Román, o kterém se ve Slovinsku v poslední době mluvilo asi nejvíc, je Čefurji raus filmového režiséra a scénáristy Gorana Vojnoviće. A to nejen v kontextu literárním a kulturním. Pozornost i té části veřejnosti, která současnou literaturu sleduje jen okrajově nebo vůbec, se k němu obrátila ve chvíli, kdy začal být kriminalizován. Některé z kapitol románu daly slovinské policii důvod autora obvinit z hanobení slovinské policie a jejího nactiutrhání. Následovaly protesty literární veřejnosti, která se vyšetřovatelům snažila vysvětlit rozdíl mezi fikčním světem románu a světem reálným a jejich naprostou nezávislost a nepoměřitelnost. Je evidentní, že celé „haló“ muselo skončit stažením obvinění vůči autorovi. Zároveň však bdělá slovinská policie vyvolala pobavení slovinské veřejnosti, jak důkladně sleduje současné literární dění.

Vojnovićova prvotina však budila emoce i z jiných důvodů, a to mezi čtenáři samotnými. Dotýkala se totiž bolestného tématu dnešního Slovinska, totiž přistěhovalců, zejména těch z „jihu“, tedy hlavně zemí bývalé Jugoslávie „na jih od řeky Kolpy“, zde hanlivě označovaných za „čefury“ (faktem ovšem je, že toto označení také používají i sami příslušníci této specifické sociální skupiny v „nehanlivém“ smyslu, trochu podobně jako u nás označení „cikáni“). Je to poměrně zřetelně vymezitelná (původem, jazykem, obtížnou asimilovatelností a dalšími „návyky“, o nichž Vojnović v knize hovoří) sociální skupina, již má většinové slovinské obyvatelstvo problém akceptovat v její jinakosti. Obtížně si hledají práci, obtížně se ve společnosti prosazují, uzavírají se ve svém prostředí a komunitě, jejímž symbolem se stalo lublaňské sídliště Fužiny.

Příběh Vojnovićova románu vypráví právě o konfrontaci těchto dvou prostředí. Je psán formou jakéhosi návodu k pochopení minority, vysvětlujícím proč a jak to v tomto prostředí funguje (názvy kapitol např. proč čefurové nemluví o sexu, proč je slovinská policie na hovno, proč mě Slovinsko sere, proč čefur pouští muziku v autě na plný pecky atd.)Všechna trápení minority pak demonstruje mladík Marko, zápasící se stereotypy svého prostředí, z něhož nemůžete vystoupit – nedokáže najít cestu ke slovinskému prostředí, kterým se naučí pohrdat, ale i při návratu dolů do Bosny, odkud jeho rodiče před časem přišli a kde mají část své rodiny, cítí, že je cizí, nedokáže se sžít ani s jedním z těchto světů. Román je psán pro tuto sociální skupinu charakteristickým jazykem, tedy směsicí slovinštiny (menšinově) a příslušného jazyka země původu toho kterého čefura, bosenštiny, chorvatštiny, srbštiny atd. Není to však Vojnovićův objev, prvně literárně zachytil tento jazyk prozaik Andrej Skubic v románech Hořký med a Fužinské blues. Vojnović tento jazyk používá ve dvou podobách, v přímých řečech je jeho jazyk silně „čefurský“, řada gramatických tvarů je přejímáno z bosenštiny (futurum će), zatímco ve vyprávění hlavní postavy čefura Marka je výchozím jazykem (gramaticky, syntakticky) slovinština obohacená o „jižní“ slovní zásobu (zejm. barvité vulgarismy). Jazyk, jeho šťavnatost tvoří jeden z důvodů úspěchu románu u čtenářů; na druhou stranu zakotvuje příběh a postavy do konkrétní sociální situace, takže je prakticky nemožné román přeložit, aniž by se ztratila tato jeho signifikantnost.

Příběh mladíka Marka, který se snaží o hledání svého místa na slunci, poukazuje na stíny současné slovinské společnosti. Své autochtonní menšiny – maďarskou a italskou – vybavila poměrně luxusními národnostními právy, které má málokterá menšina v Evropě, pokud vůbec některá (např. zaručeného poslance v parlamentu s právem veta u zákonů, které se menšin dotýkají), na druhou stranu další nově příchozí menšiny – srbskou, bosenskou, chorvatskou aj., z nichž se mj. rekrutují tzv. izbrisani-vymazaní, tedy lidé, zbavení občanství pro podezření ze spolupráce s bývalou JLA v době války ve Slovinsku, resp. nedostatečně vyjádřených sympatií k nově vzniklé republice. Marko je terčem posměchu – ve škole pro svůj nedokonalý jazyk, oblékání, sociální status. Z toho pramení také jeho komplex méněcennosti, patrný např. při jízdě výtahem s televizní moderátorkou, která se mu sice líbí, ale ví, že na ni prostě „nemá“, jsou navzájem v naprosto nerovném sociálním postavení. Na policii je s ním nakládáno jako s apriori kriminálníkem atd. A on sám se do této vynucené pozice začne stylizovat – provokuje pomalu jízdou autem po městě s naplnou puštěnou hudbou, vykašle se na košíkovou, která byla dlouho jeho jedinou možností prosadit se, získat si respekt, vypraví se zmlátit řidiče autobusu, který je udal policii, podpálí skládku všeho možného mezi paneláky. Proto je nakonec otcem vypakován a posazen do vlaku dolů do Bosny k prarodičům, aby byl z očí slovinské policii. Pro něj to možná bude záchrana před možným vězením, ale rozhodně ne vysvobození ze svého údělu. I tady vystoupí do popředí jeho jinakost, nesounáležitost se staronovým prostředím (vlastí rodičů, kam jezdívali každé léto na dovolenou). Vojnovićův román končí otázkou: jak dlouho ještě budeme muset ve svém domově hledat svůj domov a sami sebe?

Možná, že odezvou na palčivost této otázky bylo to, že se Čefurové, raus stal v červnu románem roku 2008 (cena Kresnik vydavatelství Delo).