizelované a mistrně napsané autorské poznámky dotvářejí text ve skutečně kompaktní obraz, který by bylo možné směle označit za celistvý, soudržný, poutavý či transcendující, s často překvapivou i nesmírně vtipnou a poučnou pointou. Otázkou zůstává, zda to, co mohlo vyznít jako kritika (rozklížený a opětovně spojený „povídkový román“), je skutečnou slabinou textu. Puškinův dům je napsán zručně, což potvrzuje již zmíněný fakt na etapy vydávaných úryvků, které fungovaly dobře i samostatně.

Tím, čím je do jisté míry poznamenán originál, tedy rozrušením a následným spojením, není naopak ani v nejmenším poznamenán překlad V. Tafelové, i když bychom podobný neduh mohli očekávat i zde, třebas už jen pro léta, která uplynula od jeho vzniku a konečného celistvého otištění. Ač překlad vznikl téměř před čtyřiceti lety, čte se i dnes hladce, snadno a na jeho věk jen tu a tam upozorní některé izolované lexikální jednotky dnes už méně frekventované („ledví“, „žoužel“, „štangličky“, „cimfrlín“; upozornit lze snad ještě na dvě místa, která i rodilému mluvčímu češtiny dají poněkud zabrat – slovo „pulčík“ ve významu „placatka“ či věta: „…modrý ruměný dusot uniforem…“, o jejímž významu se můžeme jen dohadovat). Co víc než roky ležení, které překlad prověřily, by mělo být potvrzením jeho kvality?

Puškinův dům Andreje Bitova, který se konečně v celistvé podobě dostává k českému čtenáři, skutečně stojí za to vzít do ruky. Ač román disponuje řadou nesporných kvalit a přesahů, je především kronikou doby, textem, který zachycuje věrně čas svého vzniku a stejně věrně mapuje životy jednotlivých protagonistů. To, čím se Puškinův dům od sobě podobných kronik odlišuje, je jeho obsahová víceplánovost, směřování „mimo“, či lépe „za“ líčené děje, které mohou být zároveň čteny jako metafory, do nichž Bitov zašifroval zprávu o úpadku mravů, kultury, a dokonce možná života v celé jeho šíři. Jistě, mnohé z toho, co doba přinesla, by se opakovat nemělo a nemálo z toho, čím byli lidé v této době žijící poznamenáni, by mělo zůstat vzpomínkou sloužící jako výstraha příštím; obávám se však, že opravdový vztah k hrdinům a s ním spojený skutečný prožitek z četby najde snáze pamětník. Některé pasáže se snad mohou zdát trochu rozvláčné, možná čtenář někdy vypadne z kauzality příčin a následků nebo mu fabulační osa bude připadat trochu odkloněná a nit vyprávění natržená: přesto však před ním nakonec vyvstane umně vykreslený obraz doby i osudů těch, které poznamenala. Do zapomnění by nemělo upadnout ani jedno, ani druhé – už jen proto, že „ztráty paměti“ jsou dnes velmi běžným a nesmírně nebezpečným jevem.