(Doslov)

I. Žánr zadržovaný
Fantasy je globálně žánrem, který momentálně vládne fantastice. A to i v našem malém česko-slovenském rybníčku. Až se skoro nechce věřit, že ještě relativně nedávno u nás vlastně žádná fantasy nebyla – což se rychle a radikálně změnilo. Naštěstí, jak mi nepochybně odkýve většina z vás, nadšená předcházejícími povídkami. Rozsah všech těch změn z „kde nic, tu nic“ do „Gandalf na Hrad!“ si nyní stručně přiblížíme.

Oděni intelektuální zbrojí bychom mohli pátrat po kořenech fantasy třeba v obrozenecké poezii, v Rukopisech nebo Dykově Krysaři. Ale bylo by to marné. Protože abychom se mohli bavit o nějakém žánru, musí existovat vědomí – autorů nebo jeho čtenářů – o nějaké výlučnosti, specifičnosti. Všechny mnou uvedené možnosti ale byly ve své době součástí mainstreamu a z dnešního pohledu měly fantasy motivy zcela jiné funkce.

Což byl velký rozdíl oproti science fiction. Jak ukázal Ivan Adamovič, ta má u nás sakra hluboké kořeny. Úsměvné je, že jedním z těch kořenů je kořen nejkořenovatější – Jan Neruda, který se při nasávání inspirace v pařížských márnicích jaksi mimochodem seznámil s dílem Julesa Verna. Ovšem nikdo nikdy nepřivezl do Čech praotce fantasy. A pokud přivezl, pak se na to dokonale zapomnělo.

A určitě to nebylo proto, že z Francie k nám bylo tehdy kulturně blíž než z anglicky mluvících zemí, kde už fantasy v dílech třeba lorda Dunsanyho vystrkovala růžky. Českou kulturu dlouho formovalo měšťanstvo; od polední kachničky s plzničkou přes kočkování s německy mluvícími sousedy až po ten literární vkus. Publikum tedy velmi informované o technice, střízlivé a usedlé, využívající mýty hlavně jako politický nástroj, nikoliv jako příběh.

Za první republiky se zase nová generace zbláznila do kinematografu a opojné rychlosti světa, který se směje i pláče, zatímco vrávorá od jedné světové války ke druhé. Holdovala tedy opět buď čím dál více rozvíjené sci-fi, nebo halucinačním a expresivním, mystikou zavánějícím dílům. A když se objevil třeba Gustav Meyrink, který by si mohl dnes podat ruce s nejedním autorem městské fantasy, no tak co? Psal německy... Ne, na fantasy prostě nebyla nálada a čas.

A pak přišel komunismus. Ideologie posedlá „vědeckostí“, vítězstvím člověka nad přírodou, dobýváním vesmíru. Ten na fantasy, na ten zpátečnický „škvár“ plný feudalismu, dekadentních úniků do jiných světů a vůbec podřadnosti, plival už tak nějak z principu. Možná ještě o to víc, že i ta sci-fi se mu postupně v nejrůznějších dystopiích, alegoriích a satirách začala vymykat z rukou.

Což ale platilo o kultuře celkově a fantasy k nám začala pronikat když ne oficiálně, tak alespoň pokoutně (Hobit pochopitelně jako pohádka), samizdatově a vůbec všelijak.
Tahle situace (dlouhé, nevědomé a posléze cílené ignorování, případně přímo osočování) způsobila, že objevovat fantasy mělo punc čehosi záhadného, úžasně západního, lákavého, svobodného... A také to, že spíše než na pojmy se sázelo na dojmy. Což je bohužel pro českou fantasy dodnes v mnoha směrech typické.

II. Žánr ante portas
Opravdové kořeny žánru se tak u nás začaly formovat až v osmdesátých letech minulého století. Klub Julese Verna v čele s dvojicí Egon Čierny – Jan Kantůrek, přednášky Ondřeje Neffa, samizdatový překlad Pána prstenů a první vlaštovky, jakási „protofantasy“, kde jsou stále ještě pokusy vysvětlit podivné dění technikou. Jmenujme třeba Den a noc Jaroslava Velinského, pomocí virtuální reality zdůvodněný text v knize Stalo se zítra z roku 1984 nebo pozdější první pokusy Veroniky Válkové aka Adama Andrese.

Pokud byste chtěli někoho umlátit tituly a autory, odkážu vás na nejrůznější cony a na nich se vyskytující pány Zdeňka Rampase, Leonarda Medka nebo Antonína K. K. Kudláče. My se zatím podíváme na něco zábavnějšího – na ony dojmy, nahrazující pojmy.

