Duchovní síla ovlivňuje i  americká pracoviště. Některé společnosti přijaly otevřeně křesťanské principy, stále nové korporace uvolňují prostor pro náboženství během pracovní doby a  korporátní Amerika se obecně pokouší vypořádat s rostoucí touhou lidí po práci, která by jim nenabízela jen finanční zajištění, ale i uspokojivý „smysl“.

Společenská vrstva vedoucích a  řídících pracovníků je pravděpodobně druhou nejreligióznější elitou v zemi, hned po důstojnictvu americké armády. Během posledního desetiletí se veřejně přiznalo ke křesťanské víře množství významných vedoucích pracovníků včetně současných či bývalých šéfů společností jako je Tyson Foods, Wal-Mart, Raytheon, Alaska Airlines a Blockbuster, ke katolicismu se například přihlásil zakladatel Domino’s Pizza. Po společenském žebříčku směrem dolů nyní mnohá města zajišťují lidem v  byznysu „sítě víry“ (faith networks), provozované někdy na plný úvazek evangelikálními aktivisty. Bývalý manažerský konzultant Will Messenger řídí Bostonskou kapitulu Sítě obchodního vedení a duchovnosti, sdružující malé skupiny CEOs (neboli Chief Executive Officers, výkonných ředitelů obchodních společností), jež se každý měsíc scházejí k ranním a večerním modlitbám spojeným se snídaní a večeří. V roce 1996 bylo založeno CEO Forum, dnes provozované bývalým fundraiserem organizace Zaostřeno na rodinu. Jeho účelem je pomáhat ve spirituálních otázkách výkonným ředitelům obchodních společností, kteří vedou společnosti s obratem přes 100 milionů dolarů.

Výkonní ředitelé velkých obchodních společností se dnes se svou vírou přestávají skrývat. Lou Giuliano, bývalý šéf ITT Industries, míval ve své kanceláři plaketu s  nápisem: „Volán či nevolán, Bůh zůstane.“ Neúnavný podnikatel Wayne Huizenga, byznysmen a zakladatel tří nadmíru úspěšných společností Blockbuster Video, Waste Management Inc. a AutoNation říká, že se za své zaměstnance modlí téměř denně. Bývalý ředitel Alaska Airlines přiměl dodavatele, aby na každý jídelní tác umístil cedulku s citáty z Bible. Tom Monaghan vyhradil celé křídlo kancelářského komplexu Domino’s v Ann Arboru (stát Michigan) katolickému apoštolátu, včetně prostor pro Společnost Thomase Mora, Akademii Ducha svatého a papežského vyslance.

Ne všichni křesťanští CEOs šli ostatním příkladem. Bernie Ebbers, bývalý šéf WorldComu, i Ken Lay, poslední šéf Enronu, se okázale oháněli „oddaností víře“, ale oba skončili na nepravém břehu zákona. Přesto se zdá, že počet CEOs, kteří se pokoušejí provozovat svoje společnosti na biblických principech, vzrůstá. Americký boxer Mike Tyson zaměstnává jako svého kouče vysvěceného kněze. Mark Dillon, prezident ocelářské společnosti Tampa Bay Steel Corporation, se snaží řešit složité obchodní otázky – Jak se zachovat vůči provinilému zákazníkovi? Vyhodit málo výkonného zaměstnance? – tím, že hledá radu v Bibli. Dillon rovněž zajišťuje svým zaměstnancům hodiny biblického studia a jejich dětem letní biblické tábory. Banka Riverview Community Bank v Otsegu ve státě Minnesota se profiluje jako „křesťanská finanční instituce“, v jejíchž základech je pohřbena Bible a na jejímž základním kameni je vyryt nápis „Věříme v Boha“. Podle ročenky zní jedna z obchodních doktrín této banky: „Je třeba využít křesťanských principů banky k  šíření křesťanství.“ Zakladatel banky někdy na své zákazníky „vkládá ruce“, modlí se za ně, když si berou hypotéku, pomáhá jim, aby byli „spaseni“ a dokonce se věnuje léčbě vírou. ServiceMaster, společnost zabývající se hubením domácích škůdců (zejména molů a brouků), obdržela své jméno, protože zakladatel si přál, aby zaměstnanci nezapomínali, že slouží svému Pánu (Master), Ježíši Kristu.

