ČÁST PRVNÍ
Láska jak oceán

Na naší slivoni sedí šest vran. V polospánku slyším, jak ke mně mluví v haiselštině.

La’es, volají. La’es, la’es.

Zvednu se z postele a jdu k otevřenému oknu, ale ony se s krákáním vznesou vzhůru. Zpoza hor za rezervací prosvítají šikmé paprsky ranního slunce. Závěsy se v mírném větru vanoucím od zálivu bezvládně pohupují. Z mělké vody se náhle vynoří tmavá tulení hlava a hladinu zčeří kruhy.

La’es – jdi na dno oceánu. Ta slova znamenají ještě něco jiného, nemůžu si ale vzpomenout co. Včera večer jsem vypila až moc kafe, když zavolali z pobřežní stráže, aby nám řekli o Jimmym. Každý mi cpal do dlaní jeden hrnek za druhým. Usnout jsem musela někdy kolem čtvrté. Na hodinách na nočním stolku je špatně nakreslený Elvis zachycený uprostřed otočky. Jimmy je sehnal na blešáku a dal mi je loni k narozeninám – spolu s přáním, na kterém stálo: Všecko nej, ségra! Jaký to je bejt stará skoro dvě dekády? Drž se, babčo! Podle hodin s Elvisem je půl osmé, ukazují ale obyčejně buď o hodinu víc, nebo o hodinu míň. Vždycky vtipkujeme, že jdou podle indiánského času.

Dojdu k prádelníku a vytáhnu z něj svoji první dnešní cigaretu, pak se vrátím k oknu a kouřím. Na travnatém břehu ustane uprostřed pohybu rezavá kočka, zpozorní. Mávne ocasem tam a zpátky, pak odskáče přes pláž do houští u domu našich sousedů. Vrány jsou nepatrné černé tečky na vybledlé džínovině oblohy. Odněkud z dálky slyším motorový člun. Už týden se mi zdává o oceánu – jak tlumeně šplouchá, když naráží na trup člunu, jak syčí, když hrne štěrkovitý písek nahoru po pláži, jak při přílivu doráží na pobřeží a zvedá se z kamení v éterické vodní tříšti, než se vlny s rachotem dají zase na ústup.

Takový nádherný den. Pozdní léto. Teplo. Jen se podívej na ty krásné nadýchané mraky. O počasí v oblasti, kde jejich rybářská loď zmizela, přicházejí samé příznivé zprávy. Jimmy je výborný plavec. Každý to pořád opakuje jako mantru, která ho ochrání před nebezpečím. Takový optimismus zdaleka nepanuje v případě kapitána lodi Joshe, robustního chlapíka, který se rád pobaví a díky svojí štědrosti je velice oblíbený v barech a na oslavách. Kromě toho je taky až po uši v dluzích a má za sebou špatnou rybářskou sezónu. Během léta od něj odešli dva členové posádky a zatrpkle si stěžovali příbuzným, že jim nezaplatil, kolik měl. Včera večer se tu stavili, aby nám vyjádřili podporu. Jeden můj bratránek mi prozradil, že prý všem vykládají, jak Josh beztak nechal svoji Královnu severu jít ke dnu schválně, aby dostal peníze od pojišťovny, a že mu Jimmy vzhledem k námořnické nezkušenosti posloužil jako dokonalý obětní beránek. Šeptali něco dalším lidem, co k nám včera přišli, ale teta Edith je probodávala očima, dokud jim nedošlo, že mají zmizet.

Típnu cigaretu a cestou do kuchyně beru schody po dvou. Táta sedí u stolu a kouří. Popelník je přeplněný. Letmo na mě pohlédne, oči zarudlé a podlité krví.

„Slyšeli jste ty vrány?“ zeptám se. Když neodpoví, začnu bez rozmyslu vykládat. „Mluvily ke mně. Říkaly la’es. Třeba je to…“

„Rozhodně znamení, Liso,“ máma se objeví za mnou a vezme mě za ramena, „že potřebuješ Prozac.“ Nasměruje mě k židli a posadí mě na ni.