Zde je třeba se zhluboka nadechnout, zavřít oči a představit si... hele, prostě neexistoval internet, ok? Všichni tak nějak tušíme, že tahle chytrá věcička nebyla za faraonů ani za Hitlera, ale je dost těžké uvěřit, že ani za našich rodičů. Co to znamená? V prvé řadě dost kusé a zkreslené informace. Hluboko do devadesátých let jsme se všichni vrhali na záložky vydávaných knih, na občas publikované ediční plány, kutali jsme zrnka informací a žasli, co všechno nás čeká... a co všechno je před námi skryto. Takže se nedivte, že fantasy byla třeba v roce 1979 označována za „feudální science fiction“. (A ještě v roce 2013, když se Pepa Horký z Fantasyplanet.cz pokusil o jakousi anketu o vztahu kandidátů na prezidenta ČR k fantastice, nejmenovaný pán sršící bonmoty označil fantasy za feudální romány a sci-fi za inteligentní literaturu.)

Jinými slovy – kvůli naučenosti tehdejších čtenářů a fanoušků na science fiction a kvůli nízké informovanosti si fantasy nesla nálepku něčeho sice fascinujícího, ale rozhodně stojícího kdesi pod science fiction. Jakéhosi, promiňte mi ten anachronismus, guilty pleasure. Andrzej Sapkowski to v jednom ze svých brilantně vtipných článků (v nichž demagogická tvrzení vyvrací demagogií vlastní) vystihl, když mluvil o ghettu uvnitř ghetta.

Tento dojem, že fantasy nelze brát úplně vážně, brutálně narušila až generace autorů devadesátých let, ale stále se záludně vrací v klišé o nekonečných ságách, „krmnosti“ (termín krmná fantasy se poprvé objevil v recenzi na knihy Davida Gemmella, dnes považované za klasiku žánru) a menší vědeckosti psaní fantasy oproti vznešené sci-fi (která všemi těmito neduhy trpí ve stejné míře).

Ale zpět k osmdesátým letům. Zmínil jsem Ondřeje Neffa, že? V osmdesátých letech nejen spisovatel, ale i jeden z mála, kdo se u nás zabýval teorií fantastiky. Primárně sice sci-fi, ale o fantasy věděl a občas si z ní i něco málo vypůjčil do svých textů. A v jedné ze svých přednášek mluvil o Conanovi... což poslouchal jistý jinoch Procházka, J. W. Tak vznikl Ken Wood. Prosím, pokud neznáte, dohledejte si.

Není to jen skvělé čtení, ale i fascinující důkaz oné dojmologie. JWP ze svých dojmů, jak by měl vypadat conanovský příběh, stvořil něco, co připomíná mix Michaela Moorcocka (tedy autora, který se Conanovi otevřeně vysmíval) a raného new weirdu, což je jakási fantasy obdoba kyberpunku, třaskavá směs žánrů, radikálních (politických) názorů a formálních experimentů. Ostatně mám svolení citovat Martina Šusta, že bez Conana by u nás žádný new weird nebyl. A byl to rozhodně Conan, kdo rozrazil brány české kultury dokořán.

III. Žánr plenící
Když konečně přišel rok 1989, bylo zde díky úsilí již zmíněného Klubu Julese Verna dost fanoušků Conana. Spojení skvělého Kantůrkova překladu a komiksových kreseb Káji Saudka (tehdy spojeného i s prvním českým souborným vydáním díla H. P. Lovecrafta) ovšem zapůsobilo především na mladé generace. Vyšel sice i Tolkien a kultovní status získal Amber Rogera Zelazného, ale pravým porevolučním králem byl právě Conan.

Což se odrazilo i ve vlně českých epigonů, mezi nimiž narazíte i na dnešní hvězdy první velikosti Leonarda Medka nebo Juraje Červenáka, ale v menší míře také Jiřího Pavlovského, či dokonce Jiřího Kulhánka. Žádná jiná postava nebo dílo nemělo na českou fantasy větší vliv. A to říkám se vší úctou k Andrzeji Sapkowskému. Jeho Geralt z Rivie měl být sice jakousi antitezí Conana, ale českým autorům spíše ukázal, jak obrousit hrany – typickým příkladem jsou dodnes hrdinové Miroslava Žambocha, který rázně zaútočil na českého čtenáře na sklonku minulého století a od té doby se drží na špičce naší fantastiky. Což ovšem poněkud předbíhám.

