Ondřej Jireš svou novou antologii české fantasy uvádí jako představení těch nejlepších dosud vydaných povídek a novel. Ty by podle anotace měly prezentovat českou fantasy v celé její šíři. Sám editor to však v předmluvě zpochybňuje tvrzením, že se při výběru textů „cíleně vyhýbal únikům za hranice žánru či nejrůznějším experimentům"; a navíc převažuje fantasy historická.

Každá antologie do značné míry nezbytně odráží vkus svého editora a Jireš to poctivě přiznává, stejně tak upozorňuje na provázanost se svými staršími antologiemi obdobného zaměření – Legendy české fantasy (2006), Memento Mori (2009), Krvavá čest (2012) a další – a na nutnost vybrat od svých oblíbených autorů nové, v žádné ze starších antologií dosud nezařazené texty. Současně Klenoty vznikaly se snahou oslovit co nejširší čtenářské publikum; obsahují tedy díla různorodého zaměření i zabarvení. Nicméně podivně působí Jirešova poznámka v úvodu, že ať by ze zvažovaných textů Vladimíra Šlechty či Miroslava Žambocha vybral jakýkoli, kvalita antologie by nepoklesla. Toto spíše emocionální než na faktech založené tvrzení implikuje, že zmínění autoři jsou natolik kvalitní, že antologii mohou jedině obohatit. Otázka zní, nakolik Jireš zaměňuje popularitu obou autorů za kvalitu, která z oblíbenosti u čtenářů nutně nevyplývá. Jde o ústupek širokému spektru čtenářů, preferujícímu na odiv stavěnou chlapáckost, nebo přiznání osobní záliby? Ať už tak nebo tak, mnohé z autorů to staví do nelichotivé společnosti, neboť naštěstí zdaleka ne ze všech textů odkapává neukočírované a řemeslně nezvládnuté siláctví, tak jak je tomu především u druhého z výše jmenovaných.

Pokusme se stručně zastavit u každého ze sedmnácti textů. Nebudeme je uvádět podle jejich pořadí v knize, ale na základě společných rysů a s přihlédnutím k tomu, jak žánr fantasy definuje řada teoretiků v čele s Ericem S. Rabkinem, S. C. Fredericksem a Colinem Manlovem: jako převrácení řádu, který pokládáme za přirozený a daný. Fantastické prvky by podle tohoto přístupu neměly být pouhým ozvláštněním, neřkuli kulisou, ale základním kamenem a podmínkou účinku textu. (Nutno podotknout, že nejde o jediný možný teoretický pohled na fantasy, v kontextu recenzované antologie však nabízí zajímavé podněty.)

Dobrodružný příběh, akce, zuřivé souboje a naprostá absence hlubšího významu, historické kulisy více či méně okořeněné nějakým tím fantastičnem, to jsou určující rysy asi třetiny zahrnutých textů. Což na poměry současné fantasy, která až příliš často chápe sebe samu pouze jako zábavnou a nenáročnou literaturu, není špatný výsledek.

Prvním z nich je Vulhelf, muž s cejchem Miroslava Žambocha, který funguje jako vynikající ilustrace neřestí dobrodružné fantasy: příběh k čemusi směřuje, hrdina o něco usiluje, ale až poté, co toho dosáhne, uvolí se autor čtenáři vysvětlit, proč to bylo důležité. Dotyčnému čtenáři tedy nezbývá, než následovat zápletku a čekat na osvícení, vlastní aktivita a možnost pochopení se vylučují. Fantastické prvky jsou jen kulisou k akčnímu příběhu (A hleďme, strom létá. A létá vysoko. A co z toho?), který sám postrádá jakýkoli podtext, logika fikčního světa značně pokulhává. Nehledě na drobnější lapsy – představa vyproštění obrovského stromu ze země bez zpřetrhání jediného kořínku a aniž by strom spadl kopáčům na hlavu (o přítomnosti magie ani zmínka) není fantastická, ale jednoduše nevěrohodná. Povídku nevylepší ani typický žambochovský hrdina, o kterém autor do omrzení dokládá, jaký je to milovník svobody a drsňák. Četné nedomyšlenosti (ihned v úvodu vypravěč cítí potřebu dvakrát oznámit, že poté, co skočil do řeky, skončil celý zmáčený) a pokulhávající styl (jedna z posledních vět působí, jako by se hlavní hrdina rozhodl zplodit potomstvo s chlapcem) dodávají textu nechtěně komický charakter.