Některé evangelikály řízené společnosti jdou dokonce ještě dál. Preferred Management, společnost poskytující na Středozápadě zdravotní pomůcky a domácí zdravotní péči, umístila Ježíše do centra svého organizačního rozvrhu: vedoucí pracovníci jednotlivých oddělení se zodpovídají Jemu. Od svých zaměstnanců vedení vyžaduje, aby v  rámci povinných sebevzdělávacích hodin denně četli Bibli a  na každodenních shromážděních si navzájem sdělovali své náboženské zkušenosti. Texaská společnost Interstate Batteries provozuje misijní cesty do zemí jako je Mexiko či Rusko a sama je sponzoruje. (Zaměstnanci si ovšem část cestovních výloh hradí sami a vzdávají se i části své dovolené.) Řetězec rychlého občerstvení Chick-fi l-A, zvláště úspěšný na americkém Jihu, nebyl založen jen proto, aby prodával kuřecí sendviče, ale aby také jeho zaměstnanci „tím, že budou oddanými služebníky všech, kteří se nám svěřují, a tím, že pozitivně ovlivní každého, kdo přijde do kontaktu s Chick-fi l-A, oslavili Boha.“ Restaurace společnosti jsou v den Páně zavřeny. Každé pondělí se zaměstnanci účastní bohoslužeb ve správní budově společnosti. V  rámci každoročního sjezdu společnost sponzoruje církevní shromáždění.

Roste také počet velkých korporací, jež na svých pracovištích zaměstnancům usnadňují náboženské vyžití, a to bez ohledu na náboženské přesvědče- ní samotného výkonného ředitele. Tento trend zavedl Intel, částečně i zásluhou skutečnosti, že hlavní technik této společnosti Patrick Gelsinger je křesťanem, který napsal knihu o víře a práci. V závěsu následují další společnosti velkých jmen, mezi nimiž nechybí PepsiCo a  Coca-Cola, které svým zaměstnancům umožňují shromažďovat se do modlitebních skupin (či do skupin „poledních jídel vyšší moci“ – higher power lunches, jak je někteří lidé nazývají). O korporátní kaplany se rozpoutal nesmlouvavý konkurenční boj na trhu. Velký výrobce masa a předpřipravených jídel Tyson Foods jich má přes sto (většinu na částečný úvazek). Amerika se dokonce může pochlubit profesionálním sdružením, Národním ústavem kaplanů zaměstnaných v obchodě a průmyslu, a vzkvétajícím trhem s nájemnými kaplany. „Akutní poptávce po kaplanech“ mohou vyhovět další dvě instituce: Marketplace Ministries a Korporátní kaplani Spojených států.

Upevňující se svazek mezi náboženstvím a byznysem má všechny myslitelné vedlejší účinky. V zájmu tvorby paliva pro hnutí „víry na pracovišti“ (faith in work) se rozvinul menší průmysl, vybavený informačními bulletiny, blogy, knihami, nazvanými například „Bůh@Práce“ (God@Work) a  „Láskyplné pondělí“ (Loving Monday), a pod hlavičkou „Kazatelská činnost na pracovištích“ se zformovalo devět stovek organizací. Thomas Nelson, hlavní nábo- ženské nakladatelství a největší křesťanské nakladatelství na světě, vytvořilo v roce 2003 edici, věnovanou knihám o byznysu. Amerika má několik obchodních škol náboženského charakteru jako je Mendoza College of Business, patřící pod Notredamskou univerzitu ve státě Indiana, Marriott School of Management na Univerzitě Brighama Younga v  Provo ve státě Utah (Brigham Young University je provozována Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů) a  Cox School of Business na Jižní metodistické univerzitě v University Park (Dallas) ve státě Texas. Na Mendoze se každé shromáždění zahajuje modlitbou, na Marriottu se studenti modlí před zahájením každé přednášky. Tyto školy hostí převážně evangelikály a mormony, zajímající se o byznys, ale některé aspekty studia, zejména zaměření na obchodní etiku, jim získaly posluchače i ze světa sekulárního.

