Hledáte-li dobrou teologicky zaměřenou literaturu, a nikoliv jen narychlo načrtnuté duchovní příručky pro začátečníky a mírně pokročilé, jste na správném místě. Nový titul dvou významných autorů, českého sociologa, teologa a katolického kněze Tomáše Halíka (nar. 1948) a německého benediktinského řeholníka, teologa a filozofa Anselma Grüna (nar. 1945) nazvaný Svět bez Boha: Ateismus jako druh náboženské zkušenosti je podle mého mínění dosud nejlepší knihou obou spisovatelů.

Téma, nad nímž společně uvažují, patří mezi teologicky velmi atraktivní. Jde totiž o téma věčného lidského hledání, pochybování, spekulace, víry a nedověry, bázně a radosti, duchovních pádů i opakovaných vzkříšení. Dvanáct teologických meditací o lidské cestě k Bohu, která má i svou zdánlivě ateistickou (nikoli bez-božnou, ale spíše ještě ne k Bohu obrácenou) dimenzi, neobsahuje nic, čím by si, troufám si říci, neprošel snad každý z nás. Nesejde na tom, je-li člověk věřícím křesťanem od dětství, konvertitou, liberálem nebo umírněným konzervativcem. Kniha osloví ty i ony.

Jde zatím o nejintimnější vyznání o spirituální pouti obou autorů, přičemž je třeba poznamenat, že otevřenost a sdílnost Tomáše Halíka je v této práci i v českých církevních poměrech zcela mimořádná. Ukázal to již ve svých předchozích knížkách: v rozhovoru s Janem Jandourkem Ptal jsem se cest (Portál, Praha, 2010) nebo v knize Co je bez chvění, není pevné: Labyrintem světa s vírou a pochybností (NLN, Praha, 2010). Mohlo by se zdát, že se Anselm Grün, autor více než dvou set (!) publikací na rozličné duchovní náměty, ve svém psaní již vyčerpal. Jenže opak je pravdou. Mám za to, že jeho příspěvek v této knize patří v jeho bibliografii k těm, které přetrvají a mají schopnost zasáhnout i hloubavého, kriticky zaměřeného čtenáře.

Číst o sobě samých

Publikace je rozdělena do pěti kapitol a každá z nich vždy obsahuje jednu Halíkovu a jednu Grünovu úvahu, vystavěnou kolem konkrétní ideje či hypotézy. Předchází jim předmluva nakladatelského redaktora a vydavatele Winfrieda Nonhoffa (Opuštěný Bohem?) a Halíkův prolog (Mrtvý Bůh), přičemž epilog zas patří Anselmu Grünovi (Neznámý Bůh. Pavlovo kázání na Areopagu). Na konci knihy je zařazen kratší rozhovor s oběma teology o motivech, které si v jednotlivých kapitolách říkaly o drobné doplnění. O čem přítomná kniha pojednává, je zřetelné již z názvů oddílů: Když Bůh mlčí, Mnohotvárnost žitého ateismu, Obrat k hledání, Žít v tajemství, Na cestě k tajemství – nepopsatelné v příbězích. Překlad německých textů, za nímž stojí Lukáš Motyčka, je svěží a respektuje teologický jazyk obou zahraničních autorů, Grüna i Nonhoffa. Součástí knihy jsou, nepočítáme-li obálku, i tři symbolické černobílé fotografie ze setkání obou teologických kolegů a přátel.

Přes dvě stě stran textu přečtete jedním dechem přinejmenším z jednoho, trochu zištného důvodu: budete číst o sobě samých a o vážných věcech lidského života, které ovšem z člověka nedělají uzlíček strachu a skrupulozity, naopak z něj činí bytost duchovně dospělou, aktivní a z podstaty věci hledající, pochybovačnou a náročnou. Patříte-li mezi ty, kdo pro svůj život potřebují jednoduché, instantní a zaručené návody, budete knihou zklamáni. Sborník dogmatických rad ad hoc budete muset hledat v docela jiných knižních vodách.