První polovina devadesátých let každopádně znamenala velký nástup fantasy na všech frontách. Sci-fi se sice ještě dlouho držela, ale jako kdyby byla podivně zkostnatělá. Při pohledu zpátky se až zdá, že vycházeli jen Asimov, Clarke, Heinlein... tedy autoři do jednoho výborní, ale v podstatě vesměs staří známí z dob socialismu. To fantasy přece jen nabízela klasiky (vedle Howarda a Tolkiena třeba Čaroděje Zeměmoří), ale i horké novinky (Elénium Davida Eddingse). Překladová produkce byla prostě dravější, odvážnější.

Asi řeknete: moment, vždyť zatím to vypadá, že se psaly jen conanovky! Ale není to pravda. Vznikala různorodá díla, často však pod pseudonymy, ke kterým se autoři uchylovali z řady důvodů – od tlaku ze strany nakladatele (vyhledejte si knihy nakladatelství Saga) přes projevy hravosti (George P. Walker aka Jiří W. Procházka) po následování hlasu, který našeptával, že fantasy je přece jen nám Čechům vzdálená, že brát úplně vážně lze jen tu zahraniční. Objevila se Wetemaa Adama Andrese, Gooka Vlada Ríši nebo první kniha valhalského cyklu Františka Novotného... a pak už Jiří Kulhánek.

Ne, opravdu. Kulhánkovi Vládci strachu jsou dalším slavným dojmem naší fantastiky. Prý sci-fi! Ano, román je zasazen do budoucnosti, ale hrdina je upír a v centru dění jsou magické alchymické rituály. Netvrdím, že to je čistokrevná fantasy, tvrdím ovšem, že právě díky využití impulsů z první vlny překladové fantasy se tenhle román a autor natolik vydělili, že vrátili česky psanou (a pod českými jmény publikovanou) fantastiku zpátky do středu pozornosti čtenářů.

Fantasy samotná navíc také kolem poloviny devadesátých let objevila dodnes mohutný zdroj inspirace – historii. Jaroslav Mostecký napsal svou vikinskou trilogii a spojil fantasy s žánrem historického románu. Ten má u nás dlouhou, předlouhou – a hlavně čtenářsky úspěšnou – tradici od Jiráska přes Durycha po Loukotkovou. Od historické fantasy byl už jen krůček k fantasy slovanské. Což jsou (nebo ve svých počátcích byly) příběhy rvoucí na kostru conanovské (a gemmellovské – jak ukázala Ivana Kuglerová v Stezkách krve) hrdinské fantasy slovanskou mytologii. Ovšem k nějakým kořenům slovanské kultury a originálnímu dějovému oblouku se nepřiblížily.

Tradičnější historickou fantasy se ovšem později definitivně proslavil Juraj Červenák, který je dodnes v této oblasti na vrcholu potravního řetězce. Svérázným mixováním žánrů se proslavil i Vladimír Šlechta. Ten ovšem využil hlavně western (Krvavé pohraničí) a v příbězích Emmy Richter (spadajících primárně do sci-fi cyklu o Oggerdovi) se vyznal ze záliby v detektivce. Spojení s těmito žánry stojí za pozornost – dnes si s oběma hraje i Juraj Červenák a komunita fanoušků fantastiky a detektivek je tradičně hodně propojená. Spolek Rigor Mortis (např. Jiří Pavlovský nebo Štěpán Kopřiva) opět potvrdil, že Češi jsou smějící se bestie, a napumpoval do české fantasy hned na začátku velkou dávku cynismu a parodie. Rychle ovšem dospívala i další generace, která navíc měla v rukou i jiné trumfy – časopisy, sborníky, weby.

IV. Žánr budující
Žánr netvoří jen knihy. Jsou fajn, ale zdaleka nestačí. Je třeba mít něco, co sleduje trendy (nebo je připomíná či rovnou vytváří), kde se díla nejen čtou, ale také se o nich mluví. Nejprve tuto funkci plnily cony, kde se lidé potkávali, přátelili a také nadšeně a vášnivě hádali, a časopisy (legendárním se stal spor Rigor Mortis vs. Vilma Kadlečková, což bylo tehdy ovšem primárně chápáno spíše v hranicích science fiction než fantasy). Respektive jeden časopis – dnes již bohužel neexistující Ikarie – a fanziny navazující na tradici samizdatu. Později se přidaly specializované weby a v současnosti přebírají štafetu sociální média.