Co je příčinou takového náboženského rozmachu ve sféře byznysu? Právní základy nepoložil George Bush, ale Bill Clinton, který v roce 1997 v Bílém domě prosadil již zmiňované výkonné nařízení zajišťující svobodu „náboženského vyjádření“ na federálních pracovištích ve stejné míře, v jaké je povolena svoboda „nenáboženského vyjádření“. Jestliže se smí postávat kolem ochlazovače vody a klábosit o výsledku posledního zápasu, je nyní dovoleno mluvit i  o  tom, jak Ježíš tomu či onomu změnil život. Zásadnější otázka nicméně zní: Proč je po náboženských rozhovorech kolem ochlazovačů vody taková poptávka? Hlavní důvod je ten, že všeobecné americké hledání smyslu ovlivňuje život v kanceláři i mimo ni. Evangelikální šéfové hovoří o důležitosti soustředit se na to, co je důležité ve světě, jemuž dominuje práce, peníze a  všehochuť každodenního rozhodování. Čím se sféra byznysu stává turbulentnější, říkají evangelikální byznysmeni, tím důležitější je ukotvit život v rodině a náboženství. Ti, kteří se více orientují na mamon, spojují náboženství s  hledáním talentu (evangelikálové jsou obecně vzdělanější než většina ostatních Američanů) a příležitostí nabídnout zaměstnancům způsob, jak najít smysl – například v pocitu naplnění, který přináší vytvoření výrobku, který je „cool“, jako u Apple, nebo v pocitu uspokojení, spojeného s křesťanským rčením „pracovat znamená modlit se“ (laborare est orare). Američtí evangelikálové patří mezi lidi, kteří zvýšenou měrou vnímají zaměstnání jako „povolání“. Odmítají ostré dělení života na život veřejný a soukromý. Hovoří naopak o tom, že osobní kariéra je pro ně jen prodlouženou rukou jejich náboženského života. Sedmdesát procent evangelikálů uvádí, že náboženství má na jejich volbu zaměstnání vliv „významný“ (40 %) nebo „určitý“ (30 %). Miroslav Volf, ředitel Centra pro víru a kulturu Yaleovy univerzity zdůrazňuje, že čím méně lidé svoji víru dědí a čím více si ji volí, tím větší povyk kolem toho nadělají: „Bývalo zvykem, že v zaměstnání lidé odložili náboženství na ramínko spolu s kabátem. Doma pro ně náboženství mělo význam. V práci ho brali na lehkou váhu. To už neplatí. Pro spoustu lidí má náboženství co říci o všech aspektech života včetně zaměstnání.“ Důraz na „smysl“ a „povolání“ se pojí se vzestupem „soucitného kapitalismu“. Evangelikálové zacházejí se svými penězi velkoryse. Významný americký sociolog Michael Lindsay shromáždil údaje o charitativních zvycích čtyřiaosmdesáti evangelikálních šéfů byznysu. Zjistil, že všichni dohromady poskytují každoročně na dobročinné účely zhruba 143 milionů dolarů. Evangelikální nadace jsou stále ambicióznější a  profesionálnější. Národní křesťanská nadace, charitativní organizace sídlící v Atlantě, již poskytla na nejrůznější křesťanské akce přes miliardu dolarů. Několik bank rovněž nabízí specializované poradenské služby pro evangelikální střadatele a investory, kteří se chtějí vyhnout nesprávným investicím, a nejrůznější formy křesťanského finančního plánování. Tlak moderního byznysu rovněž smazává hranice mezi prací a  volným časem. Oproti stavu před deseti lety dnes Američané za rok odpracují plný měsíc navíc. Když hledají zaměstnání, musejí přetnout své kořeny a vzdát se vazeb na místní církevní sbory. Dnem i nocí jsou jako balón upoutaný na mobil značky BlackBerry. Při plnění pracovních povinností osaměle přespávají v letištních hotelech. V důsledku toho všeho brouzdají v pracovní době po internetu, nakupují přes internet, nebo si v poledne zajdou do tělocvičny a necítí se přitom provinile. Je jen přirozené, že se náboženství stává jednou z mnoha „soukromých“ aktivit, jež zasahují do pracovní doby, protože na ně doma není mnoho času. Evangelikálové se dnes tolik nestydí přiznat se ke své víře na pracovišti. Často žertují, že je to jako „vyndávat kostlivce ze skříně“, a odhalují před svými kolegy svou skutečnou příslušnost. Hodně to souvisí s obecným vzestupem evangelikální komunity na společenském žebříčku. „Evangelikálové“ už nejsou synonymem pro nevzdělané balíky. Čím více osobností z řad magnátů byznysu a národních celebrit se hlásí k evangelikálům, tím ochotněji docházejí řadoví zaměstnanci do kurzů biblického studia a otevřeněji hovoří o své víře.

Celá ukázka v .pdf ke stažení