Kniha významného a populárního německého církevního historika, profesora Huberta Wolfa (nar. 1959) Krypta: Kapitoly z dějin křesťanství od středověku po současnost možná trochu mate názvem. Čtenář, který si vůči náboženství a církvím udržuje určitý odstup, by ji mohl minout jako jednostranně zaměřenou, nezajímavou, pojednávající o tématu, jež je mu cizí. Mýlil by se však. Wolfova erudice a vypravěčský styl, kterým vystupuje z běžné představy o historikovi bádajícím v archivech a publikujícím pro hrstku kolegů, totiž zaujme každého, koho alespoň trochu zajímají dějiny Evropy, historie revolučních i evolučních duchovních změn a dějiny psychologie moci. Způsob Wolfova přemýšlení souzní s historicko-teologickým dílem, které může český čtenář znát z knih a studií česko-římského teologa Karla Skalického.

Hubert Wolf, držitel řady prestižních ocenění, je u nás znám překlady titulů, které upoutaly pozornost lidí žijících v církvi i mimo ni. Jde o knihu Případ Sant´Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic (Prostor, 2017) a Konkláve. Tajemství papežské volby (Prostor, 2018). Za názvy jeho prací, včetně té recenzované, však nečekejte bulvární aféry ani popularizační historii pro masy, která se šťourá v pikantériích vládců, velkých umělců a církevních hierarchů. Wolf je solidní historik (a také teolog a katolický kněz), jenž pokorně sestupuje k pramenům a navazuje na to nejlepší v oboru církevních dějin, dějin politiky a dějin vědy (Kirchengeschichte, Politikgeschichte, Wissenschaftsgeschichte). Není to typ vědce, který z devíti knih vytvoří desátou, stejně průměrnou; jeho největší devíza je ve vzdělání a v jedinečném pochopení smyslu událostí, které na první pohled vypadají jako nedůležité, ale i těch, co se naopak zbytečně – ve prospěch té či oné strany, povýtce vítězné – zveličují, malují narůžovo, přeceňují.

V čem jsme se všichni odchýlili

Svou čtivou a na fakta bohatou publikaci autor rozdělil kromě úvodu a závěru do deseti kapitol. V každé představuje jednotlivé formy církevní tradice tak, jak se během dávných staletí vyvinuly (a zanikly), a to zvláště v koexistenci s vládnoucí mocí i některými členy církve samotné, nebo naopak v odporu vůči nim. Naprostá většina Wolfem zjištěných, reflektovaných a interpretovaných událostí, způsobů církevního života, ritů a obřadů, dnes buď neexistuje vůbec, nebo ve velmi pozměněných podobách. Množství obřadů, typických pro prvotní církev a církev prvního tisíciletí, vymizelo z důvodů praktických (sedm stupňů svěcení se zúžilo na tři: jáhen, kněz, biskup) a disciplinárních, resp. věroučných (laičtí biskupové a abatyše s pravomocemi biskupů byli zcela nahrazeni biskupy s kněžským svěcením). Počet všech svátostí kolísal „mezi patnácti a třiceti“; je možné, že by je dnešní katolík nedokázal ani vyjmenovat, natož popsat. Autonomie diecézí, řeholí, řeholních domů, králů a šlechticů, která přirozeně vyvažovala kněžskou, biskupskou a papežskou moc, existuje dnes jen v pouhých zlomcích a spíš na papíře než v praxi. Autor ozřejmuje to, v čem „jsme se všichni odchýlili“ od raného učení. Vysvětluje dějinné rozdíly kněžských, biskupských svěcení včetně legendárních a mocných biskupek-abatyší. Všímá si dramatické proměny kolegiálního způsobu práce (biskupové jako sbor demokraticky hlasujících; otázka papežské neomylnosti; nadřazenost koncilu nad papežem etc.), jenž byl nahrazen chápáním biskupa jako „svrchovaného vládce“. Připomíná přitom smutný osud současného a vlastně již bývalého německého biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elsta, jenž si jako limburgský biskup počínal coby neomezený hegemon a pán nad svou diecézí. Jak známo, jeho chováním byli šokováni nejen němečtí katolíci, ale i lidé jiných vyznání, a samozřejmě také papež František, jenž relativně mladého Elsta, jenž si zvykl na luxus konkurující nejbohatším lidem na světě, diplomaticky řečeno, poslal do penze.