Ikarie byla považována především za baštu sci-fi (přestože v ní vycházely i povídky Roberta E. Howarda, ryzí fantasy Kulhánek nebo Sapkowski... že by další dojem?), vždyť u jejích počátků přece stál Ondřej Neff! V roce 1994 tak vyšlo první číslo časopisu Nemesis, zaměřeného ve větší míře na fantasy, kde se postrachem začínajících autorů stala dnes již žel nežijící redaktorka Carola Biedermannová. Časopis bohužel neměl dlouhého trvání, ovšem časem se objevila Pevnost. Ve svých počátcích v podstatě ryze fantasy-historický časopis je dnes koncipován velice široce a ve své knižní edici dává velký prostor začínajícím autorům bez žánrového omezení i v podstatě již retro klasikám (např. Pecinovský).

Na poli časopisů byla tedy nastolena, minimálně naoko, mezi žánry rovnováha, ovšem na poli fanzinů fantasy jasně kralovala. A stejně tak na poli webů. Jako původně scifistický by se snad dal označit Sarden při Neviditelném psu (opět jedno z dítek nezlomného Ondřeje Neffa), ovšem jinak dnes nejvýraznější fantastické weby vždy inklinovaly k fantasy (Fantasyplanet.cz, Mfantasy již názvem) – především proto, že pro počítačový věk se nakonec jako adaptabilnější paradoxně ukázali fanoušci „feudálních“ příběhů. Časopisy však u nás poměrně rychle přestaly vychovávat nové generace autorů a jejich roli v tomto ohledu převzaly soutěže. Pro žánr fantasy nastává v tomto ohledu zlom na sklonku devadesátých let, kdy Michael Bronec zakládá nakladatelství Straky na vrbě. To staví na knihách Rogera Zelazného a... českých autorech. Řada sborníků Drakobijci (a na ně navazující Žoldnéři fantasie) si skutečně vybudovala hned několik vln skvělých autorů.

Ne všichni vděčí za svůj úspěch jen Drakobijcům a ne všichni zůstali Strakám věrní, ale výčet jmen je prostě působivý: Renčín, Linc, Antonín, Lukačovičová, Kuglerová, dnes Tučka, Rusková a další a další a další. V jejich podání je česká fantasy již plně rozkošatělá, byť velice výraznou linií se staly příběhy inspirované městskou fantasy ve všech jejích podobách. Sborníky Žoldnéři fantasie pak slouží jako lakmusový papírek, jaké téma a styl odráží nejlépe dobu. Česká fantasy zde již dávno nedohání, co zameškala, ale vesele si svým tempem běží vedle zahraničí a tu si vypůjčí new weird, tam se ohlédne za steampunkem...

Inu, je to radost pohledět.

V. Žánr na vrcholu?
Současná domácí fantasy je tedy silně rozvrstvená – generačně, tematicky i stylisticky. Pryč je doba dalších a dalších conanovek, které si dnes občas někdo ze zavedených autorů střihne „pro radost“, případně se jim věnuje spíše druhá až třetí liga. Dnes vládnou sebevědomé autorské hvězdy (na domácí poměry).

Renčín, bravurně komunikující se svými fanoušky osobně i virtuálně; Červenák, koketující už ne s fantasy čerpající z historie, ale s historií hrající si s fantasy motivy; Žamboch dál a dál zkoumající svého ideálního hrdinu v nejrůznějších žánrech; Kulhánek a Kotleta dokazující, že dobrý masakr je prostě dobrý masakr... a další a další.

Třeba Leonard Medek, autor možná nejzajímavějších českých Conanů a spoluautor nejlepší historické fantasy Stín modrého býka (společně s Františkou Vrbenskou), si dělá radost vytříbenými retro příběhy ze série Dobrodruh, v níž hrdina typu Indiana Jonese prochází zápletkami jak vystřiženými z klasických pulpových časopisů či prvorepublikových morzakorů. No a v starém dobrém mixování žánrů se vyžívá série Agent JFK, pracující na principu „sdílených světů“.

Že se ovšem fantasy u nás skutečně dostala daleko, to poznáte jednoduše. Prvně ve fungování nakladatelství postavených v podstatě jen nebo především na českých autorech (Poutník, Straky, Brokilon). A pak proniknutím těch nejlepších fantasy spisovatelů mimo okruh žánrových nakladatelů. Pavel Renčín otevřel cestu do Arga, kam jej aspoň částečně následuje i Juraj Červenák. Petra Neomillnerová zase boduje v Albatrosu.

