Knihu Domov a dálava, která od svého prvního vydání roku 2009 vyšla ve dvou dalších vydáních, začal filozof a ekolog Erazim Kohák psát již v sedmdesátých letech v USA. Náleží ke specifické oblasti české literatury vycházející z pohledu na české země zvenčí a je výrazně ovlivněna dlouhodobým pobytem autorů v zahraničí nebo přesněji nuceným exilem. Spisovatelé jako V. Bělohradský, M. Kundera, P. Ouředník nebo právě Kohák vstupují do českého literárního prostředí jako výjimeční spisovatelé, které zahraniční zkušenost obohatila do té míry, že jejich dílo představuje ojedinělý a originální pohled na témata jak česká, tak obecně lidská. Někdy tato svědectví oceňujeme a vítáme je, jindy je raději přehlížíme. Tato „periferie“ české literatury je vlastně jednou z jejích nejzajímavějších oblastí. Zmínění autoři totiž svou zahraniční zkušenost nezřídka v různé míře vztahují k naší české skutečnosti.

Klíčová slova v knize jako „domov“, „dálava“ lze chápat jako milníky možného filozofického uvažování na dané téma české identity: „Začínáme v životě vyčleněním z života matčina. Pokračujeme začleněním v rodině, jenže i z té se potřebujeme vyčlenit ve své zvláštnosti, být sami sebou. Ovšem svoboda znamená osamocení ve zvláštnosti, a tak i zranitelnost. Touha po jistotě nás vábí k novému sdílení. Zakládáme vlastní rodinu – a bouříme se proti ní. Šťastný konec hollywoodského střihu se nekoná. Dialektika pólů zvláštnosti (= tedy „domova“, pozn. aut. recenze) a obecnosti (= tedy „dálavy“, pozn. aut. recenze) pokračuje. Ani jeden pól není ten „dobrý“ či „špatný“. Vysloveně špatné může být jen vyloučení toho či onoho prvku“ (str. 350).

Pro Erazima Koháka nebylo české prostředí ve svém původním stavu ničím úplně přirozeným. Podstatnou část svého života (1948–1989) strávil v USA v mimo české exilové kruhy, dlouho a daleko od vlasti. Musel se svému češství učit, udržovat jej a informace o naší zemi a historické situaci musel studovat z dostupných zahraničních zdrojů, jak zmiňuje v úvodu k recenzované knize. Pokud uvážíme tento fakt, je třeba říci, že autorova informovanost o historii a současnosti myšlení v českých zemích je výjimečná a originalitu nazírání a literární strategie tohoto zčásti exilového autora nelze srovnat s podobnými pokusy žádného jiného v české kotlině usedlého autora. Podle Koháka má filozofie svůj jednoznačný vyšší smysl ve hledání morálního a etického a též možno říci i praktického rozměru lidského bytí a konání na světě. Autorovy texty mají výrazný didaktický charakter. Však se také Kohák vryl do paměti nejednomu studentovi filozofie na FF UK jako například autor povedených a působivých přednášek o obecné a ekologické etice v letech 1996–2003. Domov a dálava vychází z autorových přednášek na FF UK z roku 2004 a patří ke Kohákovým původním česky psaným knihám o českém myšlení. Volně na ni navazuje tematicky příbuzná kniha Hledání české filosofie (2012). Od historických medailonů významných českých filozofů z pera různých autorů se zde v Domovu a dálavě dostáváme k plně autorské a výlučné práci Erazima Koháka na téma historie české identity.

