Franz-Olivier Giesbert (uváděný též pod zkratkou FOG) se narodil roku 1949 v USA, od raného dětství žije ve Francii. Celý život se věnuje politické žurnalistice (mj. jako šéfredaktor listu Le Nouvel Observateur, ve vedení deníku Le Figaro a týdeníku Le Point, v poslední době působí jako televizní komentátor), vydal několik esejistických knih, portréty prezidentů Mitterranda, Chiraka a Sarkozyho a 24 beletristických titulů.

Žít a radovat se osudu navzdory
105letá, duševně i tělesně nadmíru čilá majitelka restaurace a vyhlášená kuchařka Róza se rozhodla sepsat vzpomínky na svůj pestrý život. Prošla si několika pekly, přišla o několik milovaných bytostí, neztratila však nadhled, humor a chuť do života. Její zápisky tedy slibují dobrou zábavu, při níž se čtenář rozhodně nudit nebude. A je tomu skutečně tak. Ovšem chtělo by se dodat, že u tohoto konstatování bychom mohli skončit. Bylo by to příliš nemilosrdné hodnocení? Podívejme se na knížku detailněji.

Rózina cesta krutým 20. stoletím
Příběh začíná v roce 1907, kdy se po dost pikareskním porodu (v koruně třešně) ocitla na světě, v Turecku u břehů Černého moře, arménská holčička jménem Róza. Po osmi šťastných letech dětství přichází první rána – turecká genocida křesťanských Arménů –, během níž ztrácí rodiče i babičku a dostává se do rukou zvrhlého muslimského beje. A potom následuje jedna katastrofa za druhou, po několika letech útěk do Marseille, ujímají se jí milující a milovaní adoptivní rodiče na provensálském venkově, po jejich smrti jakožto nezletilá dostává pěstouny, ti si ji na jejím zděděném statku zotročí a připraví ji o dědictví, další útěk s chlapcem, za nějž se provdá, mají spolu dvě děti a prožívají šťastné roky ve vlastní restauraci v Paříži. Porážka Francie a příchod Němců přinášejí další neštěstí, manžel s dětmi zahynou během deportace jakožto částeční Židé, a to i navzdory Rózinu zoufalému vztahu s SS-reichsführerem Himmlerem. Po válce odchází do USA, kde uzavře manželství tak trochu z rozumu s Američanem, s nímž opět provozuje restauraci, po jeho smrti se vydává do Číny, během maoistických čistek přichází o dalšího, tentokrát upřímně milovaného manžela, a konečně se „na stará kolena“ vrací do Marseille, stále nachází sílu otevřít si restauraci, udržuje přátelské kontakty s místní mafií a s pistolí v ruce prohání o osmdesát let mladšího agresora…

Róza by si kolem sebe zasloužila větší odvaz
FOG prokazuje suverénní vypravěčské umění, děj plyne hladce, nezadrhává jistě i díky dobrému překladu (jediné, co trochu ruší, je přemíra dvojteček: Francouzi je běžně používají, ale beletristický text v češtině jich podle mého soudu tolik neunese), kniha se prostě čte příjemně a takřka jedním dechem. Má to však jeden háček – klidně a lineárně se odvíjející monotónní text po nějaké době začne ukolébávat, jenom si tak klouže po povrchu příšerných tragedií a hrozí, že se čtenář začne nudit. Obzvlášť v poslední pětině, v „čínských“ pasážích, které jsou navíc zatíženy dějinnými exkursy natolik povrchními a všeobecně známými, že si je autor klidně mohl odpustit. Tyto odbočky se vyskytují i dřív a snad kromě informací o historii kastrací skotu (s. 92) nepřinesou čtenáři nic nového, pokud si pamatuje aspoň základy z dějepisu na druhém stupni ZŠ nebo si občas přečte nějaký článek ve společenském časopise. Dokumentární vložky působí jako stručné výcucy z Wikipedie, navíc jednoduše vsazené do textu bez snahy o nějaké nápadité a nenásilné zúročení. Ani styl není bůhvíjak vynalézavý, párkrát se objeví povedená metafora (třeba na s. 62, kde je zlá pěstounka přirovnána k „zplozenci žlučového kamene a lahvičky octa“), ale nic víc.

Zvolenému tématu by jistě prospělo dramatické, strhující, vysoce emotivní podání. Víc než svérázná postava Rózy by potřebovala zasadit do patřičně peprného základu, určitě by kolem sebe snesla mnohem větší dávku nadsázky a burlesky. Tady autor zůstal na půli cesty, všemu a všem okolo Rózy prostě chybí šťáva.