Klubko zmijí Ivany Kuglerové je bezesporu napsané lépe, archaický styl nezadrhává a text patřičně ozvláštňuje, nezachrání však skutečnost, že zápletka v historizujícím světě doplněném o fantastické bytosti je nakonec triviální a již po několika dnech od přečtení je těžké vybavit si její charakter. Kuglerová jde hlouběji než Žamboch, výsledný účinek je ale plochý; chybí něco, ať už fantastického, nebo ne, co by čtenáře přimělo zapamatovat si ji.

Těžký život sférozpytce z pera Martina D. Antonína je vcelku vtipný, hravě napsaný text, obsahující pár parodických aluzí (ohromující tupost barbara Kounana má své kouzlo), převažujícím dojmem ale je, že na víc než jen na přímočarý humor se nezmůže. Už kvůli nemožnosti nevybavit si další parodii na barbara Conana – Pratchettova barbara Cohena – se nabízí srovnání s cyklem Zeměplochy a s tím, jak Pratchett dokáže ústrojně kombinovat veselé s velmi neveselým. Kontrastující podtext by Sférozpytce posunul za vtipnou a poněkud rozvleklou hříčku do další roviny.

Nefritovou necuke Leonarda Medka a Kámen a krev Juraje Červenáka spojují gerojsky plytké postavy a arbitrárnost fantastických prvků; jsou tam, aby posloužily rozvinutí dobrodružství s detektivním naladěním, samy o sobě nic neznamenají, o ničem nevypovídají (o pochybné originalitě nemluvě). Stejně jako výše zmíněné texty klouzají po povrchu, něčeho zvláštního, nového, fantastického se u nich nenadějeme.

Antologii otevírající Válečná lest Vladimíra Šlechty se stereotypu vymyká svým závěrem; příběh nijak nápaditý není, postavy hlasitě šustí papírem a jazyk by si zasloužil pečlivější redakci (a méně vykřičníků), logické lapsy se podobají těm Žambochovým (do jednoho povozu buší několik stovek solidně vzrostlých orků), ale čtenář naladěný na nevyhnutelně hrdinský příběh v závěru musí Šlechtovi přiznat schopnost překvapit, jít proti nepsaným pravidlům dobrodružné fantasy, a tím pozdvihnout jinak nezajímavý text na vyšší úroveň.

Ne nepodobně je tím nejlepším na Idolu Štěpána Kopřivy takřka šokující závěr. Kontrast drsné reality a vtipných dialogů, nezasloužené nedůvěry a zrazené důvěry spolu s matoucí (nikoli nevěrohodnou) motivací jedné z postav zakládají působivost povídky, která by se bez fantastických kulis docela snadno obešla. Škoda jen překomplikovaných událostí předcházejících pointě, až příliš je z nich jasné, že jde o autorovo rozhodnutí, vzpírající se logice příběhu.

V povídkách Noční lovy Petry Neomillnerové a Obojek Jany Jůzlové by se stejně jako u Kopřivy nemuselo měnit mnoho, aby je bylo možné zařadit mimo kategorii fantasy. Fantastičnost v nich není zásadní, podstatné jsou vztahy mezi postavami, samotný příběh a jeho přesahy, fantastické prvky působí nanejvýš jako ozvláštňující element (V Nočních lovech také díky aluzím na Sapkowského Ságu o zaklínači). Ale ani jednomu z textů to neškodí, oba jsou působivé a bravurně vyprávěné. Tam, kde Neomillnerová volí skoro naturalistický přístup, Jůzlová píše uvolněněji, s větším nadhledem, v obou případech jejich postavy žijí, dýchají, jejich bolest a jejich naděje vzbuzují přirozenou odezvu a sympatii. Jůzlová nechává leccos nevyřčeno, takže čtenář se nedostává k předem hotovému textu, příjemná je i nečernobílost (u fantasy nijak samozřejmá) jejího světa.

K mytickým kořenům v Klenotech odkazuje hned několik povídek. Tušení skrytého, v cyklech se navracejícího příběhu podporuje oproštění od vyhrocené akčnosti i specifický jazyk. Působivost v jednoduchosti dokáže vyvolat Veronika Válková (Adam Andres) v povídce Malucha. Nesnaží se vršit jednu podivnost za druhou, děj i jazyk je prostý, čistý, a díky tomu silný; přivolává ozvěny velmi starých příběhů, úspěšně se vyhýbá vyumělkovanosti děje i podání.

