Taibo II, ostřílený spisovatel detektivních románů, přistoupil na nabídku zapatistického mluvčího Subcomandanta Marcose a společně se vrhli do poněkud riskantního experimentu – napsat román, v němž se autoři po každé kapitole prostřídají. Dochází tak ke spojení dvou vypravěčských stylů, k mísení detektivního žánrů a politického prohlášení, k propojení reality hlavního města, gigantického Ciudad de México, s caracoly, autonomními správními celky zapatistů v horách zchudlého Chiapasu, a také ke střetu pohledů dvou kultur – indiánské a korozivní velkoměstské.

Subcomandante Marcos si vybral Taiba II především pro jeho levicovou orientaci a silné sociální cítění, což jsou atributy, které oba autory spojují. Pro propagaci svých myšlenek si ani nemohl vybrat vhodnější médium, než je detektivní román publikovaný společně s Taibem II, který je v Mexiku uznávaným a velmi populárním autorem.

Taibův recept
Taibo II se drží zajetých kolejí. Příběh se odehrává v současnosti a i v tomto románu vystupuje Héctor Belascoarán Shayne, autorův ústřední detektiv. Místně je příběh ukotven v Ciudad de México a Taibo II se snaží mexickou realitu co nejvěrněji zachytit. Zaznívají politická témata a obvinění na adresu PRI (Revoluční institucionální strana), ale i PRD (Strana demokratické revoluce), je nám nabídnut exkurs do mexické historie s možným vysvětlením záhad, které měly být navždy skryty. K tomu několik odkazů na sociální nespravedlnost a máme základní kostru, na kterou se nabaluje příběh odvážného detektiva, jenž byl kdysi inženýrem, ale krize středního věku ho vedla ke změně povolání – z konformní a ubíjející práce se vymanil a stal se neohroženým dobrodruhem, honícím se za zločinci či stíny mexické minulosti. Tentokrát za hlasem ze záznamníku, který volá ze záhrobí a žádá odplatu za zločiny spáchané v roce 1968.

Detektiv čistě mexický
Belascoarán jako literární postava odkazuje k detektivům americké drsné školy (vzpomeňme kupříkladu na Sama Spadea z pera Dashiela Hammetta), je ale jakousi jejich mexickou verzí. Nesnaží se být ledově klidný jako hrdinové vystřižení z noirových filmů, ani to není vlk samotář, spoléhající se sám na sebe. Něco však přece jen společného mají – jeho zbraní není pouze pistole (jíž si mimochodem velmi rád otvírá svou oblíbenou plechovku coca coly), ale také nadsázka a sžíravá ironie.

Vyobrazením detektiva, jenž je zranitelný a kolikrát má nahnáno, docílil Taibo II hned několika věcí – výrazně se odstřihl od tradice klasických detektivů, kteří jsou doslova nedotknutelní, a tak jsou jejich příběhy spíše psychologické studie než napínavé thrillery (Taibova nechuť ke klasické detektivce je také všeobecně známa), a zároveň se mu zdařilo Belascoarána přiblížit čtenářům – je jedním z nich, zažívá každodenní problémy průměrného Mexičana, ačkoli se, pravda, nejspíš o něco méně bojí. Nepřekvapí pak, že když na Belascoarána v Nepohodlných mrtvých vytáhne taxikář nůž, detektiv nezaváhá a brání se. Avšak na rozdíl od detektivů americké drsné školy mu to nejde tak hladce.

Druhý detektiv, který v románu vystupuje, Elías Kontra neboli zmocněnec pro vyšetřování, nastavuje zrcadlo životu chiapaských indiánů. Má vynikající pátrací schopnosti, vyzná se výborně v prostředí chiapaských hor a v mentalitě místních lidí. Případy ovšem řeší poněkud protichůdnou logikou (odtud jeho přezdívka Kontra). Avšak po odjezdu do hlavního města, které je zobrazováno jako monstrum s tisíci tykadel televizních antén, jako by najednou hůř popadal dech, stává se spíše pozorovatelem a kritikem zrychlené konzumní společnosti. Zachovává si ale upřímnost a nevinný, dětský pohled na svět, který nikoho a nic neodsuzuje. Po přečtení románu pak u čtenáře může převládnout pocit, že spíše než plastickou postavou je Elías Kontra nositelem myšlenek Subcomandanta Marcose.

Svět není jen jeden...
Subcomandate Marcos, známý ve světě pro svou nechuť k neoliberalismu, se i v tomto románu, stejně jako ve svých četných prohlášeních, zaměřuje na utlačované skupiny. Černobílé vidění světa se mu protiví, a proto se v kapitolách, jež jsou jeho dílem, setkáváme s celou škálou postav odkazujících právě k některé z těchto skupin. Jak se dozvídáme již ve třetí kapitole: „…El Sup nás do tohohle románu dal naschvál proto, že zapatisté tvrdí, že svět není jen jeden, ale že světů je víc, a proto do románu hodí jednoho mechanika homosexuála a Filipínce, jednu Němku poslíčka s pizzou a lesbičku, francouzskou učitelku milovnici jazzu a jednoho Itala kuchaře, co věří na mimozemšťany.“

Asi nejvýrazněji vystupuje postava Magdalény, transsexuála, na kterého Elías Kontra narazí v hlavním městě. Po krátkém seznámení se k ní Elías nastěhuje a získá si její důvěru. Magdaléna pak bude hrát důležitou roli i v rozuzlení celé zápletky, jejím prostřednictvím se odhalí mocenské spiknutí. Objevuje se tak tematika homosexuálů, lesbiček a transsexuálů, která vedle řešení ženské otázky a kritiky neoliberalismu asi nejvíce vyčnívá z celého díla. Právo na jinakost a odsouzení domácího násilí je jedním z leitmotivů prostupujících všechny kapitoly napsané Subcomandantem Marcosem a je zároveň jedním z pojítek obou rovin textu, jelikož jde o záležitosti společné jak obyvatelům hlavního města, tak indiánům z caracolů.

... zlo je jen jedno
Formálně sice Nepohodlní mrtví představují zajímavý literární experiment, přesto se čtenář neubrání pocitu roztříštěnosti. Elías a Belascoarán se setkají, v něčem jsou si nápomocni, ale nakonec stejně každý z nich řeší svůj vlastní případ a jde si po svých. Snaha o ucelenost příběhu je patrná v závěru, jehož hlavní myšlenkou je, že zlo a zlosyni jsou všude a ani tak nezáleží na jméně – stačí zmínit postavu Moralese volajícího ze záhrobí –, protože zlo je nakonec stejně jen jedno. Dvojí autorství díla může přirozeně upomínat na pečení dortu v Čapkově pohádce, ale na druhou stranu výběr témat je tak široký, že každý ze čtenářů si zde může najít to svoje: dočíst se o utajené státní politice Mexika jak současného, tak minulého, sledovat příběh korupce, vžít se do postav utlačovaných a často přehlížených indiánů, zasmát se břitkému vtipu Belascoarána nebo se kochat absurditou mexické reality (například představou Kafky v trenýrkách na lodičkách v Xochimilcu). Pro českého čtenáře může být kniha úvodem do světa svébytné mexické detektivky, ale je třeba vzít na vědomí, že text je silně politizovaný. K tomu, abychom se v politické situaci neztratili, napomohou podrobné vysvětlivky zařazené na konci českého vydání.