Wolf dále poukazuje na proměnu papežského úřadu v závislosti na rozhodnutí velkých církevních koncilů (kostnického, prvního vatikánského, tridentského, druhého vatikánského) a na politice tehdejších křesťanských vládců Evropy. Zajímavé jsou rovněž jeho postřehy týkající se kardinálů, vyvažujících v dějinách papežskou moc (včetně kardinálů laiků), a v neposlední řadě také nových, progresivních řeholních společenství, založených na „radikálním následování Ježíše Krista“, a tedy zvláště na chudobě (sv. Benedikt a jeho řehole a sv. František a jeho ideál chudoby). V sedmé kapitole se věnuje konceptu sociálního učení církve a roli menší křesťanské obce, která se plně stává a je církví jako takovou. Křesťanskému čtenáři by neměla uniknout kapitola o laicích, kdy se z relativně rovnoprávného postavení, založeného na všeobecném kněžství věřících, dostali postupem času do role pasivních diváků a trpných adresátů, jimž biskupové a kněží vykládají všechno, co prý laik, třebaže se špičkovým teologickým vzděláním, vědět ani pochopit sám nedokáže. Že je tu do očí bijící rozpor v postavách králů, císařů, vědců, umělců a laických křesťanů, mužů a žen, na nichž vznikla křesťanská civilizace a kteří společnost i církev posunuli o velký krok kupředu? Je. Právě tento rozpor se Hubert Wolf snaží uvést na pravou míru.

Závěrečné dvě kapitoly pojednávají o jednom z nejzajímavějších a svým způsobem také pokrokovém koncilu – tom tridentském, o němž dosud existují neuvěřitelné, téměř pohádkové představy a mýty a na který se rádi odvolávají milovníci nikoliv ani tak dogmatického, jako spíš oděvního tradicionalismu. Úplně poslední oddíl spojuje jednoho z nejoblíbenějších světců, svatého Františka z Assisi se současným papežem Františkem, jehož snahy někteří křesťané i lidé mimo církev považují za fascinující, zatímco druzí, jak připomíná Wolf, o něm nehovoří jinak než jako o odpadlíkovi, heretikovi a utopistovi.

Odkrytá krypta

Německý církevní historik není šokován moderní proměnou církevních poměrů tak, že by zahořkl a jeho práce se staly jednou dlouhou, nekonečnou kritikou stávajících poměrů. Svá zjištění předkládá čtenáři k posouzení, aby si sám uvědomil, jak bohaté formy církev po dvě tisíciletí vytvořila a v jak krátké době z nich nezbyl kámen na kameni. Wolfovy výhledy do budoucnosti jsou paradoxně spíš pozitivní a nadějné. Z hloubi dávnověku křísí důležité prvky církevního života, které nebyly samoúčelné a které by dnes – snad více než dříve – byly k užitku těm křesťanům, kteří se ve své církvi cítí jako kompars, jehož povinnosti jsou stále vymezeny onou pomyslnou kostelní mřížkou. Kritika neudržitelných poměrů a volání po institucionálních reformách (nejen osobních obráceních) tu byly vždycky; z teologů 20. století jmenujme alespoň Romana Guardiniho, mladého Josefa Ratzingera, Hanse Künga, Bernharda Häringa, bratry Rahnery, Ericha Przywaru, Josepha Fringse, Eugena Drewermanna, Gustava Gutiérreze, Leonarda Boffa, Tomáše Halíka a mnoho dalších, včetně současného papeže – Jorge Bergoglia, papeže Františka.

Wolf jako historik nabízí k relektuře historická fakta, která měla svůj nemalý teologický dosah. Pokud se někomu aktuální, ryze mužská a kněžská podoba církve nelíbí, a hledá argumenty, jak by se s tímto zploštěním vyrovnal, Wolfova „odkrytá krypta“ mu v tom pomůže. Jím demytizovaná, dešifrovaná a balastu zbavená tradice církevního vývoje (v jeho výšinách i slepých uličkách), pravděpodobně potěší ty, již by se do takové církve ještě odhodlali vstoupit, v ní žít, pracovat a sloužit. Překlad Karly Korteové je svěží a respektuje zažité teologické pojmosloví. Kniha prošla dobrou redakční úpravou. Pozorný čtenář si povšimne slov ze slavné Písně tvorstva sv. Františka z Assisi Laudato si’, která papež František použil do názvu své encykliky (v knize je na s. 142 psáno Laudato si bez apostrofu, v originále Františkových Laudes creaturarum bývá sázeno „Laudato si’, mi’ Signore, per sora luna e le stelle“); sousloví „Laudato si“ se zde někdy píše s apostrofem, jindy bez něj. Seznam pramenů a literatury, jakož i poznámky na konci knihy nasměrují kohokoliv k hlubšímu studiu tradice, kterou Hubert Wolf představil jako úžasné dobrodružství. Titul rozhodně není určen hrstce českých katolických křesťanů, má daleko větší přesah. To si však musí ověřit každý čtenář sám.