Po obrovském úspěchu Vojnovićovy prozaické prvotiny Čefurji, raus!, vydané roku 2008 (česky vyšlo pod názvem Proč na tebe každej sere, Dauphin, Praha 2011), a to jak u čtenářů, tak u kritiky (autor získal mj. cenu Kresnik za román roku), se netrpělivě čekalo na jeho další text. Předtím však ještě přišla zajímavá režisérská celovečerní prvotina – film Piran-Pirano (2008), vracející se k nevyřešeným traumatům slovinské minulosti, konkrétně ke vztahu Slovinců a Italů a jejich vzájemných politických a lidských animozit vzniklých ještě za druhé světové války. Přidává se tak k vlně děl, reflektujících tuto temnou stránku minulosti slovinského národa, jako jsou například román Draga Jančara Tu noc jsem ji spatřil (To noč som jo videl, 2010) či román Vinka Möderndorfera Krajina číslo 2 (Pokrajina št. 2, 1998), podle něhož byl natočen stejnojmenný film (2008). Podobnou reflexi najdeme i v jiném úspěšném románu Dušana Šarotara Biliár v hotelu Dobray (Biljard v Dobrayu, 2007), zde z pohledu národnostně pestré oblasti Zámuří, v níž vedle Maďarů a Slovinců žila také židovská komunita, o jejíchž osudech se dosud málo mluvilo a psalo. Vojnović se stihl stát také populárním sloupkařem, který svými komentáři přispíval do deníku Dnevnik a které vyšly sebrány do knižní podoby pod názvem Jednou takhle potká Jimmy Choo Fidela Castra (Ko Jimmy Choo sreča Fidela Castra, 2010). Reflektují vtipně a jakoby lehkovážně, současně však s neobyčejnou citlivostí a zranitelností klíčové stránky slovinské a evropské společnosti obecně i osobní každodennost tvůrce.

Konečně pak na podzimním lublaňském knižním veletrhu roku 2011 představil Vojnović svůj druhý román, nazvaný Jugoslávie, moje země (Jugoslavija, moja dežela). O románu se opět hodně mluvilo, hodně se prodával a úspěch zaznamenal i u odborné veřejnosti, protože v červnu 2013 získal cenu Kresnik.

V tomto románu se sice opět setkáváme s pestrou mozaikou osob z různých koutů bývalé Jugoslávie („čefurů“), ovšem tentokrát se zápletka příběhu netočí kolem jejich soužití se Slovinci a z toho plynoucích traumat. Ani kompozičně už nejde o nějakou abecedu čefurství, jak by se snad dal také číst jeho předchozí román Čefurové, raus!. Nový román se koncentruje na jednu příběhovou linii, která se točí kolem války v 90. letech. Mladík Vladan Borojević se narodil mamince Slovince a tatínkovi Srbovi v istrijské Pule, která je také místem jeho dětství. Do něj pak zásadním způsobem zasáhne válka. Jeho otec Nedeljko Borojević je totiž vojákem, dokonce vysokým velitelem Jugoslávské lidové armády. Proto je na začátku válečného konfliktu v roce 1991 převelen nejprve do Bělehradu a pak na klíčová místa války, kam ho však už jeho rodina samozřejmě nenásleduje. Ta po čase stráveném u srbských příbuzných odchází do matčina rodného Slovinska, kde přečkává válku. Otec se z války ovšem nevrátí a matka chlapci vysvětlí, že umřel. Proč tedy po letech o něm najde mladý Vladan zmínku v materiálech haagského tribunálu pro válečné zločince a proč ho dává hledat, když by měl být mrtvý? Možná není všechno tak, jak si myslel, a proto se vydává hledat i sebemenší stopy, které by ho za otcem mohly zavést. Vydává se na cestu do Bosny, do míst, kde měl být otec naposledy viděn. Dlouho pátrá bez úspěchu, ale se stále hlubšími pochybnostmi o tom, co znamená mít otce válečným zločincem. Co se stalo mezi tím otcem, který mu v Pule kupoval na tržišti figurky Supermana, a tím, jehož spatří na fotografii vypálené vesnice kdesi ve Slavonii před hromadou mrtvých těl? Může to snad být jeden a tentýž člověk? Ten, který symbolizuje celé jeho dětství?

Vojnović nepostrádá smysl pro psychologickou sondu do nitra postav ani mu nechybí cit pro gradaci a pointu, ať už je jí vtipná poznámka, či hořce krutý šok pro hrdinovo nitro. Konflikt politicko-společenský kopíruje konflikt osobní a rozpad celé rodiny Borojevićů. Pátrání po osudech rodiny vtáhne čtenáře do děje a bohatá škála emocí, jimiž hlavní hrdina podkresluje jednotlivé stránky příběhu, ho zcela pohltí.

Vrátí-li se čtenář po dočtení příběhu zpátky na začátek, k samotnému názvu knihy, ani v nejmenším už se mu nebude jevit jako lehce nostalgický až sentimentální (o jugonostalgii u nás kdysi vyšla brilantní knižní esej Aleše Debeljaka Soumrak idolů, 1996). Naopak získá podtón krutě cynický. Ano, tahle rozervaná země je také země cynického vraždění, lásky k mučení a týrání zajatců, víry ve vyhlazení a zemí lidí bez naděje.