Paco Ignacio Taibo II, mexický spisovatel asturského původu, se zpovídá ze své zkušenosti s mluvčím zapatistů, vypráví o svých českých kořenech a o nové vlně latinskoamerické detektivní literatury.

iLiteratura: Před několika měsíci vyšla vaše první do češtiny přeložená kniha Nepohodlní mrtví (Co schází, to schází), kterou jste napsal v roce 2002 ve spolupráci se zapatistickým mluvčím Subcomandantem Marcosem. Jak se vám na této knize pracovalo?
Paco Ignacio Taibo II: Bylo to dost absurdní. Jednou večer mi kdosi zazvonil u dveří a povídá: „Mám pro vás dopis.“ A dal mi ho. Ten dopis byl od Marcose. Navrhoval v něm, jestli bych s ním nenapsal román, a vyprávěl mi příběh, který jsem neznal – naposled, co byl Manuel Vázquez Montalbán v džungli Lacondoně, dohodli se, že bychom mohli napsat všichni tři společně detektivku, tedy Manuel, Marcos a já. Potom Manuel odjel a měl mi to vzkázat, já jsem ale bohužel v té době nebyl v Mexiku. Manuel se nakonec sice vrátil do Evropy, ale poté zemřel při pobytu v Thajsku. Tím pádem se to ke mně nedostalo. Ale Marcos na to nezapomněl a napsal mi: „Pokud na to přistoupíš, mám tu pro tebe ještě další dopis.“ Napočítal jsem v duchu do deseti a řekl si: „Proč ne?“ V druhém dopise navrhoval, abychom napsali detektivku my dva. Hned jsem mu odpověděl: „Dobře, ale stanovme si pravidla: budeme se střídat v psaní kapitol, ty si vezmeš sudé, já vymyslím rámec celé detektivky. Rozvineme paralelní příběh se dvěma postavami a ty se v určitý moment střetnou.“ Domluvili jsme se přibližně na základních myšlenkách, a aby toho šílenství nebylo málo, zašel jsem do deníku Jornada, jestli bychom u nich mohli každý týden otisknout jednu kapitolu. V novinách byli štěstím bez sebe a my odevzdali první kapitolu. Napsal jsem každý týden jednu kapitolu a tu jsem mu pak poslal k přečtení. Pravidla byla jasná: „Já nepřepisuju, co jsi napsal ty, ty nepřepisuješ, co jsem napsal já.“ Zároveň jsme si posílali poznámky typu: „Bacha, už tuhle postavu moc nerozvíjej, odpravím ji ve čtvrté kapitole, nepřidávej další vedlejší postavy, klíč k rozluštění se skrývá v rozhovoru, co ti přeposílám a je důležitý pro to a to. Tak mi to nepokaz a moc to neměň.“ Někdy byly ty poznámky delší než samotná kapitola. A pak to šlo do tisku.

iLiteratura: Objevily si při vaší spolupráci nějaké problémy?
Paco Ignacio Taibo II: Ano. Najednou jako by se Marcos zbláznil. Měl mi v pondělí poslat kapitolu. Pondělí je pryč, úterý a středa taky, kapitola pořád nikde. Tak si říkám: „Tak hele, necháváš mi čas do soboty, a to mám napsat celou kapitolu, abych neporušil harmonogram.“ Domluvili jsme se na složitém způsobu komunikace, v té době to bylo v džungli hodně divoké, já jsem pracoval v hlavním městě, on v Chiapasu. Poslal jsem mu tedy vzkaz a obratem mi přišel e-mail, ve kterém stálo: „Osel už vychází z reality, ale moc prší.“ Měli jsme na sebe kontakt i pro nouzové situace, vyhledal jsem ho a ptám se: „Co to je za metaforu?“ A on na to: „To není metafora. Marcosovu kapitolu snáší osel z vesnice, která se jmenuje Realidad, a potom se ti přeposílá. Jinak řečeno, není to žádná metafora, ten osel opravdu vyšel z vesnice Realidad, ale moc prší.“ Já z toho šílel. Pak jsme psali dál, až jsem jednoho dne řekl: „Nech mě ten příběh dotáhnout do konce.“ Vznikla z toho kniha, která je docela souvislá na to, jak byla napsaná. Nikdy jsme se neviděli! Byla to zajímavá zkušenost, ale… Mně víc vyhovuje, když nechám text uzrát.
(Krátká pauza. Taibo II si zapálí cigaretu a najednou vyhrkne)
Vědělas, že moje rodina má české kořeny?

iLiteratura: Opravdu?
Paco Ignacio Taibo II: Ano. Když jsme se chtěli dozvědět, odkud naše rodina pochází, zjistili jsme, že prvním dohledatelným příbuzným byl jakýsi foukač skla z Čech. Odjel v 19. století do Galicie a tam založil továrnu na foukané sklo. Nevíme, jak se jmenoval, ale víme, že trpěl silikózou, profesní chorobou, co si odnesl z práce, plival krev. Při každém odplivnutí říkával teufel, což znamená ďábel, a ze slova teufel se pak stalo Taibo¹. Jedna část rodiny zůstala v Galicii a druhá se přestěhovala do Asturie.