Kniha o více než čtyřech stovkách stran je monumentálně myšlenkově vystavěna: od počátků českého myšlení o české národní identitě v době husitských válek přes katolizaci po Bílé hoře k národnímu obrození a „prvnímu filozofovi“ T. G. Masarykovi a dále až po J. Patočku a otázky naší národní identity ve světle aktuálních témat, např. vstupu ČR do EU, ekologické krize, všeobecné ekonomizace života a nástupu konzumerismu. O tomto všem je pojednáno s přihlédnutím k historii různých církevních konfesí v naší zemi a k méně známým osobnostem české historie a filozofie. Autorským záměrem je ucelený a jednotný obraz hledání smyslu národní totožnosti a filozofické definování slova „národ“, které pro Koháka znamenají zejména nikdy nekončící zkoumání s důrazem na co nejobecnější a zároveň eticky a demokraticky zakotvené myšlení o těchto tématech. Domov a dálava je v podstatě kniha nikde nevyřčené „druhé vlny národního obrození“, přichází v době, kdy česká identita a definice českého národa jsou znovu – podle autora – v obtížné situaci. Stejně jako se česká kultura a jazyk znovu zrodily a začaly se prosazovat z periférie mladých intelektuálů, milovníků „slovanského živlu“ v 19. století, tak i dnes v éře globalizace, konzumerismu, ekonomizace života a všeobecné ztráty hodnot zkoumaná Kohákova kniha plní funkci tradičně buditelskou, osvětovou až možno říci pedagogickou. Jejím primárním cílem je co možná nejobjektivněji a nejuceleněji informovat o vývoji české identity, bez patosu, bez demagogie, totalitní ideologie či nacionalistických nánosů. Čtenáře strhne autorova vznešená a bohatá čeština, sečtělost a nadšení z pojednaných témat, které je z textu zřetelně cítit.

Historie je v knize pouze kulisou ke zkoumání českého myšlení o národní identitě v různých historických epochách. Kohákův velmi ambiciózní úkol si nevystačí s dokonalou znalostí historických pramenů. Zde je třeba vyšší úrovně práce s prameny a pečlivého hledání a zkoumání prokazatelných filozofických rámců a idejí. Kohák vlastně jako první český filozof sepsal historicko-filozofickou práci na tak ambiciózní téma, jako je český národ ve své identitě a v celé své historii. Poprvé se tak dostáváme k ucelenému historicky a filozoficky věrnému dílu, které velmi demokraticky, zodpovědně, učeně, pečlivě a přitom velmi čtivě a působivě pojednává o samotných filozofických základech českého národa.

Filozofie v Kohákově pojetí znamená zejména kladení otázek a uvádění podnětů k zamyšlení spíše než ukazování směru a utvrzování v jistotách. Otázky typu „Co to znamená?“, „Na čem se to zakládá?“ a „Co z toho vyplývá?“ jsou pro autora zásadní. V tomto duchu je Domov a dálava dílo otevřené, které položené otázky záměrně zanechává nezodpovězené. Autor nicméně ve svém zkoumání dospívá k určité charakteristice české identity, podle něj založené zčásti na humanitních ideálech, které nejsou imperiální ani xenofobní, na obecně lidských „mnohonárodních“ ideálech, zčásti též založených na určité lásce k žitému prostředí, a na citu pro sociální spravedlnost. Kohák shrnuje největší současný český úkol takto:

„Výzvou se tak stává celá idea národu českého. Základní kulturní potřeba dneška je propojit možnosti univerzálního s bohatstvím zvláštního. Potřebujeme nahradit rozpor mezi globálním rozhledem lidství a laskajícím pohledem určitého kulturního dědictví zachováním a propojením obou. Jenže to je právě úkol, se kterým se naše národní společenství potýká po celou dobu svého historického bytí. Intimní bohatství své zvláštnosti jsme nemohli považovat za samozřejmé. O svoji řeč a o svoji zemi jsme museli pečovat, chránit je, pracovat na nich a přinášet jim oběti jako svému společnému dílu.“ (str. 374)

Ačkoliv je Domov a dálava pečlivě vystavěná a vyargumentovaná kniha, vzniklá na základě historických pramenů, přece jen se jedná o autorský filozofický projekt, směřující k určitému ideálu. Je třeba si uvědomit, že nejde o žádnou empirickou sociologickou studii. Ďáblův advokát by mohl zpochybnit míru, nakolik kniha odpovídá opravdové „skutečnosti“ a nakolik se jedná o idealizovaný obraz, masarykovský étos, o těžko skrývanou a v dobré víře poněkud nekritickou lásku k českému národu. Toto nechť posoudí čtenář sám, každopádně se jedná o dílo, které by ho nemělo minout.