Taková filozofická práce nemá v novodobé české historii obdoby. Kniha reflektuje zvýšený zájem o českou filozofii v posledních letech a volně navazuje na konferenci Filosofie v češtině a v zemích českých pod patronací AV ČR a FF UK z listopadu 2011. Dedikace díla přiléhavě uvádí „Všem, kdo lásku k moudrosti umocnili láskou k rodné řeči“ a Erazim Kohák, hlavní editor knihy, ji charakterizuje půvabným obrozeneckým „kytice květů z luhů českého myšlení“. V jedenadvaceti příspěvcích českých myslitelů jsou charakterizovány nejvýznamnější etapy českého myšlení od počátků dodnes, s důrazem na vývoj od 2. poloviny 20. století. Bylo nám velmi třeba nové definice české filozofie a zejména pohledu na její neprávem či záměrně opomíjené kapitoly. Jako špičky ledovců na nás číhají příspěvky dvaceti českých myslitelů, syntetických, avšak velmi odpovědně a poctivě zpracovaných, psaných výstavní češtinou, v jednom z případů v překladu z angličtiny, neméně vydařeném. Všechny příspěvky jsou psány natolik působivě a zajímavě, že čtenáře přímo vybízejí k samostatné práci, k dalšímu prohloubení pojednaných témat.

V první z celkem čtyř kapitol knihy se zkoumají kořeny české filozofie: nově se pokouší definovat takovou filozofii Erazim Kohák, Karel Skalický zkoumá realismus T. G. Masaryka, Tomáš Hermann pojednává o historickém počátku české filozofie, Martin Profant rozvádí historii pojmu národa u Františka Palackého a Miloš Matúšek zkoumá filozofii aktivního života u zakladatele Sokola Miroslava Tyrše.

Druhá kapitola, nazvaná Filosofie době navzdory, zpřístupňuje zejména filozofii první republiky a jejího ohrožení: Miroslav Pauza pohled na demokracii u T. G. Masaryka a J. L. Fischera, Petr Jíra pojednává o „neskladebné filozofii“ v rámci výkladu Sókrata od J. L. Fischera, Petr Bláha zkoumá radikální filozofii Josefa Šafaříka, Aleš Prázdný pojednává o české filozofce Boženě Komárkové a Josef Krob spekuluje o pravděpodobných reakcích historických českých filozofů ve světle nových vědeckých objevů.

Třetí kapitola nese název Reformní filosofie „ve strukturách“, jejímž jádrem je zkoumání české filozofie 50. a 60. Let. Jan Zouhar hovoří o konferenci o české filozofii v roce 1958, na které zazněly klíčové příspěvky Karla Kosíka a Milana Machovce, Jan Mervart zkoumá pražské jaro 1968 v souvislosti s Kalivodou, Kosíkem a Svitákem, Pavel Žďárský se zaměřuje na filozofické kořeny marxisticko-křesťanského dialogu Milana Machovce, Ivan Landa přibližuje Kosíkovu „dialektiku konkrétního“ a Josef Zumr popisuje zápas Roberta Kalivody o marxismus bez pověr a iluzí.

A konečně poslední kapitola Filosofie na prahu doby porevoluční se rozhlíží po současné české filozofii: Tomáš Hejduk pojednává o realismu Ladislava Hejdánka, Václav Tollar zkoumá filozofii jako moudrou orientaci člověka ve světě u Milana Machovce, Jakub Trnka přibližuje domov a svět člověka ve filozofii Kosíka a Koháka a Diana Axelsenová rozebírá způsob užití metafory v anglických pracích Erazima Koháka. Knihu uzavírá Ohlédnutí za filosofem Jaroslavem Šabatou (+ 2012) a anglický úvod do problematiky české filozofie spolu s anglickými resumé všech uvedených příspěvků.