I když oba spisovatelé rozvažují nad týmiž tématy a najdou se u nich styčné body, společní milovaní autoři a občas i podobné formulace, cítíte, že oba jdou k cíli z poněkud jiných směrů. Ani jeden není hlubší nebo mělčí, lepší nebo horší, bohatší nebo chudší. Takovou kategorizaci si jejich dílo a pastorační práce nezaslouží, třebaže Grün bývá někdy podezříván z určitého grafomanství. Zda právem, nechám na čtenáři.

Myslím si, že posledně jmenovaný hovoří spíš k lidem, kteří po různých životních nárazech a krizích ve své každodenní křesťanské víře pochybují a kteří se zároveň ještě nadobro nevzdali svého církevního života. Ví, i na pozadí hrůz druhé světové války a sociálních a vztahových problémů, co s člověkem mohou udělat vážné životní situace (nemoc, vědomí konečnosti, chudoba, rozvod, vyděděnost a smrt), a tak z křesťanského hlediska rozpracovává to, co filozof Jan Patočka nazval solidaritou otřesených.

Halík mluví v mém čtení jeho textů k jinému typu čtenáře: ke kriticky uvažujícím studentům, kolegům a lidem aktivního života, kteří nerezignovali na svůj duchovní a duševní vývoj, ale nejsou si doposud jisti, jak se svou vírou naložit, jak o ní mluvit, svědčit, jak o ni pečovat a učinit ji součástí běžného života. Oslovuje ty, kteří se dopátrávají své duchovní identity a toho, co by bylo třeba dělat, aby život, jen tak beze smyslu neproklouzl mezi prsty. Předpokládá nadprůměrné intelektuální nasazení i pokoru ve vztahu k poznanému (pravdě). Halíkovy úvahy a meditace dokážou jen stěží zaujmout fanatiky všelijakých ismů a hotových floskulí, bonmotů a frází. Současný český prezident je toho důkazem, v knihách a kázáních prof. Halíka si po večerech zřejmě nelistuje… Jeho škoda.

V šlépějích

Co do načtenosti ikonických literátů z oboru filozofie, teologie, psychologie, vědy a umění na tom jsou oba autoři přibližně stejně. Rádi z nich citují a odkazují na svou vlastní hledačskou a pochybovačskou historii. Grün o něco víc než Halík uvádí biblické příběhy a v recenzované knize u něj najdeme myšlenky z Platóna, C. G. Junga, Ludwiga Feuerbacha, Immanuela Kanta, Blaise Pascala, sv. Benedikta či sv. Terezie z Lisieux. Tomáš Halík odhaluje zdroj své pokonverzní četby, jíž jako zapálený křesťan podle svých slov zdatně zásoboval své nevěřící přátele a kolegy. Jde samozřejmě o milovaného G. K. Chestertona a Friedricha Nietzscheho, o C. G. Junga, sv. Augustina, Romana Guardiniho, Grahama Greena, Pierra Teilharda de Chardin, Françoise Mauriaca, Franze Werfla, Georgese Bernanose, Jana Zahradníčka, Jana Čepa, oba bratry Čapky, Josefa i Karla, a snad většinu autorů staroříšské nakladatelské produkce Josefa Floriana. To je jen skromný výčet těch, jimž oba teologové naslouchají a v jejichž šlépějích také jdou. Živé pouto mezi Romanem Guardinim a Tomášem Halíkem a podobně mezi Karlem Rahnerem a Anselmem Grünem se otiskuje i v jejich mezinárodně oceňovaném díle. Naše autorská dvojice nyní tvoří teologické a církevní dějiny právě tak jako kdysi Guardini s Rahnerem a odvažuje se ptát na věci, na něž se v době, kdy se paradoxně může naprosto cokoli, ptá jen málokdo.