Na tátově starém rádiu na vékávéčka je naladěný kanál nouzového vysílání. Obyčejně ho míváme naladěné na CFTK. Táta muziku rád pouští nahlas a domem většinou burácí ranní soft rock. Tiše sedíme a já pozoruju jeho cigaretu, jak v popelníku dohořívá. Máma si uhladí vlasy. Pořád si na ně sahá. Oba mají skelný vyčerpaný výraz lidí, kteří celou noc nespali. Mám nutkání pustit nějakou hudbu. Kdyby ten seiner našli, někdo by nám to zavolal.

„Peng, peng, peng,“ zapraská z rádia ženský hlas. „Všem stanicím, mluví pobřežní stráž Prince Rupert.“ Všechno opakuje třikrát, proč, to netuším. „Máme tu zpožděné plavidlo.“ Pak popisuje gillnetter, který měl do Rupertu dorazit už před čtyřmi dny. Máma a táta ustrnou v napjatém očekávání, ačkoli s Jimmym tohle nemá nic společného.

V každý daný okamžik zuří na moři dva tisíce bouří.

* * *

Vezmi si mapu Britské Kolumbie. Zapíchni prst doprostřed pobřeží. Pod Aljaškou si najdi Ostrovy královny Charlotty. Prstem přejeď přes Hekatinu úžinu ke břehu, a to už musíš vidět obrovský ostrov tisknoucí se k pobřeží. To je Ostrov královské princezny. Proslavili ho medvědi kermodští, což je vlastně poddruh medvěda černého, který ale obyčejně mívá bílou barvu. Ostrov královské princezny je západní hranicí tradičního teritoria kmene Haisla. Ka-tee-doux Gitk’a’ata, Cimšijané z Hartleyovy zátoky, žijí při ústí Douglasova zálivu a v přilehlých oblastech na sever od ostrova. Když probíhaly debaty o tom, komu patří které území, část této oblasti si nárokovaly oba národy, Haisla i Cimšijan. Oblasti se říká překryv a pořád je žhavým tématem diskusí. Jakmile ale mineš ústí Douglasova zálivu, jsi už bezpečně na území kmene Haisla.

Začátkem devatenáctého století využívali obchodníci Společnosti Hudsonova zálivu průvodce z kmene Cimšijanů, a to byl začátek zmatku v místních názvech. Kitamaat je cimšijanské slovo, které znamená „lidé padajícího sněhu“, a Cimšijané ho používali k pojmenování hlavní vesnice kmene Haisla. Takže když se obchodníci Společnosti Hudsonova zálivu zeptali svých průvodců: „Hej, jak se jmenuje tamta vesnice?“, cimšijanští průvodci odpověděli: „No to je Kitamaat.“ Jméno se zaužívalo v úředních záznamech a vesnici se od těch dob říká Kitamaat, ačkoli by se jí vlastně mělo říkat Haisla. V historických spisech existují asi čtyři nebo pět různých způsobů, jak slovo Kitamaat psát, kmen Haisla se ale rozhodl pro Kitamaat. Aby těch zmatků nebylo málo, když se v padesátých letech dvacátého století objevila v oblasti hliníkárna Alcan Aluminum, vybudovala pro své zaměstnance „město budoucnosti“ a pojmenovala ho stejně, jenom se jinak píše – Kitimat.

Jestli máš prst na Terrace nebo Prince Rupert, jsi moc daleko na severu. Pokud ukazuješ na Bella Coola nebo Ocean Falls, jsi moc daleko na jihu. Ukazuješ-li na to správné místo, tvůj prst je zapíchnutý do západního pobřeží Ostrova královské princezny. Kitamaat najdeš tak, že prstem jedeš severovýchodně podél Douglasova zálivu, sto čtyřicet kilometrů dlouhého fjordu, až na samý konec. Cestou mineš Gilův ostrov, Ostrov královské princezny, Gribbellův ostrov, Hawkesburyho ostrov, Maitlandův ostrov a konečně Costeho ostrov. U konce Douglasova zálivu narazíš na vesnici Kitamaat, vklíněnou se svými sedmi sty haiselskými obyvateli mezi horami a oceánem. Na samém konci vesnice stojí náš dům. Z kuchyně je vidět mořskou hladinu. Někde na moři mezi Kitamaatem a Namu – šest hodin plavby člunem na jih – se ztratil můj bratr.

