Max Picard. Řekněte si to jméno nahlas několikrát za sebou, aniž byste si vyhledali autorovu podobu. I když vím, jak spisovatel Picard vypadá, stále se mi vkrádá před oči postava vysokého, zdatného muže, možná důstojníka. Jenže ouha. Podíváte-li se na těch několik známých Picardových fotografií, zjeví se vám na první pohled tichý, laskavý a zamyšlený muž melancholického výrazu, s bílými vlasy a jemným, otcovským úsměvem. Max Picard (1888–1965), autor duchovních hloubek, teolog a filozof, jemuž se stalo osudným téma útěku a diskontinuity tohoto světa.

Vydání knihy Maxe Picarda je událost, a to tím spíš, že z jeho díla u nás vyšel doposud jen zlomek. U Josefa Floriana ve Staré Říši na Moravě v r. 1938 Útěk před Bohem (v originále Die Flucht vor Gott) v překladu Zdeňka Řezníčka. V Universu v r. 1948 ještě stihl vyjít jeho Hitler v nás v překladu Ladislava Jehličky. Tím se nad Picardem a obecně nad literaturou křesťanské orientace na dlouhou dobu zavřela voda. V roce 1970 vydal Vyšehrad Útěk před Bohem v Jehličkově překladu, ale v upraveném názvu Člověk na útěku. Lze se domnívat, že se Bůh na obálce knihy cenzorovi prostě nelíbil. O mnoho let později, už v nových časech, vyšel r. 1996 v nakladatelství ERM opět jeho Hitler v nás, tentokrát v překladu Miroslava Petříčka, jr.

Letošního roku se Daniel Podhradský, majitel vydavatelství Dauphin, rozhodl k reedici Člověka na útěku v Jehličkově přetlumočení. Obě z Picardových u nás vydaných knih je možno ještě koupit v antikvariátech, ale už ne tak snadno jako dřív. Dauphin, tedy nakladatelství vytrvalé vůle, zpřístupnilo po více než čtyřiceti letech tento emblematický text českému čtenáři, který Picardovi vždy rád naslouchal a rozuměl. Většina autorových prací však zůstává v českém prostředí nevydána. Proč, to mi zůstává záhadou. Za všechny tituly, které čekají na český překlad, jmenujme alespoň Konec impresionismu (Das Ende des Impressionismus), Lidská tvář (Das Menschengesicht), Svět mlčení (Die Welt des Schweigens), Zničený a nezničitelný svět (Zerstörte und unzerstörbare Welt), Noc a den (Nacht und Tag) a knihu patrně po Člověku na útěku ve světě nejpřekládanější, Člověk a slovo (Der Mensch und das Wort). Bude to Dauphin, kdo se pokusí vydat celé Picardovo dílo?

Max Picard byl povoláním lékař a nadějný vědec, jenž se vzdal své kariéry ve prospěch spisovatelské práce. Při univerzitních studiích navštěvoval teologické a filozofické přednášky a semináře (např. Ernsta Troeltsche či Heinricha Rickerta) a zajímal se o svět křesťanské duchovní orientace. Picard neměl rád velkoměsto, jak je patrné z mnoha jeho knih včetně Útěku. Nezakotvil tedy ani v místech studií, ve Freiburgu a Berlíně, ani v Mnichově a Heidelbergu. Stěhuje se do švýcarského Tessinu, z něhož pochází i podstatná část dostupných Picardových portrétů. Dalo se očekávat, že si Picardova stylu uvažování a psaní všimne staroříšský Josef Florian a že ho uvede k českému čtenáři. Florian miloval totéž co Picard: venkovský klid, přírodu a ticho, a neměl rád totéž, co schopfheimský rodák: město, industriální civilizaci, hluk, nesouvislost a odosobněné vztahy předválečné společnosti. Picard, který zemřel v polovině šedesátých let, v době sociálních a studentských bouří, chtěl patřit – asi jako Saint-Exupéry – do epochy 19. století a starší. Do časů bez velkých městských aglomerací, průmyslu, továren a zábavního byznysu, který dělá z člověka nekonečného konzumenta ve věku totální diskontinuity vnitřního s vnějším.

