Knihu dvou amerických novinářů Johna Micklethwaita a Adriana Wooldridga nedávno vydalo nakladatelství Triton. Autoři, jeden ateista a druhý katolík, v ní líčí odlišný novověký vývoj náboženství v Americe a v Evropě, popisují tažení proti tradičním náboženstvím v zemích jako Írán, Turecko či Mexiko v první polovině 20. století a především poukazují na nedávný návrat víry v Boha do veřejného i soukromého prostoru všude na světě, přičemž ironicky dodávají, že z hlediska západního liberála navíc kupodivu vzkvétají „špatné druhy náboženství“, přesněji řečeno spíše jeho formy fundamentalistické než ty umírněné. Bez sklouzávání k černobílým schématům se přitom snaží postihnout komplikovaný vztah náboženství k modernitě, který ilustrují třeba na tom, že američtí evangelikálové sice obdivují volný trh, ale zavrhují výzkum kmenových buněk; technofilní muslimové zakládají luxusní webové stránky, které ale odmítají liberalismus.

S velkým gustem si vychutnávají četné hlavně evropské intelektuály, kteří věstili zánik tradičních náboženství jako přežitku z minulosti, a společenským vědcům spolu se sociologem Peterem Bergerem doporučují, aby se místo studia islámských mulláhů zaměřili na švédské univerzitní profesory, protože právě ti jsou celosvětově čímsi raritním a pozoruhodným. Respektive celá sekularizovaná Evropa, jak tvrdí i Grace Davie ve své knize Výjimečný případ Evropa: podoby víry v dnešním světě, již záslužně česky vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury roku 2009 a na kterou se autoři mimo jiné odvolávají.

Autoři v knize líčí vzestup politicky organizovaného hinduismu v Indii i dění v současném světě muslimů. Originál je starý několik let, ale novináři v něm celkem správně předpověděli pád Mubáraka, naopak profil tureckého premiéra R. Erdogana vyznívá z dnešního pohledu příliš optimisticky. Všímají si známých bojů mezi sunnity a šíity, přičemž poukazují na ignoranci amerických politiků, jejich poradců či vedoucích představitelů FBI, kteří o rozdílech mezi oběma skupinami dlouho nic netušili. Rekapitulují protiklady, které v muslimském světě panují: na každou lesknoucí se věž Dubaje připadá sto příkladů zaostalosti muslimské ekonomiky. Chválí západní „otevřený trh s náboženstvím“, který podporuje inovace, protože ekonomická prosperita a náboženská svoboda se vzájemně podmiňují. Logicky proto kritizují náboženskou nesvobodu (dokonce zákaz konverzí) a nechuť vůči pluralitě v muslimském světě, z čehož podle nich vyplývá „tupý konzervatismus“. Muslimské hegemonie v Evropě a vzniku „Eurábie“ se ale neobávají.

Nejvíce prostoru věnují náboženskému vývoji Spojených států amerických (ze zcela odlišného úhlu pohledu než třeba Martin C. Putna) a tomu, jak vypadá globalizace v oblasti náboženství. Počátky Ameriky nepopisují nijak idealisticky: náboženskou svobodu dnešních Spojených států vykládají jako cosi zcela nezamýšleného, protože první americké osady se dají popsat skoro jako náboženské diktatury, na jejichž okrajích ale nebylo možné dohlížet na pořádek.

Barvitě vykreslují pestré spektrum nejrůznějších politicko-náboženských směrů, které v současnosti v Americe koexistují: vedle sebe tedy najdeme politiky, kteří vážně věří tomu, že povolení sňatků homosexuálů povede k „epidemii souložení mužů se psy“ či mluví o Antikristovi v podobě generálního tajemníka OSN, a zároveň liberály, kteří své věřící spoluobčany úmyslně provokují výroky o tom, kterak při zvěstování Pannu Marii naplnil „lepkavý Duch svatý“. Bible tam sice vychází v desítkách různých vydání, ale její obsah podle autorů Američané znají jen velmi málo. Velmi poutavě Micklethwait a Wooldridge ukazují, jak se v Americe náboženství promítá do každodenního života. Kupříkladu jistý řetězec rychlého občerstvení, zvláště úspěšný na americkém Jihu, nebyl prý založen jen proto, aby prodával kuřecí sendviče, ale aby také jeho zaměstnanci „tím, že budou oddanými služebníky všech, kteří se nám svěřují, a tím, že pozitivně ovlivní každého, kdo přijde do kontaktu s Chick-fil-A, oslavili Boha“. Nebo referují o obřím biblickém parku Fields of the Wood v Murphy v Severní Karolíně – v sídle ústředí Církve Boha proroctví, ve kterém „najdeme největší desky s Desaterem přikázání na světě, největší oltář na světě (sedmadvacet metrů široký) a největší Nový zákon na světě (deset metrů vysoká a sedmnáct metrů široká otevřená betonová Bible)“. Na některých kuchyňských zařízeních údajně najdeme nápisy poukazující na skutečnost, že na onom světě nebudou mít hříšníci k dispozici žádné moderní vymoženosti („V pekle nebude žádná voda s ledem! Jen horký oheň!“). Náboženství se v Americe podle Micklethwaita a Wooldridge nevyhýbá dokonce ani golfu. Zábavní park Golgotha Fun Park v Cave City ve státě Kentucky se prý může pochlubit miniaturním golfovým hřištěm s biblickou tematikou, začínajícím u první jamky Stvořením a končícím u osmnácté jamky Vzkříšením. Dále autoři referují o celé řadě nejrůznějších „křesťanských výrobků“ – od batohů s maskáčovým vzorem a nápisem „Chvalte Pána“ až po křesťanské diety, jako je třeba kuchařka Dona Colberta Co by jedl Ježíš?; od časopisu Rev!, přizpůsobeného pro pastory, až po křesťanské romány s hororovou tematikou... Právě americký způsob „náboženského marketingu“ a propojování náboženství, byznysu a jakéhosi duchovního koučování je to, co je dnes podle autorů celosvětově inspirativní, takže třeba v Číně prý přibývají podnikatelé, kteří konvertují ke křesťanství a věří, že „čím bude Čína křesťanštější, tím bude mocnější“.

Český překladatel knihu vybavil obsáhlými poznámkami pod čarou. Ty jsou někde možná příliš dlouhé (jako suchý výčet všech titulů Billyho Grahama, které česky vyšly), jinde autor překladu český kontext přehlíží: mohl si například povšimnout toho, že výrok „Volán či nevolán“, respektive Vzýván či nevzýván, jehož původ rozebírá, u nás inspiroval úspěšnou knihu Tomáše Halíka. Dodat můžeme ještě to, že na jednom místě je (minimálně v českém textu) zřejmě zaměněn B. Clinton a jeho žena H. Clintonová, že v češtině nepoužíváme výraz „slovanofilové“, nýbrž slavjanofilové, a že pokud chceme o někom psát pozitivně, jak vysvítá z kontextu, neměli bychom mu v české verzi textu dávat atribut „měšťák“. Navíc ústřední myšlenka, obsažená už v názvu knihy, ba ani samotný tento název nejsou nijak originální, i v českém překladu vyšla roku 1996 publikace Boží pomsta: křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět od G. Kepela. Celkově to ale nic nemění na tom, že vydání knihy Bůh se vrací je nutné přívítat: současnou globalizovanou náboženskou scénu autoři popisují čtivě, a dokonce s humorem, a hlavně nezjednodušeně, plasticky, bez snahy náboženství a priori obhajovat nebo zavrhovat.