Telefon zvedla máma, když volali z pobřežní stráže. Pak začala plakat a já jí sluchátko vzala z ruky. Nějaký člověk mi oznámil, že s lodí nemají žádné rádiové spojení od soboty, už dva dny. Prý by mi rád položil pár otázek. Poskytla jsem mu všechny informace, které jsem poskytnout mohla – že Jimmy volal v pátek z Bella Bella, že prý bylo s šestatřicetihodinovým předstihem vydáno oznámení o otevření Oblasti 8 pro lov lososa nerky. Josh měl v plánu přemístit seiner blíž ke svému oblíbenému místu v Oblasti 8. Ne, nevím, kde to místo je. Jimmy taky řekl, že protože je to nudná práce se spoustou vysedávání a čekání, posádka se rozhodla rozdělit. Tři zkušenější rybáři z Joshovy posádky zůstali v Bella Bella a zpátky ke Královně pak měli přijet motorovým člunem v neděli ráno. Jimmy byl služebně nejmladší, takže musel jet s Joshem.

Hlas v telefonu mi oznámil, že Josh zavolal svojí posádce do Bella Bella, že prý zlobí motor, a tak že zastavuje v Namu. Když posádka dorazila do rybářské Oblasti 8, nemohla Královnu severu najít. Hledali celé odpoledne. Nikdo z celé rybářské flotily neohlásil, že by Královnu viděl. Nikdo neví, jestli šla ke dnu, nebo jestli jen vypověděla službu a teď někde trčí. Oblast 8 je obrovská, pokračoval. Žádné nouzové volání nezaznamenali. Jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva, to už neřekl. Vím ještě o něčem, co by mohlo být užitečné? Ne, odpověděla jsem. Vlastně jsem ani nelhala. Co jsem věděla, by teď stejně nijak zvlášť k užitku nebylo.

* * *

Z letiště Terrace-Kitimat žádné přímé lety do Namu nelétají, takže máma s tátou poletí ráno do Vancouveru. Odtud budou pokračovat letadlem do Bella Bella a pak člunem do Namu, aby byli k pátrání blíž. Neměla jsem jim o těch vranách říkat. Aspoň že jsem jim neřekla o tom snu: tu noc, kdy Královna severu zmizela, jsem viděla Jimmyho na Pláži seskvečů. Stál na jejím okraji, kde končí písek a začínají stromy. Mlha a mraky rozmazaly hranice mezi zemí, mořem a nebem. Jak se mlha převalovala, ztrácel se mi chvílemi z očí. Měl na sobě stejné oblečení jako ten den, co odjížděl, červenou kostkovanou košili, černé džíny a kšiltovku s logem John Deere, kterou mu dal táta. Musela jsem být na člunu, protože pro mě byl jen drobná postavička v dálce. Do tváře jsem mu neviděla.

Když jsme byli malí, táta nám vyprávěl historky o b’gwusech, divokých lesních mužích. Byly to příběhy, co mu vyprávěl Ba-ba-oo. Jimmyho oblíbený byl ten o dvou lovcích kožešin, kteří se vypravili do hor blízko Pláže seskvečů. V jednu chvíli se museli rozdělit, protože se stezka větvila na dvě. Na rozcestí položili klacík ve tvaru písmene Y. Lovec, který svoje pasti zkontroluje jako první, namíří klacík směrem k jejich táboru.

Ten, co byl s pastmi hotový dřív, uslyšel, jak se v křoví před ním hýbe něco velikého. Mezi listím zahlédl světle hnědou srst a pomyslel si, že to bude grizzly. Se zbraní namířenou do pohybujícího se křoviska ustupoval pozpátku, co nejtišeji a co nejrychleji mohl, aby z té stezky byl co nejdřív pryč, a říkal si, že když zůstane po větru, medvěd si ho nevšimne.