Jakkoliv je třeba mít na paměti, že se jedná o výběrovou publikaci dvaceti autorů o české filozofii, pro všechny příspěvky platí jisté vyšší poslání zkoumané filozofie, které vhodně shrnují Kohákova slova na zadní straně knihy: „Tak v dobách požehnaných i proklatých jsme žili v přesvědčení, že teprve vědomím svého údělu a přijetím svého úkolu se z homo sapiens stává homo humanus, člověk v plném smyslu lidství. Žili jsme ve vědomí. Žili jsme filosoficky.“ Právě tento imperativní étos „činného vědomí, které člověka osvobozuje“, se vine jako červená nit zkoumanou knihou. Mezi její největší klady patří zejména připomenutí téměř neznámého a opomíjeného vývoje české filozofie, které je nezbytné pro pochopení obtížně dešifrovatelné současnosti. V neposlední řadě mezi pozitiva knihy je třeba uvést téměř dokonalou a vznešenou češtinu, ve které jsou jednotlivé příspěvky prezentovány.

Významných momentů má kniha velmi mnoho a dílu by bylo možné vytknout pouze okrajově to, že se zabývá jen filozofií v nejlepším slova smyslu akademickou, bez přihlédnutí k filozofické produkci nesystematické a nesystémové například v jiných nevědeckých či uměleckých žánrech. Některého čtenáře může zamrzet, že se do výběru pojednaných autorů nedostal jeden z nejvýznamnějších současných českých filozofů Václav Bělohradský. Ovšem tyto drobné výtky působí poněkud neústrojně s ohledem na celkové vyznění, úplnost a vyváženost témat zkoumané knihy;  zde je její význam nesporný.

Za všechny podstatné momenty díla jmenujme především rámec knihy, tvořený filozofií Erazima Koháka, filozofií neotřesitelné víry v dobro a filozofií hledání společného jmenovatele české filozofie a aktivního a vědomého života člověka v pravdě a v ekologické udržitelnosti. Velmi zajímavé je též Kohákovo užití metafory jako nositelky základního významu v Lakoffově smyslu. Metafora zde přestává být „cizopasníkem skutečnosti a doslovnosti“, ale, jako například spolu s významem „slova“ a „eseje“ u Josefa Šafaříka, se stává klíčovým vyjádřením poznání. Nový význam a smysl tak dostávají významné slovní dvojice Kohákovy pozdní filozofie: „uhlíky a hvězdy“, „domov a dálava“. Dalším významným momentem v knize je pohled na filozofii J. L. Fischera, strukturalistického filozofa a prvního rektora obnovené olomoucké univerzity. Fischer svou „skladebnou filozofií“ a „hierarchií skutečnosti“ přesvědčivě dokázal nalézt klíč k problému upadající demokracie první republiky v patologii její struktury, a nikoliv spíše v selhání jedinců, jak uváděl T. G. Masaryk. Demokratické a strukturalistické hledisko vede Fischera též k názoru, že Sókrates byl se svou filozofií v podstatě zastáncem opačného autokratického a spíše nedemokratického pólu myšlení.

Nesmírně zajímavá a působivá je rovněž filozofie Josefa Šafaříka, jednoho z duchovních „guru“ Václava Havla. Šafařík není typem katedrového či akademického filozofa a jeho radikální a velmi originální pohled odhaluje četné a významné paradoxy současné lidské existence. Autor se ve svém díle zabývá zejména technologií moci, lidskou svobodou, technizací života, podstatou vědy, společenskou mašinerií doby, toto vše s velkou jasnozřivostí. Se značnou dávkou zjednodušení můžeme říci, že současný člověk je podle Šafaříka obětí zacyklované skutečnosti především působením moci a kritérii společenského uplatnění na jedné straně a falešnými přísliby vědy, techniky a emancipace člověka na druhé straně. Josef Šafařík se tak stává zcela vědomě filozofem antimoderním, který preferuje filozofii jako kritickou reflexi před vyprázdněnou exaktností a deskriptivitou vědy.