Letošní ročník udílení prestižních amerických cen Pulitzer Prize vešel do obecného povědomí především díky ocenění deníků Washington Post a Guardian v kategorii „Služba veřejnosti“ za články o odposleších Národní bezpečnostní agentury NSA, které redakcím poskytl Edward Snowden. Pulitzerova cena jako taková je vůbec spíš ocenění novinářské než literární. Celkem se uděluje v jednadvaceti kategoriích, z čehož čtrnáct spadá do oblasti žurnalistiky, šest je literárních a jedna hudební. Laureáti literárních kategorií by nicméně neměli uniknout pozornosti českých nakladatelů a čtenářů.

V kategorii drama porota ocenila divadelní hru The Flick o třech zaměstnancích artového kina od mladé dramatičky Annie Bakerové. Kritika ocenila zejména její schopnost na omezeném prostoru a s humorem rozehrát velká témata. V kategorii poezie se ocenění dostalo sbírce 3 sections od básníka a esejisty indického původu Vijaye Seshadriho. Porota vyzdvihla jeho umění zachytit různé stavy lidského vědomí, od zrození až po stařeckou demenci.

Literatuře faktu se Pulitzerova cena uděluje ve třech kategoriích: biografie nebo autobiografie, obecná literatura faktu a historická publikace. Biografie jedné z prvních amerických aktivistek za ženská práva Margaret Fuller: A New American Life od Megan Marshallové by upoutala i v průměrném provedení: výjimečně vzdělaná Fullerová měla blízko k hnutí transcendentalistů a coby první reportérka listu Tribune se vypravila do Evropy, kde mimo jiné počala dítě s italským revolucionářem Massinim. Všichni tři však tragicky zahynuli při ztroskotání lodi na cestě z Itálie do Spojených států v roce 1850. V kategorii obecná literatura faktu byla oceněna kniha Toms River: A Story of Science and Salvation od Dana Fagina. Autor se v ní zabývá vlivem průmyslového znečištění vody a vzduchu na výskyt rakoviny u dětí v jednom pobřežním městě v New Jersey. Porota ocenila jeho přístup kombinující investigativní žurnalistiku a historické zkoumání. Z historických publikací byla cena udělena monografii The Internal Enemy: Slavery and War in Virginia, 1772–1832 od Alana Taylora, jež se zabývá úlohou britské vlády a armády při osvobozování amerických otroků, kteří k Britům při ozbrojených konfliktech často přebíhali a naplňovali tak svůj implicitní potenciál „vnitřních nepřátel“.

Pulitzerovu cenu za beletristické dílo obdržela Donna Tarttová za román The Goldfinch. Podobně jako nedávno J. K. Rowlingová v Casualy Vacancy (Prázdné místo, č. 2013) – avšak odlišným způsobem – Tarttová ve své knize využívá dickensovské prvky k zachycení sociálních problémů dneška. The Goldfinch, jehož spletitá dějová linka sleduje barvité osudy dospívajícího Thea, by se dal označit za román zrání. Jeho matka zahyne při výbuchu bomby v umělecké galerii a otec je hazardním hráčem v Las Vegas, což z Thea činí téměř sirotka. Během nevítaného pobytu u otce se ovšem seznámí s Borisem, svérázným klukem rusko-polského původu, který působí jako komický element a v Theově příběhu sehraje důležitou roli.

Skoro osmisetstránková kniha ale zdaleka není jen dobrodružné vyprávění, má i filozofickou a estetickou dimenzi. Název románu („stehlík“) odkazuje k obrazu holandského malíře Carela Fabritia, Rembrandtova žáka, který zahynul, když poblíž jeho ateliéru vybuchla továrna. Jeho obraz se stehlíkem výbuch jako jeden z mála přečkal a v současnosti patří mezi Fabritiova nejcennější díla. Theo ho v knize zachrání z hořících trosek galerie, aby splnil přání tajemného muže umírajícího po zmíněném výbuchu.

Donna Tartová prý skoro nepoužívá internet, téměř nedává rozhovory a je sympatickým protějškem spisovatelů, kteří chrlí jeden román ročně. Goldfinch je teprve její třetí kniha, přičemž debutovala už v roce 1992 s románem The Secret History. V rozhovoru pro New York Times řekla, že „intervaly mezi jejími romány jsou tak dlouhé, že nakladatelská branže se mezitím úplně změní, a tak jí pokaždé připadá, jako by předtím ještě nic nevydala“. Zdá se, že to není nijak na škodu.