Šťáva nakonec chybí i Rózinu vyprávění, na to, jakého je naturelu, svůj život podává moc chladně, vyprávění je navíc plytké (na ploše necelých 300 stránek vlastního textu – odečtou-li se vakáty mezi 50 kapitolami, dostáváme se přinejlepším na nějakých 260 – to prostě ani není možné a lze si klást otázku, jestli si autor vzhledem k rozsahu díla neměl vytyčit skromnější cíl). Byť se FOG snažil dodat jejímu hlasu kapku cynického nadhledu, nedokáže čtenáře ničím vzrušit, natož ho vtáhnout do děje. Kniha spíš připomíná skicu k rozsáhlé románové fresce překlenující celé 20. století. Postavy (většinou spíš figurky) jsou černobílé – záporní černočerní, kladní bez jediného smítka –, jediný, kdo je pojednán trochu plastičtěji, je SS-reichsführer Himmler, který tak paradoxně ze všech zloduchů vychází nejsympatičtěji, jeho ďábelská tvář je „polidštěna“ pohledem z veřejnosti utajené civilní strany, kdy je vylíčen jako pochybující slaboch, stržený vírem událostí.

Na druhou stranu takové pojetí textu čtenáři přináší i výhodu: neztrácí se v složitých propletencích postav ani se nemusí složitě vracet k charakteristice té které postavy několik set stran dozadu (žádná z figurek se na jeviště nevrací a hlavně, jak již bylo řečeno, žádné charakteristiky vlastně neexistují).

Himmler jako vějička?
Románem se mihne několik známých osobností. Nabízí se otázka: proč vlastně? Historka, kterou na sebe prozradí Johny Hallyday, je vtipná, ale nic by neztratila tím, kdyby ji odvyprávěl kdokoli jiný. Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoirová také do děje nevnášejí nic zásadního, snad kromě poselství, že Rózina kuchyně byla natolik vyhlášená, že k ní zavítaly i takové osobnosti. Při čtení příšerných banalit, které autor S. de Beauvoirové vkládá do úst na s. 272, se čtenář neubrání dojmu, jestli si FOG náhodou z vyhlášené intelektuálky nedělá legraci. Hned z následujícího odstavce je však poznat, že je to myšleno vážně, a čtenáře možná napadne, že tohle si spisovatelka nezaslouží. To Sartre je pojat patřičně kriticky (jak jinak než černobíle a šablonovitě), to ovšem také není, už od dob Vianovy Pěny dní, nic nového pod sluncem. Na rozdíl od Viana, který pracuje s vtipem a až nehoráznou nadsázkou, působí FOGova „kritika“ velice lacině.

Samostatnou kapitolou je Heinrich Himmler, nebo spíš důvod, proč se celý román jmenuje zrovna podle něj. Nelze se ubránit dojmu, že se jedná o pouhý marketingový tah. Vždyť není o nic míň epizodní figurkou než ostatní protagonisté, jenom, jak již bylo uvedeno, je jeho postava rozepsána trošičku podrobněji.

Mnohem výstižněji by knihu charakterizoval několikrát zmíněný „seznam mých nenávistí“. Róza si od dětství píše na papírek jména lidí, kteří jí ublížili, a po letech, když uzraje čas, se za nimi vydává kvůli odplatě. Její pomsty jsou o trochu míň nápadité a propracované, než blahého času osnovával hrabě Monte Christo, ale i tak se jedná o nejsilnější momenty v knize. Tady příběh vybočuje z kolovrátkového rytmu a kusé vyprávění dostává smysl a aspoň jakousi zápletku, bez níž se takovýto román (z výše uvedeného je jasné, že nejde o žádné experimentální dílo) prostě nemůže obejít.

Vypravení titulu na jedničku
Jak už jsme u Arga zvyklí, grafické a knihařské zpracování je na vysoké úrovni. Na laminované obálce Jany Kloučkové Kudrnové je minimalistická kresba, zdůrazněná lesklým parciálním lakem (vystihující Rózin úděl: sex a vaření, v nichž nachází spásu i radost), černou barvu na bílé decentně doplňuje růžová, korespondující s barvou desek. Na předsádce světlejší starorůžová zase ladí s textilní záložkou, poctivě obroubenou stužkou; jen tak se neroztřepí a klidně by se mohla, coby ozdobná mašlička, skvěle vyjímat na dámském prádle.

Překvapující však je poměrně velké množství překlepů.

Shrnuto a podtrženo
Himmlerova kuchařka určitě může oslovit početnou vrstvu čtenářů a zavděčit se jim. Pokud sháníte knížku k pohodovému strávení času či k odreagování se od všedních starostí a nechcete po výletě těmi nejšílenějšími hrůzami, které si lidé připravili ve 20. století, prožívat duševní otřesy a bezesné noci, rozhodně si knížku přečtěte – potěší, pobaví a určitě i povzbudí. A jako bonus vám Róza posílá čtyři báječné recepty.

Těm, kteří by čekali strhující, mnohovrstevnatý románový ponor do neslavnou historií utvářených lidských charakterů a vztahů, například jako (ať nemusím chodit daleko) stejným nakladatelstvím vydaný a stejnou překladatelkou přeložený Klub nenapravitelných optimistů J.-M. Guenassii, ji však s čistým svědomím nedoporučuji.

Na úplný závěr si dovolím citovat vtipnou repliku J.-P. Sartra, kterou na s. 270 shrnul šestitýdenní putování po maoistické Číně a která dokonale vystihuje můj dojem z knihy: „Viděli jsme hodně věcí, ale vlastně vůbec nic.“