Pět let po Woodsově knize Jak katolická církev budovala západní civilizaci letos vyšel další titul věnovaný podobné problematice. Téma si ovšem její autor, bavorský politolog (a bývalý ministr vyučování a kultu) Hans Maier, nevymezil tak úzce konfesijně a ptá se obecněji: Svět bez křesťanství – co by bylo jinak?

V první části knihy rekapituluje, jak křesťanství formovalo naši představu času, práce, politiky, naši kulturu, přístup k přírodě, vnímání státu i naše představy o nás samých. V mnohém se samozřejmě německý autor shoduje s Woodsem, i když ten coby historik uvádí více konkrétních historických faktů. U Maiera je zase nutné ocenit, že na rozdíl od Američana není tak příkrý k modernímu umění, nehodnotí ho jako „perverzní a sterilní“. Místo toho si pochvaluje, že existují „rozsáhlé oblasti relativně bezproblémové souhry“, zvláště v moderní architektuře a hudbě (uvádí příklady A. Gaudího, P. Hindemitha či O. Messiaena), ale konstatuje „složitý vztah mezi církví a literaturou“. Jde ovšem o poněkud subjektivní názor autora (kupříkladu Martin C. Putna na začátku prvního dílu dějin České katolické literatury podává zcela odlišný pohled) a jisté je, že i v literární oblasti najdeme četné významné autory, kteří se ke křesťanství dlouhodobě hlásili nebo k němu konvertovali, a přitom patřili k těm „nejmodernějším“, jako Alfred Döblin nebo T. S. Eliot. A pokud by chtěl Maier argumentovat tím, že takového Gaudího chce katolická církev dokonce beatifikovat, můžeme dodat literární „protipříklad“ G. K. Chestertona, u něhož se zatím zvažuje možnost zahájení jeho beatifikačního procesu. Britský spisovatel sice žádný modernista nebyl, ale zato se k němu kupříkladu hlásila větší část české literární avantgardy.

Celkově Maier ukazuje, že se „křesťanský impuls vtělil do mnoha politických, společenských i hospodářských struktur“, což je nesporné a nijak překvapivé tvrzení. V poslední části knihy jako by ho pak ale sám poněkud zpochybňoval. Tvrdí, že v Evropě nastala „krize tradice víry“, a hrozí tím, že by křesťanství mohlo být „vystřídáno jiným náboženstvím“. Co by podle autora následovalo? „Na místo svobodného tázání a touhy po vědění, racionálního přístupu ke světu by nastoupily jiné postoje: východní moudrost a pohřížení, nehybné ticho a soustředění, usebrání a meditace. Velmi brzy bychom žili v docela jiném světě, než žijeme dnes.“ Zdá se, že zde Maier velmi málo důvěřuje tomu, jak silný byl vlastně onen „křesťanský impuls“. Nebo je snad lepší říci, že úlohu křesťanství i současně přeceňuje? Copak se dnešní Japonci, Indové nebo Číňané vyznačují menší mírou „racionálního přístupu“ ke světu? A křesťanství k tomu rozhodně nepotřebují.

Právě v kontrafaktuálních pasážích o světu bez křesťanství působí kniha trochu tendenčně a zmateně. Vždyť „nehybné ticho a soustředění, usebrání a meditace“ jsou hodnoty, které by měly být drahé i každému křesťanovi. Tedy pokud nebudeme křesťanství uměle redukovat na jakési náboženství prosperity a úspěchu a přiznáme se, že i ono je, nebo alespoň bylo pokládáno – coby náboženství přicházející do Evropy z Asie – za náboženství východní či za „východní moudrost“. Pokud by se západní člověk dokázal občas uchýlit do „nehybného ticha“, pak by se mu nestalo to, co autor konstatuje, totiž že je „zraněný přehnaným životním tempem“. Současný obyvatel Západu by ale podle autora „rád vyňal křesťanský šíp času ze své rány, a místo aby se podřídil neúprosnému běhu času, raději by se oddal koloběhu přírody“. Mělo by ale skutečně být prioritou křesťana „podřídit se neúprosnému běhu času“? Vždyť liturgický církevní rok přece kopíruje právě autorem zavrhovaný koloběh přírody. To vše samozřejmě Maier coby vzdělaný profesor na mnichovské univerzitě ví, ale možná se dává unést argumentačním zápalem. Jinde totiž odsuzuje kult „rychlostních rekordů, špičkových tělesných výkonů, neustálé činnosti“.

Velmi černobíle autor líčí genetické inženýrství: znepokojeně varuje před manipulací s lidskou dědičností, ale nedodává, že biologové i lékaři – včetně těch, kteří se ke křesťanství nehlásí – o takových rizicích vesměs vědí a vážně o nich diskutují. A že díky témuž genetickému inženýrství jsou připravovány odolnější, výnosnější nebo o kýžené prvky obohacené plodiny, díky kterým je možné zkvalitnit život právě oněch chudých a opovrhovaných, ke kterým přitáhlo křesťanství pozornost.

Maier se snaží zesměšnit podle něj „bezmocné snahy oživit přírodu“ a příkře ostatním nařizuje, že příroda „nesmí být mytologizována“. Aniž by si přitom při svém konzervativismu všiml nebo vzal v patrnost, že někteří teologové dnes přiznávají, že jejich předchůdci přírodu nespravedlivě přehlíželi a že je záhodno tradiční postoje přehodnotit. Pěkně to ukazuje i publikace Sensorium Dei, která vyšla dokonce v témže nakladatelství (tedy CDK) téměř současně; katolický kněz a přírodovědec Marek O. Vácha v ní mimo jiné píše, že každý katolický křesťan by se měl „před svátostí smíření zamýšlet, zda dostatečně pozoroval přírodu, havrany a polní lilie, a pokud ne, měl by věc vyznat jako hřích“.

Nad Maierovou otázkou „Víme, zda kultura sociálního státu přežije zánik lásky k bližnímu?“ nezbývá, než se s údivem ptát, jak si může být jistý, že zánik křesťanství by automaticky znamenal i „zánik lásky k bližnímu“. Pouto uvnitř vlastního druhu znají i všichni ostatní savci, a pokud se zabíjejí členové odlišných (zvířecích i lidských) tlup či smeček, pak je smutná pravda, že většina náboženství (křesťanství nevyjímaje) v minulosti sloužila i jako kritérium, jak rozlišit, kdo ještě patří do mé „tlupy“, a kdo už ne. Skeptik by tak mohl ironicky dodat, že by se po konci křesťanství alespoň dalo spolehnout na to, že už se nebudou vyhlašovat ani uskutečňovat žádné další křížové výpravy. Autor sice v úvodu svého textu přiznává, že křesťanství představuje v dějinách „nevypočitatelný impuls“ a to, k čemu lidi přivedlo, záviselo „na rozhodnutí mnoha lidí“, ale prakticky pak historii tohoto působení líčí selektivně a přehnaně pozitivně. A celkově zapomíná dodat, že potřebu rituálů, odpuštění, sounáležitosti a schopnosti se zastavit v uspěchaném světě hájí i jiní autoři než ti výlučně křesťanští, viz třeba Náboženství pro ateisty.

Kniha Svět bez křesťanství – co by bylo jinak? klade velmi podstatné otázky, ale odpovědi, které autor dává, jsou někdy dost jednostranné a pohybují se v prostoru přehnaných a přepjatých extrémů, které Maier uměle a účelově konstruuje, aniž by připustil možnost střední, kompromisní cesty.