Člověku na útěku

Oba teology odlišuje jejich vlastní cesta k Bohu, ke křesťanství a k církvi a také kulturní, občanský a politický prostor a tradice, v níž vyrostli a s níž se museli – zvlášť Tomáš Halík před rokem 1989 – vyrovnávat a hledat své vlastní duchovní zakotvení, v církvi (oficiální i podzemní) a společnosti. Oba tím čtenářům prokazují dobrou službu. U profesora Halíka mohou sledovat, jak svobodomyslně lze přistupovat k náboženským otázkám v době a politickém režimu, který pokládal duchovní život, a konkrétně křesťanství, za zaostalý, „nevědecký“ a nebezpečný. Zároveň se dozvědí, jak se autor musel a stále ještě občas musí vyrovnávat se svou domovskou, katolickou církví, jež v době po druhém vatikánském koncilu a v uzavřené totalitní zemi měla přinejmenším tři základní podoby: církev oficiální, církev podzemní a církev tzv. anonymních křesťanů (lidí hledajících a těch, kteří se s žádnou z tehdejších církví nedokázali identifikovat). Z té neuvěřitelné pouště marxisticko-leninského materialismu, jak vidno z Halíkovy kritiky aktuálních projevů náboženské nesnášenlivosti, přetrvalo něco i do dnešní doby.

Z naléhavosti jeho úvah a etických apelů vyrůstá naděje, že není třeba dělat stále stejné chyby a že je životně důležité vyvarovat se extrémů, zvláště nenávisti a odporu k těm, jejichž filozofie a životní styl jsou odlišné od proklamovaných hodnot majoritní „slušné“ společnosti. Jmenovitě jde o ponižování a lhostejnost k lidem jiné než postkřesťanské kulturní tradice, a tedy k muslimům a židům, a jde také o ty, jimž imponuje život a dílo velkých osobností, stavějících se proti bezpráví, násilí a izolacionismu. Mám na mysli T. G. Masaryka, Jana Patočku a Václava Havla. To, že se Tomáš Halík ve svých veřejných projevech i na stránkách této knihy zastává lidí na útěku před válkou a volá po solidaritě s trpícími a vyloučenými, je v českém katolickém prostředí spíš výjimečné. Každý hledající svým způsobem trpí a každý věřící člověk bývá na cestě nebo, řečeno s Maxem Picardem, dokonce na útěku před Bohem a sebou samým. Pochybující, na útěku a zranění mají cosi společné. Jsou na jedné lodi a měli by si vlastně docela dobře rozumět.

Na Anselmu Grünovi si může pozorný čtenář ověřit, co to znamená žít aktivní a odpovědný život vyznávajícího křesťana ve svobodné zemi tržního hospodářství, která se ovšem musela vyrovnávat se svou válečnou minulostí a konec konců i s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi, jež v ní zakotvily a působí. I Grün poznal ve své duchovní službě tisíceré podoby ateismu, z nichž ty, které se objevily v čase po Osvětimi, jsou v nejhlubším smyslu oprávněné a nesnesou laciné bagatelizování ani primitivní odsudky. Ve své každodenní duchovní praxi Grün řeší u lidí rozdílných naturelů a sociálního postavení to, co nás teprve čeká. Křesťanská víra (ale nejen ta) žitá v relativně svobodné společnosti, která si už nemusí hledat svého nepřítele a růst „proti někomu“, se začíná objevovat u mladých lidí nové generace i u těch, kteří se dobrovolně vzdali konzumního způsobu života a rozhodli se jít dál: pečovat o druhé, sloužit, tvořit a nikam neutíkat. Ateismus, u nějž Halík rozeznává ještě další jemné odstíny, od agnosticismu přes jím zavedený pojem něcismu po tzv. apateismus, má paradoxně hodnotu, s níž by se měl dialogicky vyrovnat každý, kdo v Bohu (Bohu) věří, vyznává ho a také o něm kriticky přemýšlí. O tom svědčí u obou autorů každá ze stránek jejich společné knihy.