To se na druhou stranu příliš nepodařilo Františce Vrbenské v Trůnu z říční mlhy, její odkazy na mýtus jsou explicitní, božstva příjemně arogantní a zaslepená, celek nicméně působí jako pohádkové dobrodružství, hrající si na něco, čím není; staví na odiv svůj mytický podtext, ale nedokáže ho přivést k životu. Mé rty budou toužit po krvi Vilmy Kadlečkové si pohrávají s motivy Popelky, kterou autorka reinterpretuje a prohlubuje se sympatickým cynismem, celkově se ale zdá, jako by se snažila vyjádřit příliš mnoho naráz. Místy se zamlžuje logika (nebo se jen ztrácí čtenář) a to značně oslabuje působivost jinak slibného textu.

Romantizující strunu v Klenotech zastupují krátké texty Záviství Jany Rečkové a Tanči mezi vločkami! Pavla Renčína – oba vystavěné na atmosféře, poetickém a umném stylu. Vnitřní les Rečkové takřka ožívá před očima. Renčínův příběh se blíží básni v próze, dojem přehnané romantičnosti vyvažují ironizující vložky.

Čistě cynickým kontrastem je Eskorta Jiřího Pavlovského. Text výrazně přesahuje z fikčního světa směrem k naší skutečnosti a zkušenosti, ironicky odkazuje k nadčasovým pravidlům světa, na která bychom raději zapomněli. Vtipně, bez zádrhelů psaná povídka vypovídá o dosti neveselých věcech a v kontextu Klenotů vyniká svou jedinečností.

Pro účinek povídky Jed bratra mého Jaroslava Mosteckého je vztah k aktuálnímu světu a našim zažitým historickým představám naprosto podstatný. Povídka, která by bez minimální znalosti kontextu působila jen jako slušně napsaný, ale nijak výjimečný příběh (jehož kompozici by se dalo ledacos vytknout), skoro šokujícím způsobem staví na hlavu jeden mezi prvními ze zakládajících příběhů české historie. Díky tomu jako jeden z mála textů v Klenotech odpovídá v úvodu zmíněné představě o fantasy. A díky tomu lze autorovi odpustit vysvětlovací scény uprostřed souboje (snad aby čtenář vše správně pochopil) i pozoruhodnou otrlost ženské postavy, na níž se nijak nepodepíše zamordování ctitele přímo před jejíma očima. (Špatné tvoření přechodníku a místy pochybná interpunkce jdou zčásti na vrub redakce.)

Poslední a zároveň nejstarší povídka antologie, Poselství pro Agla Mathona od Ondřeje Neffa, představuje svět, v němž se na dvacáté století vzpomíná jako na dobu temna, na Akademii se studují okultní vědy a vědecký přístup ke světu – takto zavrženíhodná hereze – je nemilosrdně pronásledován. Čtenář si přirozeně interpretuje všechny aluze, vzpomene bývalých věků a spokojeně ocení Neffův výsměch tmářství minulému i budoucímu. Závěr ho pak velice překvapí. Snad jedině vysvětlení na konec si autor mohl ušetřit, zbytečně tím oslabil jinak silný dojem.

Obrecně lze z povídek v antologii usuzovat, že českým autorům dělá potíže harmonizovat přesvědčivost a hloubku příběhu s živoucím fantastickým světem. Vnitřní napětí textů (a jejich přesah) vyplývá z fantastických prvků spíše ojediněle (do jisté míry Mostecký, Neff – na úkor zpracování). Emoční působivost povídek a přesvědčivost postav (Neomillnerová, Jůzlová, Kopřiva) nepramení z fantastičnosti samotné. Rovnováhy příběhu a fantastických prvků dosahuje nejlépe Válková společně s Rečkovou a Renčínem, s velmi odlišným přístupem i Pavlovský. Kadlečková ji vnímá a usiluje o ni, ne však zcela úspěšně. V primárně dobrodružných textech je fantastičnost stěží více než kulisou (ať již to byl autorský záměr, či nikoli).

Sestavovat antologii, která by se měla zalíbit většině čtenářů, je dozajista nesnadná a nevděčná práce, zejména u žánru, který zaujímá tolik podob a tak krkolomně balancuje na hranici s triviální literaturou, jako je tomu u fantasy. Z rozličnosti zařazených povídek, z nichž většina pochází z let 2000 až 2010 (výjimku tvoří texty Neffa, 1988 a Kadlečkové, 1995), se nějaký trend určuje těžko. Zbývá jen doufat, že česká fantasy nalezne (a v několika případech neztratí) odvahu opouštět rámec nenáročně dobrodružného čtiva a mířit směrem k odvážným, převratným příběhům a světům. Bez toho se od předsudků zaznívajících vně fantastického společenství, na něž si stýská Boris Hokr v prvním doslovu, osvobodí jen nelehko.