Tak se stalo, že když dorazil na mýtinu, nedával pozor na to, co je za ním. Zaslechl zabručení. Okamžitě se otočil. Před sebou měl přes dvacet strašně chlupatých chlapů. Vypadali právě tak překvapeně jako on. Byli vysocí a hrudníky, paže i nohy měli porostlé hustou hnědou srstí. Měli obrovské hlavy takového podivného tvaru a čela se jim hned od obočí prudce svažovala dozadu. Jeden z nich zavrčel a rozběhl se směrem k lovci. Ten zpanikařil a vystartoval zpátky do lesa, oni se ale rozběhli za ním.

Byli rychlí. Zahnali ho do úzkých – obklíčili ho u paty vysoké skály. Začal po ní šplhat. Shromáždili se v půlkruhu pod ním a řvali. Když začali lézt za ním nahoru, vzal pušku, a protože věděl, že bude pravděpodobně mít jen jednu ránu, vybral si vůdce. Střelil ho do hlavy a stvoření s těžkým žuchnutím přistálo pod skálou. Zatímco ostatní seskvečové se dali do naříkavého kvílení, lovec uháněl pryč.

Když doběhl k pláži a ujistil se, že ho nikdo nepronásleduje, vydal se zpátky do tábora. Druhý muž tam nebyl. Slunce už zapadalo a lovec věděl, že bude muset počkat do rána, než se bude moct vypravit ho hledat.

Zboural tábor, všechny věci dal do člunu, který měli zakotvený v zátoce, a celou noc probděl. Za úsvitu zamířil zpátky do kopců. Když dorazil k rozcestí, uviděl tam ležet svého kamaráda celého zkrvaveného a s největší pravděpodobností mrtvého. Než se k němu stihl dostat, začalo se ze všech stran ozývat vytí, a tak se otočil a utíkal pryč.

„Vykládáš to špatně,“ prohlásila jednou Ma-ma-oo, když u nás byla na štědrovečerní večeři. Vždycky, když se táta pustil do své verze, přerušovala jeho krvavé líčení slovy: „Takhle to vůbec nebylo.“

„Ale máti,“ zaprotestoval nakonec táta. „Je to jenom historka.“

Ma-ma-oo stiskla rty tak pevně, až v nich nebylo kapky krve. Pár minut nato pak odešla. Máma tátu políbila na nos a řekla, že rodina je rodina.

Verze, kterou vyprávěla Ma-ma-oo, byla míň strašlivá, nikdo v ní neskončil zastřelený a první lovec prostě jen zahlédl b’gwuse, jak přechází přes ledovec, vyděsil se a utekl zpátky do tábora. Jimmy a já jsme měli radši tátovu verzi, především kvůli zvukovým efektům, které vydával.

Ať už to bylo jakkoli, když se lovec vrátil do vesnice, nechal si u jednoho umělce vyřezat masku seskveče. Na konci příběhu si táta vždycky nasadil kopii té masky, kterou vyřezal jeho bratr, a honil nás s ní po obýváku. Jimmy v hrané hrůze vřískal a předstíral, že ho střílí. Když nás táta chytil, povalil nás na zem a zlechtal. Ma-ma-oo se nad tím mračívala. Říkala, že z toho budeme akorát tak mít noční můry. A jak jinak, pozdě večer, když si Jimmy myslel, že už spím, vplížil se ke mně do postele a stulil se vedle mě. Než jsem se ráno probudila, vykradl se po špičkách zase pryč.

Jimmy ten příběh bral vážně, jako by byl z Bible. Jednou si koupil malý levný foťák a já jsem se ho zeptala, proč utrácí za takové pitomosti.

„Udělám z nás boháče,“ odpověděl.

Odfrkla jsem. „Jak jako? Chceš někoho vydírat?“ Dívávala jsem se s Ma-ma-oo na seriály a moc dobře věděla, jak se nevěrní manželé a manželky vždycky fotí v kompromitujících situacích.

Jimmy zavrtěl hlavou a nic mi nechtěl prozradit. „Chci, aby to bylo překvapení.“

Celý týden prosil tátu, ať ho vezme na Pláž seskvečů.

„Co tě to napadlo?“ divil se táta, když už mu to začínalo lézt na nervy.

„Jsou tam b’gwusové,“ vysvětlil Jimmy.

Táta zvedl jedno obočí.