Picardovu uvažování je vlastní kompozice, v níž se opakovaně vrací k jednomu tématu, kategorii či pojmu. Opakovaně ho zkoumá a hodnotí, přičemž stupňuje intenzitu svého tázání. Pojem útěk najdete v jeho knize v tisíci podobách. Může se dokonce zdát, jako by tím slovem byl posedlý. Jenže není. Picard nikam neutíká. Z místa k životu, v němž ještě existuje smysl, hodnota a krása lidské bytosti a kde je doposud známo, že člověk peče chléb, rodí a vychovává děti, pracuje, pečuje o vinici a sad, odpočívá, modlí se, pomáhá, stárne a připravuje se na svou poslední cestu, vidí věci daleko jasněji než druzí, lidé ze světa nesouvislosti. Picard shrnuje své poznatky o člověku na útěku do patnácti kapitol, které jsou svým způsobem scénářem života postmoderní společnosti. Popisuje útěk, jeho strukturu, organizaci i opuštěnost člověka na útěku. Všímá si úzkosti na útěku a napodobení Boha na útěku. Popisuje princip hospodářství na útěku a uvažuje o řeči ve světě víry a řeči ve světě útěku. Dešifruje věci na útěku, stejně jako umění na útěku. Zamýšlí se nad obrazivostí na útěku i nad tím, jak vypadá tvář člověka na útěku, o níž napsal samostatnou knihu (Lidská tvář, Das Menschengesicht). Jednou z nejsilnějších kapitol je velkoměsto a příroda na útěku, které vystavují industriální společnosti poněkud nelichotivé vysvědčení. Kapitola o stopaři završuje autorovy meditace o útěku člověka před Bohem.

Picard není nostalgik, který pláče pro dobu dávno minulou. Je spíš křesťansky orientovaným platonikem, člověkem zacíleným k ideálu božské obce, jež může mít i svůj pozemský protipól – obraz. Picard ho restauruje a přes určitý pesimismus vůči moderní společnosti ho stále ještě někde nalézá. Není plamenným apologetou ani obhájcem církevní tradice. Církevní motivy u něj téměř nenaleznete, a když už, spíš v odkazech na starokřesťanskou literaturu. Jde dál. Jeho víra je jeho intimní věcí a jeho křesťanská orientace je orientací kulturní. I Picard pochybuje, přemýšlí, vede dialog, ale nikdy neztrácí naději a víru. V knize Hitler v nás to dokazuje do nejmenších podrobností. Ví, že každý sebekrutější tyran jednou padne a nastane čas, kdy se bude třeba rozhodnout, jak a kudy dál a jak takového tyrana dostat z myšlenkového a „duchovního“ nastavení. To sami lidé stvořili 20. století -ismů i tyrana samotného... Opozitem útěku není pro Picarda statičnost, nýbrž promyšlený pohyb, tělesný (putování) i rozumový (rozvaha). Člověk totiž neutíká jen před něčím, ale v posledku sám před sebou. Nakonec se dostane do fáze, kdy už ani neví, že utíká a před čím utíká. Utíká, protože utíkají druzí. Utíká, protože se bojí sám sebe. Utíká, aby se nemusel zastavit a pokládat si otázky, které volají po zodpovězení. Útěk se stává náboženstvím a předmětem víry. Kdo neutíká, je společenským marginálem, na něhož dopadá údiv i hněv majority. Nesejde na tom, z jakého důvodu se neutíká. Neutíkáš-li, jsi podezřelý. Utíkat se totiž dá před čímkoli, stačí si vybrat. Nemusí jít pouze o etické, mravní otázky, před kterými se utíká. Útěk je člověku na útěku alespoň něčím, co ho v každé vteřině útěku definuje jako člověka, i když jen na útěku. Utíkat znamená „být“, a to do chvíle, kdy se člověk zastaví. Taková vystřízlivění ze zastavení však bývají krutá.

Existuje-li alespoň v hrubých obrysech cosi jako kánon světové literatury, domnívám se, že by v něm neměl chybět ani Max Picard. Jeho kniha Útěk před Bohem má v jistém ohledu evangelní charakter. Je „dobrou zprávou“ pro ty, kteří ještě doufají ve srozumitelný svět, a tedy v sebe samé. Picardovi nejde o ani tak o politickou nápravu věcí lidských, tak jako to vidíme u Komenského nebo Masaryka. Jde mu o kvalitu lidských vztahů a o přístup k tomu, co bylo člověku svěřeno do správy jako opatrovateli a pastýři. Aby se člověk stal tvorem politickým (zóon politikon), je potřebí, aby se prvně stal tvorem duchovním. Velké celky a džungle velkoměst už nelze, exupéryovsky řečeno, obhospodařovat v duchu stavitelů katedrál. I ten, kdo by svou megalopoli za jiné místo k životu nevyměnil, si v knize vydané Dauphinem najde svá vlastní zastavení. Ten na první pohled tichý, laskavý a zamyšlený muž melancholického výrazu, s bílými vlasy a jemným, otcovským úsměvem zůstává prorokem lepších časů.