iLiteratura: Nemáte schované ještě nějaké zajímavosti o vztahu Taibo II a České republiky? Jednou jste mi vyprávěl, že jste dostal vyznamenání z jedné české vesnice…
Paco Ignacio Taibo II: To bylo z Lidic. Dali nám medaili z Lidic, když jsme se účastnili setkání Mezinárodní asociace autorů detektivních románů. Byla to celkem zábavná historka, dokonce nás nahrávali tajní.

iLiteratura: A tam jste se seznámil s Jiřím Procházkou?
Paco Ignacio Taibo II: Ne, s tím jsem se seznámil v Havaně. Byl jedním ze zakladatelů asociace. Pak jsme na sebe různě naráželi po celém světě a nakonec jsme se setkali v Praze. Tam jsme my členové asociace podepsali dopis, ve kterém jsme žádali svobodu pro Václava Havla. A začaly nás nahrávat tajné služby. Po pár letech jsem byl ve vlaku ve Francii, a jakási osoba, která se mi nepředstavila, mi povídá: „Mám ty nahrávky, můžu vám je dát.“ Ony nahrávky mi dal a já jsem je předal kolegům z asociace.

iLiteratura: Objevily se ve vašich románech postavy Čechů nebo Čechoslováků?
Paco Ignacio Taibo II: Zatím ne. Ale ještě mám v plánu napsat hodně knih, takže v tom nevidím problém.

iLiteratura: Když už se bavíme o postavách, co je pravdy na tom, že Luis Sepúlveda si půjčil postavu Héctora Belascoarána Shayneho, vašeho ústředního detektiva, do jednoho ze svých románů?
Paco Ignacio Taibo II: Ano, jednou mi zavolal z Itálie a říká: „Hele Paco, měl bys problém s tím, kdybych si vypůjčil Belascoarána?“ „Ne, je tvůj. Ale prosím tě o jedno, už tak ti ho dávám jednookého a s kulhavou nohou, tak mi ho nevracej ještě víc zmrzačeného.“ A tak se stalo. Sbohem, pampo.² Je to teď ostatně dost v módě. Když jsem četl poslední román Pedra Salmeróna, La cabeza de Villa (Hlava Pancha Villy)³, ten zmetek se mi o ničem ani slůvkem nezmínil a najednou se dostanu na stránku 130, kde hlavní postavou je Fermín Valencia, což je jedna z postav z románu Sombra de la sombra (Stín stínu).⁴ Já na to: „Hele, dej mi o takových věcech vědět předem!“ Fermín zůstane hlavní postavou po nějakých deset stran a pak zmizí. Myslím si ale, že literatura nepatří jen jednomu člověku. Naprosto věřím v to, čemu se dnes říká intertextualita. Jakmile se nějaká kniha vydá, patří čtenářům, kolegům, a ať si s ní dělají, co uznají za vhodné.

iLiteratura: Program letošního festivalu Semana Negra se věnuje různým tématům. Jedním z nich je také téma zvané nová vlna latinskoamerické detektivky. Mohl byste mi o tom říct něco bližšího?
Paco Ignacio Taibo II: Domnívám se, že se děje něco opravdu zvláštního. Objevila se generace mladých autorů, kteří emigrovali do Španělska a píšou zde detektivky, i když jsou původem Chilané, Kubánci, Argentinci nebo Mexičané. Tato generace začíná psát svá první díla. A festival Semana Negra zachytil spíše tuto skutečnost než rozkvět detektivního žánru v Latinské Americe. Jedná se o generaci mladých lidí, kteří odcházeli na konci minulého století z ekonomických důvodů do exilu. Literární festival Semana Negra má vystrčená tykadla a hodně věcí mu neunikne. Snažíme se, aby měl festival tykadla v pozoru a aby se dařilo zmapovat fenomén těchto vyzrálých vypravěčů, kteří jsou mimo svou rodnou zem, postiženi novým druhem exilu. Už se nejedná o politický exil ze 60. a 70. let, nýbrž se střetáváme s novým exilem, vyvolaným ekonomickými podmínkami. Tito lidé pak tvoří detektivní romány ve Španělsku.

Rozhovor byl pořízen na literárním festivalu Semana Negra, věnovaném detektivce Gijón, Španělsko, 11. července 2013
 

1. Německý výraz „teufel“ se pak počeštil na „tajbl“, odtud už jen kousek k příjmení mexického spisovatele. ^zpět
2. Román s původním názvem Nombre de terero byl vydán v roce 1986. Čeští čtenáři se s ním mohou setkat od 2002, kdy byl vydán v překladu Anežky Charvátové. ^zpět
3. Román vydaný v roce 2013, do češtiny dosud nepřeložený. ^zpět
4. Jeden z románů Paca Ignacia Taiba II, který nepatří k detektivní sérii věnované Belascoaránovi. Vydaný v roce 1986, do češtiny dosud nepřeložený. ^zpět