Propochybovat se

Halík ani Grün obsáhleji nereflektují žádnou z podob vulgárního, primitivního ateismu, za který člověk schovává svá vlastní bolestná zauzlení: životní prohry, programovou nevzdělanost, nezvladatelnou agresivitu, homofobii nebo rasismus. Dotýkají se ve většině případů ateismu, který má své opodstatněné, ryzí důvody a je ateismem vlastně na půli cesty mezi „věřil bych“ a „věřím“. Leitmotivem takového jinak-věření, ještě-nevíry či víry hledající své vyústění (coming-out) jsou samotná Ježíšova slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Tradice vážných, intimních duchovních pochyb nad Bohem a jeho úradky je v jádru obsažena v celém Božím zjevení, jak o něm čteme v biblických knihách od Genesis přes Žalmy, Jóba, malé i velké proroky, zvláště Kazatele a v neposlední řadě rovněž v evangeliích. Nezastírané pochyby Ježíšových učedníků nad svým mistrem a nad tím, co koná a jaký je toho všeho smysl, jsou zrcadlově přítomny i v celé pozdější novodobé historii; a židovsko-křesťanský svět není v pochybování a racionálním boření model, iluzí a mýtů sám. Právě demytizace náboženských textů, poctivá literárněvědná kritika a teologie dělaná jako kontextuální, moderní věda, by mohla mimo jiné spojovat věřícího křesťana s tzv. ateistou, jenž hledá jazyk a řeč, v nichž by porozuměl ideji, která ovlivnila bez přehánění celý svět. I proto působí Halík na „světské“ Karlově univerzitě a Grün vychází z kláštera k druhým. Zůstat zavřený mezi svými, v tom není žádné velké hrdinství. Jít do celého světa. To je, oč tu běží.

Tomáš Halík píše v kapitole Obejmout ateismus o svém „propochybování se“ k víře. „Nakonec jsem se propochyboval ke křesťanské víře, ale byla to dost dlouhá a spletitá cesta… Jednoho dne mne napadlo, že sama existence ateismu a ateistů může člověka vést k myšlence na Boha a nakonec i na sám práh víry.“

Marné proklínání

Grün se vydal jinou cestou. Moc dobře znal námitky filozofů (a ateistů) o tom, že Bůh je jen falešnou projekcí lidských tužeb. Uvědomil si ale, že v podobném ohledu může být i ateismus projekcí nenaplněných přání, snů a lidské slabosti vyjít ze sebe a hledat přesah. „Člověk,“ říká Grün, „si jednoduše namluví, že Bůh neexistuje, aby se mu žilo zdánlivě svobodněji a aby se nemusel starat o své okolí“. Grün právě tak jako Blaise Pascal vsadil na „alternativu víry“. Když vsadím na Boha a ukáže se, že Bůh není, nic jsem neztratil a možná že ani nic nezískal. Pokud ale vsadím na to, že Bůh není, a ukáže se, že je, přijdu nakonec úplně o všechno. Samozřejmě že tento příměr trochu pokulhává. Víra (ale i nevíra) neznamená něco muset, ale chtít. Neznamená se něčemu podřizovat a být dobrý, nýbrž svobodně jednat a růst. Grün i jako řeholník, který by mohl užívat klid kláštera a zůstat vůči světu v opozici, ví, že není-li jedním z plodů kristovské víry naděje, láska a skutky milosrdenství, je všechno marné.

Rozhodnutí pro nevíru z důvodu lidského utrpení, zla, bolesti a smrti, které Bůh dopouští, není nespravedlivé, ale neobstojí. Člověk se duchovních otázek a svého hledání nikdy nevzdá. Může Boha tisíckrát proklínat a myslet si spolu s Jungem, že v Kristově smrti čelí Bůh vlastnímu stínu, ale své myšlenky po věčnosti a plnosti života opustit nemůže. Pravda, nemusí se ztotožnit ani s církevním učením, ani přijmout za svůj některý z ostatních náboženských proudů, ale imunním vůči Bohu (numen) se doživotně nestane. Kolik takových rozbolavělých a hledajících navštívilo Anselma Grüna, aby u něj našli pomoc, azyl a utěšení? Jedno z nejsilnějších svědectví o návratech k Bohu podal rakouský neurolog, psychiatr a autor Viktor E. Frankl, kterému se podařilo přežít peklo nacistických koncentračních táborů. Jeho knihy Homo patiens či Bůh a člověk hledající smysl (Cesta, Brno, 2011) a Co v mých knihách není: autobiografie (Cesta, Brno, 2013) by poučený čtenář i díky Světu bez Boha nemusel minout.

