Franz-Olivier Giesbert, známý také jako FOG, se narodil roku 1949 v USA a od dětství žije ve Francii. Dosáhl velkých úspěchů v oblasti politické žurnalistiky (stál mj. v čele deníku Le Figaro, v současnosti je významnou postavou francouzské televize) a později své zkušenosti zúročil v politických esejích a knižních portrétech francouzských prezidentů: velký rozruch vzbudila v roce 2006 jeho kniha La tragédie du président (Prezidentova tragédie). Jeho beletristické dílo se dočkalo několika ocenění, u nás vyšel v roce 2014 román Himmlerova kuchařka (francouzsky vyšel v roce 2013 pod názvem La cuisinière d’Himmler) a setkal se s kladným ohlasem.

Od tlusté černošky ke štíhlému indiánovi a ještě dál, aneb milostná štafeta
Amina potřebuje pořádně ztloustnout, aby splnila ideál krásy platící v Mali. Jedině tak totiž podle všech může najít lásku a s ní štěstí (rozuměj: uspokojeného muže a s ním peníze). Podaří se, postavení čtvrté ženy starého imáma jí přinese veškerý luxus a kupodivu i radost z milostného vztahu. Poté co všechny ostatní členy rodiny vyvraždí fundamentalisté, odejde Amina do Evropy. V Itálii ji uchvátí odborník na sv. Františka z Assisi, šedesátník plný energie i sebevědomí, který ji urychleně požádá o ruku. Když se ukáže, že není tak úplně rozvedený, Amina je hořce zklamána. V Paříži se seznámí se zaměstnancem kanalizací Marcem, který ovšem také není schopen spokojit se s monogamií („Potřeboval ejakulovat asi tak patnáctkrát za týden a jediná žena k tomu nemohla stačit“) a už vůbec přijmout Aminino těhotenství. Ještě před rozchodem Marca sexuální přitažlivost na jistou dobu sváže s dětsky svěží Maríou Ibaniez, tu ovšem po jisté době začne neuvěřitelně sobecký muž unavovat a zaujme ji krotitel šelem Willy. Dojde jen na polibek, ten však stačí k ukončení dlouholetého vztahu Willyho a americké letušky Deborah s krásnýma očima, která se nečekaně objevila v Paříži. Američanka nezůstane dlouho sama: zpět ve vlasti pozná krásy lesbické lásky se sportovně vypracovanou Virginií, sestrou svého bývalého milence. Deborah ovšem musí opět pracovně odcestovat a Virginia se zatím rozejde s vyhořelým milionářem, který ji dávno nudil. Aby si užila svobodu, nechá se svést mladým indiánem Jedem, ale ten se také bude muset rychle vydat za dalším milostným dobrodružstvím...

Příjemné a nepříjemné představy
Je třeba ještě projít mnoha podobnými láskami a mnoha místy po celé zeměkouli, než se pomyslný kruh uzavře. Pravidla jsou jasná: střídání protagonistů se uskutečňuje prostřednictvím milostného vztahu, téměř vždy sexu. Tento způsob předávání štafety může připomínat pohlavně přenosnou chorobu. Zdá se však, že autorovi nepříjemné představy nevadí, naopak je rád staví vedle těch příjemných. Jednou čtenáře sám varuje, aby část knihy přeskočil, má-li odpor k zoofilii; když se však jedná o ženu znásilněnou a zbitou zdrogovanými muži nebo o starce, který si ve snaze o obnovení erekce poraní penis, žádné upozornění nepřichází. Zřejmě je nutné tyto epizody vnímat spíše jako připomenutí, že v milostných vztazích je třeba s takovými riziky počítat.

Celkově se kniha řídí heslem „proti gustu žádný dišputát“ – postavy nacházejí různé podoby rozkoše, z nichž některé mohou působit odpudivě a jiné lákavě. Tyto podoby se liší zejména tím, že je vytvářejí různé dvojice lidí (v jednom případě člověk a zvíře). Musíme se ovšem ptát, slouží-li to románu ke cti: nejedná se sice o pouhou přehlídku sexuálních praktik, ale způsob střídání protagonistů v rámci textu zavání jakýmsi katalogem lidských exemplářů, které spojuje schopnost anebo touha provozovat sex. Zpočátku je velmi zábavné poznávat stále nové hrdiny. Jsou opravdu různorodí a popsaní velmi barvitě, postrádají ale hloubku. Takové postavy by bylo možno tvořit donekonečna a těžko se ubráníme otázce, k čemu by to vlastně bylo dobré. Podobně mohou působit četné zmínky filmů a hudebních skladeb, ještě výraznější je to pak u vsuvek z oblasti přírodních věd (často o rozmnožování hmyzu). Jediný obecný závěr, který by se dal ze souhrnu popisovaných jednotlivostí vyvodit, je ten, že muži jsou schopní rozhodnosti a často sobectví, pokud jde o fyzické uspokojení, případně o kariéru, jindy (zvlášť jde-li o vztah mimo jeho tělesnou rovinu) jsou ale hnací silou spíše ženy.

Ovšem pozor: není lehké si z mozaiky sestavit celistvý obraz, neboť je pestrá obsahem i tónem – na jedné straně stojí pitoreskní scény a postavy, poťouchle zvolené exkurzy do země zvířat a velké množství vulgarismů (a spermatu – „posvátné smetany“), na druhé straně tu máme exaltované popisy milostného aktu a krásy některých postav, zvláště ženských. Těžko říct, jestli všechno vážné a romantické autor píše jen proto, aby to mohl ironicky shodit, nebo jestli se naopak uchyluje k ironickému odstupu, aby zdůraznil, kde hledat vážnější rovinu lidské existence. Zásadní role relativismu ovšem vysvítá už z názvu knihy, převzatého od Henriho de Régniera, který jako „melancholický člen Akademie a paroháč nevzbuzuje o moc víc než soucit“ (s. 9).

Zdání neklame
Román nelze zařadit jinam než mezi odpočinkovou četbu a ani tam samozřejmě nebude fungovat univerzálně. Je to kniha, která málokteré čtenáře vysloveně nadchne, některé urazí, ale mnohé bude jistě bavit. Její zábavnost spočívá v neustálé proměnlivosti, která sice může vzbuzovat zvědavost, avšak po jisté době také únavu. Bude-li čtenáři princip vyhovovat, může se nechat unášet svižným stylem, který většinou nebrzdí ani překlad.

Poněkud dvojznačně působí také obálka. Drží se stylu, který se osvědčil u Himmlerovy kuchařky, a vtipně koresponduje s obsahem knihy. Dokážu si představit, že mnozí čtenáři se budou při čtení na veřejnosti trochu stydět (ať už jde o grafiku přebalu, nebo o růžové desky), ale koneckonců, Giesbert má rád provokaci a totéž vyžaduje od svého publika.