Pro fanouška je to příjemné. Někdo by možná mluvil i o zlaté éře české fantasy. V tom bych byl ovšem trochu pesimista. Platí – a povídky, které jste přečetli, to dokazují – že naši autoři si věří a perfektně svou práci zvládají. Ovšem pořád zbývá, kam by se mohli vydat.

Stále se třeba nedaří napsat skutečně epickou, tolkienovskou fantasy (i zmiňovaná Wetemaa byla tolkienovská spíše atmosférou), prapor humoru a satiry drží jen pár statečných (Martin D. Antonín a pak už snad jen „klasici” Jiří Pavlovský nebo Štěpán Kopřiva, kteří se ovšem jedním žánrem rozhodně spoutávat nenechají).

Ale blýská se na časy. Vedle tradičně silné historické a mladé energické městské linie se objevují i „specialitky“, jako je výrazně realistická a akční linie Petry Neomillnerové (patří sice dnes už k zavedeným autorům, přesto je její nástup mezi špičku spíše nedávný) s výraznými sexy hrdinkami (ostatně erotická fantastika už také začíná vystrkovat, hm, růžky), což z autorky udělalo ideální kandidátku na spojení fantasy s literaturou pro mládež, v zahraničí tak populární .

Takže nakonec zbývají jen ony zatracené dojmy. Ale ty nemohou odstranit samotní autoři. Což by mohl být pro fantasy do budoucna problém. Má silnou základnu v rovině spisovatelů i editorů (vedle Ondřeje Jireše pochopitelně Michael Bronec) a čtenářů, ale chybí třetí pilíř; když ne teoretici, tak aspoň lidé, kteří by žánr dokázali očistit od předsudků vně fantastického společenství.

Publicistiku zaměřenou na fantasy dnes reprezentuje především časopis Pevnost a weby. Ovšem Pevnost nastoupila v zájmu přežití cestu, kde na nějaké prolamování hranic ghetta a boj s monstry mainstreamového opovržení moc prostoru není. A weby dnes nabízejí spíše informační servis – ve smyslu prostých recenzí a oznámení. Diskuse, kdysi pýcha každého webu, se pomalu, ale jistě přesouvají nebo již přesunuly na sociální sítě. Nějaké hlubší tematické články jsou naprostou výjimkou. A i onen zpravodajský rozměr je třeba trochu doplnit.

Obsah webů totiž tvoří mladší generace fanoušků, které jsou odkojeny všudypřítomným internetem a jeho možnostmi. Což se projevuje třeba tak, že jim chybí ona až fanatická posedlost dohledáváním informací a sledováním nejrůznějších stop – a pokud ji snad mají, směřují ji do jiných oblastí. Zástupci starší, ještě fanzinové generace se například oprávněně divili, jak malou pozornost vzbudilo, že o přežití bojuje časopis XB-1.

A pochopitelně... životnost těch nejlepších přispěvatelů webů je krátká, protože ani jeden web není profesionální a nemůže si své nejlepší udržet (v lepším případě ve prospěch Pevnosti nebo XB-1). Generace osmdesátých let, odkojená science fiction, se ve svých nejlepších lidech také od fantastiky nakonec odklonila, ale určitým způsobem ji stále sleduje a posunuje dál (Ivan Adamovič, Pavel Kosatík). Ovšem fantasy publicisté jako by neměli starší a střední generaci – jen neustále se obměňující čelo fanouškovského příboje.

Buďme realisté, všichni jsme jen recenzenti, kritik mezi námi není ani jediný. A bez nich stojíme těsně před zlatým věkem – věkem, kdy skvělí autoři mohou psát příběhy, které nepodléhají předsudkům a tomu, co „každý přeci ví“ (třeba že fantasy je podřadná neinteligentní feudální sci-fi, že?). Fantasy totiž – stejně jako science fiction – nebude silná, když porazí své příbuzné v literárním ghettu, ale jen pokud si získá uznání okolí.

Ale víte co? Při pohledu na tuhle antologii si říkám, že jsem přece jenom moc pesimistický. Vždyť i drsná škola budí dojem, že ji změnil hlavně Chandler.

A naše fantasy má svých malých Chandlerů hodně. Tak snad se nám objeví jeden velký, jakým byl pro sci-fi v osmdesátých letech minulého století Ondřej Neff.