Proti netečnosti

Tomáš Halík skvěle popisuje svou cestu na hlubinu, která s sebou přináší i různá bloudění, obraty, útěky, pochybnosti, strach, zbabělost a bolest. Jenže i přes všechno pochybování člověk z takové hlubiny vyzíská víc, než kdyby se oddával salónnímu ateismu a pěstoval si svůj apateismus čili netečnost a rezignaci nejen vůči Bohu, církvím a víře, ale ve stejném ohledu i vůči spravedlnosti, pravdě a milosrdenství. Nevím, jak Grün, ale otec Halík se musel vypořádat nejen se svou vírou, která měla zpočátku silný misijní (přesvědčovací) charakter, ale také s podobou víry svých rodičů, přátel, kolegů v práci i církvi a nakonec i s vírou a postoji některých svých porevolučních představených, kteří se – konfrontováni se složitostí svobodného, otevřeného světa – rozhodli skokem vrátit hluboko do 19. století se všemi jeho resentimenty vůči kacířům, jinověrcům, vědcům, kultuře, umění a rozmanitému way of life. Zpověď o tom, co ho formovalo, patří v knize k těm nejsilnějším. Nepromlouvá k vám církevní kníže, dokonale maskovaný insigniemi svého úřadu. Halík je jiný. Sdílný, empatický, bez špetky povýšenosti, ale zase náročný a přísný tam, kde se víra zaměňuje za ideologii a kde se církev míjí se svým primárním určením svědčit o Bohu, jenž je dokonalou láskou i posledním smyslem všech věcí.

Anselm Grün se mi jeví oproti jeho předchozím textům, které bývaly zaměřeny na konkrétní pastorační problémy katolicky smýšlejících křesťanů, otevřenější a velkorysejší. Abych se přidržel hlavního motivu přítomné publikace, oslovuje mě jeho vlastní forma pochybování a civilní teologický projev bez katechismových pouček a odkazů k neměnnému církevnímu učení. Jinak řečeno, Grünova výpověď mě velmi mile překvapila a v jeho publikační maratónské pouti ji řadím k tomu nejlepšímu. Je konec konců zajímavé, že se na stránkách jedné knihy sešli lidé tak rozdílných osudů a naturelů.

Svět bez Boha je v podání obou autorů daleko spíš světem, v němž Bůh čeká na své znovuobjevení a zavolání. Vinu tu nesou oba dva, člověk i Bůh. Jeden snad proto, že zaměnil Boha za malé bezcenné bůžky, automaty, do nichž vhazuje to, co má, aby měl ještě víc než doposud. Druhý snad proto, že mohl volat k člověku hlasem, který by nepřeslechl a na nějž by byl ochoten odpovědět svým: věřím, ano, staň se. Pokud jste někdy zažili kázání, z něhož jste nerozuměli ani jednomu jedinému slovu či jste si u něj připadali jako ve školní lavici, anebo vás odrazují některé církevně-politické projevy, které činí z víry a Kristova příběhu o lásce, naději a vykoupení neatraktivní a nesnášenlivou ideologii, tak vás kniha Tomáše Halíka a Anselma Grüna potěší. Nabízí totiž zcela odlišnou perspektivu dvou věřících křesťanů, kteří stojí za pokračováním živé teologické tradice oživujícího pochybování. Najdete v ní občerstvující radost z víry, nálezů a ztrát i z lidského setkávání s těmi, kteří si nevystačí s petrifikovanými odpověďmi na podstatné otázky nikoliv včerejšího, ale dnešního a zítřejšího života.

Domnívám se, že oba teologové jsou dobrým příkladem toho, co to znamená, řečeno slovy Jana Patočky z jeho Kacířských esejů o filosofii dějin, „otřást každodenností faktologů a rutinérů“ a odmítnout „sebelíbivější hesla“.