Moucha, vypravěč třetího románu kanadského spisovatele libanonského původu Rawiho Hage (*1964), je milovník knih a taxikář v nejmenovaném latinskoamerickém městě. Den za dnem brázdí ulice a sleduje dění kolem sebe, stává se zpovědníkem i tichým svědkem života smetánky, opilých turistů, prostitutek, zlodějíčků a jiných vyděděnců pohybujících se na okraji společnosti. Syn cirkusové artistky a potulného velbloudáře, který jednoho dne přišel z pouště a o pár let později se stejně záhadně vytratil, žije sám v bytě, kde většinu prostoru zabírají knihy. Ve volném čase čte a konverzuje se svojí sousedkou a platonickou láskou Zainab. Masturbuje na otcově létajícím koberečku a za změněných stavů vědomí a v extázi bloudí historií, je dobyvatelem, soudcem i nezúčastněným pozorovatelem dějin lidstva. „[Z]aparkoval [jsem], vyběhl nahoru a lehl si na koberec. Když jsem porazil několik barbarských armád, promluvil jsem k lidu, Veni, vidi, vici. V Římě nás po úspěšném vojenském tažení čekalo velkolepé přivítání.“ Román Karneval, který vyšel roku 2012, má rozvolněnou strukturu a souvislou dějovou linku byste v něm hledali těžko, ale je barvitý a zábavný.

Ve městě právě probíhá karneval, lidé se oblékají do důmyslných kostýmů a masek, které však pouze symbolizují škrabošky pokrytectví, jež si každý den nasazujeme. Taxík je neutrálním územím, chvilkovou oázou klidu, reprezentující jakési bezčasí, kdy se odříznuti od světa venku pohybujeme z bodu A do bodu B. Pod taktovkou Hageho se navíc mění v místo filozofování a rozprav o životě oproštěných od vší přetvářky. Taxikář je anonymním a hodnověrným posluchačem – řidičem korábu, jehož maják k sobě láká lidi jako můry a do jehož útrob s důvěrou usedají. „Mé auto je člun, jak mu říkám, nebo někdy taky letadlo, můj dům nebo knihovna, je (…) vždy připravené na zákazníky. (…) Jsem pyšný na služby, které poskytuji, protože já a mně podobní jsme dopravci tohoto světa, hybatelé a spojovači. Jen si představte osud kterékoliv velké dynastie bez oslů, slonů nebo velbloudích hrbů.“ Hage, který se v minulosti živil jako řidič taxíku v kanadském Montrealu, těží z vlastní zkušenosti a čtenáři bez příkras předkládá drsnou realitu ulice stejně jako každodenní strasti těchto převozníků moderní doby.

Ostatní taxikáře hlavní hrdina dělí podle jejich způsobu života na mouchy a pavouky: „Pavouci na nárožích čekají, co přijde, a věky plynou. Přišli o jméno, nejsou nic než automatičtí operátoři (…). Mouchy jsou poutníci (…) a dívají se po lucerničkách na střeše, které svítí jako lodě v dálce.“ Kromě much a pavouků se kniha hemží zástupem vedlejších postav. Některým je věnováno pouze několik krátkých epizod: neškodný blázen Lucien, citlivý transvestita Larry či tajemný muž se zálibou v perverzních sexuálních praktikách se vyprávěním jen mihnou a opět zmizí ve víru velkoměsta. Jiné postavy, jako například černošští aktivisté Otto a Aiša nebo prostitutka Linda se synem Tammerem, z nějž je v šestnácti letech kriminálník, potloukající se po špinavých slumech, představují v Mouchově potulné existenci pevné pilíře a přispívají k celistvosti vyprávění, které je jinak představuje spíše sérii úvah a útržkovitých popisů rozličných událostí.

Kromě toho, že kniha obsahuje rozsáhlé monology na téma filozofie, náboženství a historie, o kterých Moucha v nespoutaných proudech vědomí fantazíruje na otcově perském koberci, je Karneval především velmi otevřená sociální kritika zaměřující se na společenskou nerovnost, obtížnou situaci imigrantů, prostituci či problematiku dětí ulice. Hage poukazuje na omezování lidské svobody a moc některých institucí, proti kterým jednotlivec nic nezmůže. Moucha si jako řidič taxíku s podrobnou znalostí města a vlastní sítí klientů zachovává alespoň částečnou autonomii, avšak jeho přítel Otto, tulák z přesvědčení, je neprávem zavřen do psychiatrické léčebny a po jejím opuštění se ocitá na šikmé ploše, která ho vede až k tragickému konci. „Po několika hodinách byl Otto pořád ještě v nemocničním pokoji, na sobě andělíčka, a začínala mu být zima na nohy a odhalená záda. Sestra jeho oblečení odnesla pryč. Napadlo ho, že by se zakryl prostěradlem, ale kdyby ho stáhl z postele a zabalil se do něj, jenom by vypadal jako ti bezzubí somráci, co se třesou kolem ohně v sudu.“

V Karnevalu se skutečné a imaginární události prolínají se vzpomínkami na minulost hlavního hrdiny. Moucha se upamatovává na své dětství u cirkusu, přičemž vozí drogové dealery, bije se do krve s agresivními turisty, kteří mu odmítají zaplatit, vrhá se do náruče noci a zase se z ní navrací do svého bytu z knih, jenž je skutečným srdcem vyprávění. Knihy, které celým příběhem prostupují, fungují coby jakýsi záznam minulosti i přítomnosti, zrcadlo odrážející realitu vyobrazenou v románu, jíž zároveň doplňují. Čtenář pak dění sleduje skrze Mouchův kritický pohled: „[Kavárna] je otevřená nepřetržitě a spousta taxikářů se tu zastavuje, aby si odpočinuli, najedli se a popovídali si s ostatními. Já sedím v koutě a poslouchám jejich historky a žehrání. (…) Jsem mezi těmihle vozataji rarita, ale vnímám jejich způsoby, naslouchám jejich slovům a sleduju jejich pohyby mezi stoly a židlemi.“

Rawiho Hage lze se třemi vydanými romány považovat za úspěšného spisovatele, který má co říct. Originálním způsobem řeší aktuální témata a zároveň je mistrem jazyka, jenž je schopen kombinovat estetické poetismy s drsnou pouliční mluvou, a vytvořit tak i po jazykové stránce neobyčejně atraktivní dílo. Zdařilý překlad Petra Eliáše jen přispívá k čtivosti celé knihy.